Základy genetiky (velmi podrobně)

Epidemiologie

 

   Otázka: Podrobné základy genetiky

   Předmět: Genetika

   Přidal(a): vnl.xf

 

 

Obsah

 

 Úvod do genetiky

  • Biologická věda zabývající se zkoumáním dědičnosti a proměnlivosti organismů
  • Podstata dědičnosti (heredity) a proměnlivosti (variability) organismů souvisí s jejich schopností rozmnožovat se
  • Rozmnožování (reprodukce) je schopnost organismů vytvářet nové generace organismů s týmiž druhovými vlastnostmi, jako mají organismy mateřské

 

 Rozmnožování

  • nepohlavní (asexuální) – nový jedinec z jediné původní buňky (bakterie, sinice, jednobuněčné řasy, kvasinky, prvoci), z části tkáně nebo orgánu
  • generace vzniklé nepohlavním rozmnožováním – klony; způsob rozmnožování – klonování
  • pohlavní (sexuální) – nový jedinec vzniká splynutím haploidních pohlavních buněk (gamet) – jedna vzniká v zárodečné tkáni samčího organismu, druhá v zárodečné tkáni samičího organismu
  • generace vzniklé pohlavním rozmnožováním – potomstvo
  • pohlavní rozmnožování dvou vybraných jedinců se označuje jako – křížení (hybridizace)

 

 Johann Gregor Mendel

  • 1822 – 1844
  • nar. 22.7.1822 v Hynčicích na Moravě (otec sadař a chovatel včel)
  • Piaristická škola v Lipníku a gymnázium v Opavě
  • 1840 přijat na filozofickou fakultu při univerzitě v Olomouci
  • 1843 vstoupil do kláštera augustiniánů v Brně – učitel a badatel
  • 1849 vysvěcen a poté učitel matematiky a řečtiny na gymnáziu ve Znojmě a pak v Brně
  • Poté zvolen opatem kláštera
  • Prováděl pokusy s křížením rostlin – výsledky pokusů s více než 33 tisíci rostlin zpracoval statisticky a v matematických termínech
  • Vyjádřil základní pravidla dědičnosti : zákon o štěpení znaků a zákon o nezávislém sdružování znaků – označeny jako Mendlovy zákony
  • 1865 – přednáška v Brně – „Pokusy s rostlinnými hybridy“
  • Nepochopena a nevzbudila ohlas
  • Výsledky byly uznány až za 35 let (1900) – objeveny nezávisle na sobě zákony dědičnosti třemi vědci – De Vries, Correns a Tschermak

 

 Molekulární základy dědičnosti

    • Nositelkami genetické informace jsou nukleové kyseliny – DNA a RNA
  • Nukleové kyseliny (DNA, RNA)
    • Tvoří malé procento hmotnosti buňky, avšak svým významem v kódování genetické informace a v její expresi představují zcela nezbytný typ biopolymeru všech živých soustav
    • Monomerem nukleových kyselin jsou nukleotidy – ty se kovalentně spojují v polynukleotidový řetězec
    • Nukleotidy jsou tvořeny:dusíkatá zásada (báze), pentóza, kyselina fosforečná
  • Pentózy (cukr o 5 atomech uhlíku) nukleotidů jsou dvě:
    • D-ribóza – v ribonukleotidech (kyselina ribonukleová – RNA)
    • D-deoxyribóza – v deoxyribonukleotidech (kyselina deoxyribonukleová – DNA)
  • Dusíkaté báze jsou buď:
    • puriny – adenin (A) a guanin (G)
    • pyrimidiny – cytozin (C) thymin (T)
    • a uracil (U)-RNA
  • Kyselina fosforečná: H3PO4
  • Struktura polynukleotidového řetězce
    • jednotlivé nukleotidy jsou v polynukleotidovém řetězci vázány esterickou vazbou mezi fosfátovou skupinou jednoho nukleotidu a pátým uhlíkem pentózy druhého nukleotidu
    • v ose polynukleotidového řetězce se tedy střídá kyselina fosforečná a pentóza, báze od této osy odstupují
    • 5´ konec a 3´konec

 

Primární struktura RNA

  • Molekuly RNA jsou tvořeny jedním polyneukleotidovým řetězcem ribonukleotidů s bázemi C, G, A, U – jednovláknová molekula
  • velikost od 10 000 do 100 000
  • podle funkce v buňce:
    • tRNA (transferová RNA)
    • rRNA (ribozomální RNA)
    • mRNA (mediátorová RNA)

 

Primární struktura DNA

  • Molekuly DNA jsou tvořeny dvěma polyneukleotidovými řetězci, navzájem komplementárními – dvouvláknová či dvouřetězová či dvoupentlicová molekula – a jsou navzájem spojeny vodíkovými můstky
  • U některých virů – jednovláknová DNA

 

Párování bází

  • Sekvence nukleotidů v obou řetězcích je na sobě závislá
  • je-li v jednom řetězci cytozin (C), pak ve druhém leží naproti němu vždy guanin (G) – pár C – G
  • je-li v jednom řetězci adenin (A), pak ve druhém leží naproti němu vždy thymin (T) – pár A – T
  • Zastoupení adeninu a thyminu v molekule DNA musí být stejná (A = T) a stejně tak zastoupení cytozinu a gunainu (C = G)
  • Různě se střídají čtyři dvojice (páry) bází:
    • A – T
    • T – A
    • G – C
    • C – G
  • Teoretický počet různých sekvencí je tedy 4n
  • DNA obsahují řádově tisíce až statisíce nukleotidů, je absolutní počet různých sekvencí obrovský – DNA o molekulové hm. 600 000, tj. asi o 2000 nukleotidech je počet možných kombinací 41000 , což je více, než počet atomů celé sluneční soustavy
  • Oba řetězce molekuly jsou kolem sebe ovinuty v pravotočivých spirálách šroubovice, vytvářejí alfa-helix
  • Množství DNA v buňce je během celého jejího života stálé (zdvojuje se jen S-fázi interkineze každého buněčného cyklu) a druhově specifické

 

Genetická informace

  • Genetická informace je biochemicky zapsaná zpráva, umožňující živé buňce, resp. organismu, jenž ji obsahuje, realizaci určité vlastnosti (znaku)
  • Každá genetická informace je podle biologicky univerzálního klíče (genetický kód) vepsána v primární struktuře molekuly nukleové kyseliny
  • Specifická primární struktura molekuly DNA zůstává nezměněna po celý život buňky
  • V průběhu buněčného cyklu se DNA replikuje, tj. z každé její molekuly vznikají molekuly dvě – totožné navzájem
  • Každou z nich dostává při mitóze jedna z obou dceřiných buněk
  • GEN – úsek polynukleotidového řetězce, který kóduje primární strukturu polypeptidu jako translačního produktu nebo se přepisuje do primární struktury tRNA či rRNA
  • Podle biologického smyslu: geny strukturní a geny pro RNA
  • Geny strukturní
    • nesou informaci pro primární strukturu (tj. sekvenci aminokyselin) polypeptidového řetězce
    • tvoří úplnou molekulu bílkoviny (enzymové, strukturní, signální aj.)
    • tvoří podjednotku v kvarterní struktuře bílkoviny podjednotkové
    • informace strukturního genu se vždy realizuje cestou transkripce do mRNA a z ní cestou translace do příslušného peptidového řetězce
    • délka strukturních genů je různá – dle polypeptidového řetězce
    • geny regulátorové – geny, které kódují primární strukturu polypeptidů působících jako represory nebo jako aktivátory transkripce
  • Geny pro RNA
    • Geny pro RNA kódují primární strukturu všech molekul RNA, jež nepodléhají translaci
    • jsou to molekuly: tRNA, rRNA a tvz. malé jaderné, jadérkové a cytoplazmatické RNA

 

Genetický kód

  • „šifrovací klíč“, podle kterého jsou v genech zapsány jejich genetické informace
  • genetická informace je zapsána „abecedou“ o čtyřech písmenech – čtyři nukleotidy (báza) DNA
  • každý gen představuje jedno slovo – řádově o 1000 písmenech – tvořené těmito čtyřmi písmeny ve zcela přesném pořadí
  • Jednotka genetického kódu – tzv. kodón – sekvence tří po sobě následujících bází v DNA )či po transkripci v mRNA), triplet bází
    • Jeden triplet bází DNA strukturního genu či příslušné mRNA kóduje jednotku informace pro zařazení jedné specifické aminokyseliny do syntetizovaného řetězce proteinového řetězce
  • Čtyři zúčastněné báze tvoří celkem 43 = 64 různých tripletů
  • 61 z nich kóduje 20 aminokyselin nutných pro výstavbu bílkovin
  • Tři triplety – UAA, UAG a UGA – nekódují žádnou aminokyselinu – jsou to „nesmyslné kodóny“ – značí ukončení translace genetické informace a jsou tedy tečkami za přečteným slovem – genem – nazývají se „terminační kodóny“
  • Jen dvě aminokyseliny mají po jediném kodónu: methionin (kodón AUG) a tryptofan (kodón UGG)
  • Každá z ostatních 18 aminokyselin je kódována dvěma až šesti ze zbývajících 59 tripletů

 

Genetika prokaryotických buněk

  • PB nemá typické jádro
  • Jadernou hmotu představuje jediná do kruhu uzavřená makromolekula DNA – označuje se jako
  • chromozóm – má jednoduchou stavbu a mitoticky se nedělí.
  • Jsou trvale haploidní – tudíž mají pouze jednu kopii od každého svého genu.
  • Dceřinné bakteriální buňky vzniklé dělením buňky mateřské získají navlas stejnou dědičnou informaci

 

Genetika eukaryotických buněk

  • Jaderný genom – rozčleněn do určitého počtu jednotlivých chromozómů
  • Na jejich stavbě se kromě DNA podílejí i bílkoviny (histony)
  • Počet a tvar chromozómů je pro každý druh organismu charakteristický a konstantní
  • V jádře tělní (somatické) buňky jsou vždy ve dvojici zcela stejné, mající stejný tvar, velikost a obsahující stejné geny
  • Označují se jako homologické chromozómy – jeden pochází ze samčí pohlavní buňky, druhý ze samičí pohlavní buňky
  • Jádra pohlavních buněk tedy obsahují jednoduchou – haploidní sadu (n) chromozómů
  • Jádro zygoty a jádra tělních buněk vzniklých dělením zygoty obsahují dvojnásobnou – diploidní sadu (2n) chromozómů
  • Chromozóm pozorovaný v profázi nebo metafázi mitózy je tvořen dvěma podélnými chromatidami (sesterskými chromatidami) a má obvykle dvě ramena spojená centromerou
  • Soubor chromozómů v jádře buňky (chromozomové vybavení buňky) se nazývá karyotyp
  • Soubor chromozómů v jádře buňky (chromozomové vybavení buňky) se nazývá karyotyp
  • Geny jsou v chromozomech uloženy lineárně za sebou
  • Každý gen má na chromozomu své místo – lokus
  • Vzdálenost mezi geny se udává v jednotkách – morganech
  • Umístění genů na chromozómu udávají chromozomové mapy
  • V případě vyšších – eukaryotních organismů (které jsou diploidní) je dědičnost většinou založena na tvorbě gamet
  • Ty vznikají redukčním dělením – meiósou, která dává za vznik haploidním gametám
  • V praxi to znamená to, že rodič může potomkovi předat pouze některé své geny – z každého genového páru pouze jeden (v tomto případě je již přesnější mluvit o alelách.
  • V případě diploidního organismu, jakým je třeba i člověk, nacházíme v buňce vždy 2 alely příslušného genu
  • Pokud jsou tyto stejné – je takový jedinec označený jako homozygot
  • Pokud jsou tyto alely různé – označuje se tento jedinec jako heterozygot
  • Budeme sledovat vybrané 3 geny a bude nás zajímat, jaké gamety bude tento organismus tvořit:
    • Gen 1 – genotyp: AA; Gen 2 – genotyp: Bb; Gen 3 – genotyp: cc
    • V případě genu 1 a genu 3 se jedná o homozygota
    • V případě genu 2 o heterozygota
  • U genů, ve kterých je daný organismus homozygotem, je situace jednoduchá – do gamety je vždy předána stejná alela (jinou alelu nemá organismus k dispozici)
  • Naopak pokud je organismus v daném genu heterozygotem, existuje pro každou alelu z páru 50% šance, že se dostane do gamety a tudíž bude předána do další generace
    • Gen 1 – genotyp: AA
    • Gen 2 – genotyp: Bb
    • Gen 3 – genotyp: cc
  • V našem hypotetickém případě by tak organismus s genotypem AABbcc tvořil gamety s následujícím genotypem:
    • 1.možnost: ABc (pravděpodobnost 50%)
    • 2.možnost: Abc (pravděpodobnost 50%)

 

Úplná dominance a recesivita

  • Dominantní alela úplně potlačí projev recesivní alely
  • Dominantní alela je tedy taková, která se projeví i v heterozygotní kombinaci
  • Příklad: dědičnosti krevních skupin u člověka:
    • A – tvoří se aglutinogen A (krevní skupina A)
    • 0 – netvoří se žádný aglutinogen (krevní skupina nula)
    • homozygot AA – krevní skupina A
    • homozygot 00 – krevní skupina nula
    • heterozygot A0 – krevní skupina A (aglutinogen A se tvoří).

 

Neúplná dominance a recesivita

  • Dominantní alela nepotlačuje recesivní alelu úplně
  • Recesivní alela se také částečně projeví
  • Příklad: barva květů u hypotetické květiny:
    • A – červená barva
    • a – bílá barva
    • homozygot AA – červená barva
    • homozygot aa – bílá barva
    • heterozygot Aa – růžová barva

 

Kodominance

  • Obě přítomné alely se u heterozygota projeví v celé míře a navzájem se neovlivňují
  • Příklad: lidské krevní skupiny
    • Alely A a B jsou vůči sobě kodominantní a vůči alele 0 dominantní
    • Heterozygot A0 – skupina A
    • heterozygot B0 – skupina B
    • heterozygot AB – skupina AB (tvoří se oba aglutinogeny)
    • homozygot AA – skupina A
    • homozygot BB – skupina B
    • homozygot 00 – skupina nula.

 

Znaky (fenotyp) organismu

  • Jednotlivé vlastnosti organismů se označuje jako znaky
  • Rozlišujeme:
    • znaky morfologické (tvary a velikost těla, tvar a velikost orgánů)
    • znaky funkční, dané mírou schopnosti vyvíjet biologickou aktivitu. U člověka rozlišujeme též znaky psychické (temperament, nadání, inteligence)
  • Některé znaky se mohou vyskytovat v různých kvalitách: např. barva květů, barva vlasů, krevní skupiny apod. – označují se jako znaky kvalitativní
  • Jiné znaky se mohou lišit mírou svého vyjádření (velikost plodů, tělesná výška, hmotnost apod.) – lze je měřit a vyjadřovat v příslušných jednotkách – znaky kvantitativní
  • Soubor všech kvantitativních a kvalitativních znaků určitého organismu se označuje jako fenotyp
  • Z rodičů se na potomky nepřenášejí hotové znaky, ale jen jejich hmotné molekulární předpoklady – vlohy neboli geny
  • Gen – úsek makromolekuly DNA, obsahující informaci pro vznik určitého znaku
  • Pro jeho vznik je často zapotřebí působení určitého činitele prostředí
  • gen + činitelé prostředí = znak

 

Autozomální dědičnost kvalitativních znaků

  • Autozomální dědičnost se týká dědičných znaků uložených na autosomech
  • V klasickém pojetí, které je nazýváno Mendelovská dědičnost, uvažujeme právě tuto dědičnost
  • U každého diploidního potomka se alelární pár skládá z jedné alely otcovské a jedné alely mateřské
  • Přenos alel na potomky podléhá základním pravidlům kombinatoriky
  • Jako první vyřešil tuto problematiku právě Mendel.
  • Od něj taktéž pochází kombinační (Mendelovské) čtverce.
  • Jeho poznatky shrnují 3 Mendelovy zákony

 

Mendelevovy zákony

  • 1. Mendelův zákon
    • Zákon o uniformitě F1 (1. filiální = první generace potomků) generace
    • Při vzájemném křížení 2 homozygotů vznikají potomci genotypově i fenotypově jednotní
    • Pokud jde o 2 různé homozygoty jsou potomci vždy heterozygotními hybridy
    • Při křížení dvou homozygotů (dominantního – AA a recesivního – aa) vzniká jednotná generace potomků – heterozygotů se stejným genotypem (Aa) i fenotypem.
  • 2. Mendelův zákon
    • Zákon o náhodné segregaci genů do gamet
    • Při křížení 2 heterozygotů může být potomkovi předána každá ze dvou alel (dominantní i recesivní) se stejnou pravděpodobností
    • Dochází tedy ke genotypovému a tím pádem i fenotypovému štěpení = segregaci. Pravděpodobnost pro potomka je tedy 25% (homozygotně dominantní jedinec) : 50% (heterozygot) : 25% (homozygotně recesivní jedinec)
    • Tudíž genotypový štěpný poměr 1:2:1
    • Fenotypový štěpný poměr je 3:1, pokud je mezi alelami vztah kodominance, odpovídá fenotypový štěpný poměr štěpnému poměru genotypovému (tj. 1:2:1)
    • Kombinační čtverec, znázorňující zpětné křížení dvou heterozygotů
    • Genotypový štěpný poměr je 1:2:1
    • Fenotypový štěpný poměr je 3:1 při úplné dominanci nebo 1:2:1 při neúplné dominanci.
  • 3. Mendelův zákon
      • Zákon o nezávislé kombinovatelnosti alel
      • Při zkoumání 2 alel současně dochází k téže pravidelné segregaci
      • Máme li 2 dihybridy AaBb může každý tvořit 4 různé gamety (AB, Ab, aB, ab)
      • Při vzájemném křížení tedy z těchto 2 gamet vzniká 16 různých zygotických kombinací
      • Některé kombinace se ovšem opakují, takže nakonec vzniká pouze 9 různých genotypů (poměr 1:2:1:2:4:2:1:2:1)
      • Nabízí se nám pouze 4 možné fenotypové projevy (dominantní v obou znacích, v 1. dominantní a v 2. recesivní, v 1. recesivní a v 2. dominantní, v obou recesivní)
      • Fenotypový štěpný poměr je 9:3:3:1. Tento zákon platí pouze v případě, že sledované geny se nachází na různých chromozomech

 

Gonosomální dědičnost

  • Gonozomální dědičnost se týká dědičných znaků, uložených na gonosomech – tedy na chromosomech pohlavních. Jde tedy primárně o znaky určující pohlaví.
  • Pohlaví gonochoristických organismů bývá určeno vzájemnou kombinací gonosomů (X a Y). Existují různé typy určení pohlaví:
  • a) Savčí typ (drosophila): Je nejčastější – savci, plazi, obojživelníci, většina hmyzu a dvoudomých rostlin. Samičí pohlaví XX (samičí gameta vždy jen chromozóm X). Samčí pohlaví XY (samčí gameta nese chromozom X nebo Y, šance 50:50).
  • b) Ptačí typ (abraxas): Vyskytuje se u ptáků, motýlů a některých ryb. Samice XY, samec XX.
  • Gonozomálně se dědí ovšem i další dědičné znaky uložené na gonosomech, navíc i některé choroby. Příkladem je hemofilie = chorobná nesrážlivost krve. Chorobu podmiňuje recesivní alela z chromozomu X
  • Možnosti jsou takovéto (X – zdravá alela, x – mutovaná alela) – Muž: XY-zdravý, xY-nemocný; žena XX-zdravá, Xx-přenašečka, xx-nemocná. Je tedy jasné, že tato choroba postihuje především muže, u žen přenašeček se choroba neprojevuje.

 

Dědičnost kvantitativních znaků

  • Je mnohem složitější, než dědičnost znaků kvalitativních
  • Na vzniku znaku se podílí více genů malého účinku a nezanedbatelný vliv zde má i vnější prostředí (potrava, světlo, teplota…) – odpovídá tedy multifaktoriální dědičnosti
  • Alely buď mohou mít podíl na základní hodnotě znaku (neutrální alely), nebo tuto základní hodnotu nějakým způsobem upravují (aktivní alely)
  • Pro přenos těchto alel opět platí pravidla monohybridismu
  • Projev znaku v generaci vyjadřuje Gaussova křivka – průměrné hodnoty tudíž mají v populaci největší procento zastoupení, jedinců s extrémními hodnotami (ať již nízkými či vysokými) je mnohem méně (např. výška jedince či průměrná hodnota krevního tlaku

 

Polygenní a multifaktoriální dědičnost

  • Dědičnost kvantitativních znaků může být polygenní či multifaktoriální
  • Oba tyto typy dědičnosti se významně liší od monogenního typu dědičnosti
  • Rozdíl mezi pojmy polygenní a multifaktoriální dědičnost se leckdy stírá = synonyma
  • Zatímco polygenní dědičnost odkazuje na typ dědičnosti podmíněný pouze více geny, u multifaktoriální dědičnosti se zásadním způsobem uplatňují i vlivy prostředí, které pak “dotvoří” finální podobu znaku

 

Mitochondriální dědičnost

  • Pro člověka má význam mitochondriální dědičnost. Přestože mitochondriální DNA (mtDNA) má zanedbatelný objem proti jaderné DNA, mutace v mtDNA mohou způsobit závažné choroby, nebo jsou dokonce letální. Při posuzování mitochondriální dědičnosti musíme mít na paměti zejména dvě věci
  • 1) Veškeré mitochondrie zdědí každý jedinec výhradně po matce. Mitochondrie zygoty jsou totiž všechny původem z vajíčka; všechny mitochondrie spermie totiž zanikají
  • 2) V každé buňce je okolo 1000 mitochondrií – jedna mitochondrie s mutovanou mtDNA tudíž na buňku nemá žádný vliv. Zda se mutace v mtDNA nějakým způsobem projeví na úrovni buňky nebo celého organismu závisí na tom, kolik procent mitochondrií má mutovanou genetickou informaci. Stav, kdy jsou v buňce všechny molekuly mtDNA stejné označujeme jako homoplazmie; stav, kdy existují mezi mtDNA rozdíly označujeme jako heteroplazmie.

 

Genetika lidského jedince

  • Genetické zkoumání člověka se značně liší od zkoumání jiných organismů.
  • Na člověku nelze z etických důvodů provádět některé experimenty a selekci
  • Člověk má většinou za život velmi malé množství potomků
  • Fenotyp je do velké míry ovlivňován vnějším prostředím (sociální podmínky) – polygenní znaky
  • Generační doba člověka je velmi dlouhá. Genetik může sledovat maximálně 4 generace
  • Složitost lidského genomu
  • Nejčastější metodou studia lidské dědičnosti je metoda rodokmenová. Ta využívá sestavení rodokmenu několika generací pomocí mezinárodních symbolů. V rodokmenu potom můžeme sledovat, kteří jedinci měli sledovaný znak a z toho můžeme vyvodit i typ dědičnosti
  • Klinický genetik na základě známého typu dědičnosti sledované choroby a základních kombinatorických pravidel může stanovit požadovaný odhad rizika. K sestavení rodokmenu se užívá několika jednoduchých mezinárodních symbolů

 

Autosomálně dominantní typ dědičnosti (polydaktylie)

Autosomálně recesivní typ dědičnosti (fenylketonurie)

  • Pro autosomálně recesivní typ dědičnosti je typické, že postižení se nevyskytují v každé generaci. Vyskytují se spíše “ob generaci” a my můžeme v rodokmenu pozorovat, že postižení jedinci se rodí fenotypově zdravým jedincům. Pokud se dvěma fenotypově zdravým rodičům narodí dítě s autosomálně recesivně dědičnou chorobou, musíme uvažovat, že oba rodiče jsou přenašeči. Dva přenašeči budou mít postižené dítě ve 25% procentech případů, kdy se v zygotě sejdou chromosomy s oběma mutovanými alelami, neboť recesivně dědičná onemocnění se projeví pouze v homozygotní kombinaci

 

Eufemika

  • Eufenika je věda, která se snaží zlepšit lidský fenotyp
  • Jedná se zejména o léčení dědičných chorob s fenotypovým projevem
  • Nevýhodou je, že takovéto zásahy mohou zhoršovat genetickou výbavu populace (dysgenetický efekt)
  • Jedinci, kteří by bez lékařské péče brzy zemřeli, nyní nejen přežijí, ale mohou se třeba i dále rozmnožovat.

 

Eugenika

  • Eugenika je věda, která se snaží zlepšit skladbu lidské populace
  • Největší rozkvět zažila před druhou světovou válkou. Šlo o tzv. negativní eugeniku, která měla zamezit rozmnožování vybraných osob (dědičné choroby). Nacistická ideologie dovedla eugeniku do extrémů (snaha o vyšlechtění “čisté” árijské rasy a vymýcení rasy židovské). Z těchto důvodů se po válce od eugeniky upustilo a byla spolu s rasizmem odsouzena
  • Později se ještě můžeme setkat s tzv. eugenikou pozitivní, která si kladla za cíl vytvořit “skupinu jedinců nejvhodnějších pro rozmnožování”. Tito jedinci by potom měli zplodit nové, “geneticky lepší”, generace.

 

Zdroje najdete uvedeny zde:






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: