Otázka: Euthanasie
Předmět: Ošetřovatelství
Přidal(a): vnl.xf
Úvod
Co je to euthanasie? Milosrdné podání smrtící dávky léku, či pouhé odpojení od přístrojů a nechání na přírodě, ať rozhodne sama. Nebo není náznakem euthanasie i nepodání toho nejúčinnějšího léku? K tématu euthanasie bychom neměli přistupovat z pragmatických důvodů, ale s ohledem na lidskou důstojnost a také na možnost jejího zneužití.Téma euthanasie se pravidelně vrací jako téma diskuze, ale i legislativních úprav a je zřejmé, že dříve či později bude předložen ucelený návrh, který pravděpodobně umožní asistovanou smrt. Ve stejně odmítavém duchu se nese také Hippokratova přísaha, kterou již po staletí musí každý lékař složit : … „Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu. Právě tak nepodám ženě prostředek, který by zničil plod. …”. Lékařské sliby jsou si v mnohém podobné. Proto jako vzor cituji část slibu, který používá 1. lékařská fakulta University Karlovy v Praze již déle než 150 let prakticky beze změny: … „Budeme podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, zachováme svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoli provinění a budeme mít na zřeteli jen dobro člověka…”. Dle Diderotovy encyklopedie – Práv na dobrovolný odchod ze života má člověk pro stáří, nemoc či jiný důvod. A euthanasie představuje i úmyslné usmrcení jiné, nevyléčitelně nemocné osoby na její žádost nebo ze soucitu. Ulehčení umírání na výslovnou žádost umírajícího před svědky z vlastní rodiny a před lékařem je stále posuzováno jako vražda a je povoleno pouze v některých zemích (Belgie, Nizozemí, Kanada, Oregon). Smyslem euthanasie je způsobit nebo urychlit smrt těžce nemocného člověka, ukončit jeho utrpení – a to na základě jeho žádosti nebo předpokladu, že by si to přál. Z pohledu etiky je možné říci, že euthanasie v jakékoli formě není etická. Jedno z přikázání zní ‚Nezabiješ!“, což vyjadřuje posvátnost a nedotknutelnost života. Etické jednání v sobě zahrnuje úctu k daru života, který nemá nikdo (tedy ani lékař) právo brát. Těžko však lze označit za etické pouhé přihlížení k bolestem pacienta, jeho léčení farmaceutickou, radioterapeutickou nebo jinou cestou a čekání co bude dál… prostředky tišící bolest, analgetika a sedativa.. Lze často slýchat argument, že nikdo nemá právo život brát, neboť člověk si sám život nedaroval. Ovšem to, co nás dělí od zvířat, je schopnost přemýšlení a nechování se pouze pudově. Mohu tedy učinit rozhodnutí, které se týká pouze mě a za tímto cílem jít. Fakt zneužití je ve všem – euthanasie není výjimkou. Ano, oproti hmotným či nehmotným statkům tady jde o životy lidí a „přehmat“ by zde byl vážným přečinem, který nelze vzít zpět. Nicméně argumenty pro a proti budou všude a vždy a nelze ani říci, co je ta správná cesta, ale je třeba určit, která varianta je lepší a která horší. Avšak všichni bychom si měli uvědomit, že nemoc si nevybírá a právo volby by měl mít každý, byť zdaleka ne všichni musí tuto možnost pro sebe využít. Diskutovat by se o této možnosti ukončení života mělo, úsudek by však měl stát na racionálních základech a neměl by zastínit to, co nás činí lidmi. Zastánci euthanasie trvají na tom, že euthanasie je dobrá věc pro ty, kteří se pro ni rozhodnou z jakéhokoliv důvodu. Není těžké pochopit, že pomalé umírání při roztroušené skleróze není život a čekat na zadušení je nesnesitelné. A do takové situace se může dostat každý, ať už považuje či nepovažuje sebevraždu za hřích. Protože co je to jiného než sebevražda? Sebevražda těch, kteří na její spáchání nemají dostatek vlastních, fyzických sil.
Historie euthanasie
Měli bychom mít stále na mysli, že prvním kdo zavedl euthanasii byl Hitler a byla zaměřena především proti lidem s mentálním postižením. Je to téma, které je lehko zneužitelné a je zcela pochopitelné, že lidé se zdravotním postižením se obávají, že by mohli být prvními oběti zneužití asistované sebevraždy, ale již pravěká společnost, žijící v krajně drsných podmínkách, byla prakticky nucena zbavovat se jedinců, kteří ji byli na obtíž. Ve starověkém Řecku je zobrazována bohyně Nyx, která měla kromě jiných bytostí i dva potomky. Prvním byl Hypnos – spánek, zobrazovaný se dvěma makovicemi v rukou a druhým byl Thanatos – smrt, který je zobrazován s obrácenou uhaslou pochodní. Slovo euthanasie ve svém původu označuje dobrou, lehkou smrt. Antická kultura, podobně jako mnohé orientální kultury, neodsuzovala sebevraždu ani usmrcení z útrpnosti. Starořečtí vědci chápali euthanasii jako právo na dobrovolný odchod ze života, když nemoc, staroba nebo jiné okolnosti už nedovolovaly důstojný život. Ve Spartě házeli postižené novorozence ze skály. V Římě Seneca děkuje přírodě, že nám dala na výběr mnoho cest, jak ze světa odejít. Právo na milosrdnou, dobrou smrt obhajoval i Sokrates a Aristoteles. Do světových dějin vstoupil také Hippokrates, nejslavnější lékař řeckého starověku, který ve svých spisech „Přísaha“, „Zákon“, Předpisy“ a spis „Umění“, ukazuje osobní vlastnosti a kvality, které by měl mít řádný lékař, způsob, jakým má jednat s nemocným, jaké má mít vzdělání. Přenesením do současnosti je tzv. Hippokratova přísaha, která říká mj. následující: „…nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mě žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu.“ Mnohem více však evropské myšlení a vytváření morálky ovlivnilo křesťanství, které bezvýhradně odsuzuje svévolný zásah proti životu druhého i proti životu vlastnímu. Tento pohled se udržuje ve většině států dodnes. Už renesanční myslitelé však tvrdili, že lékař má právo vysvobodit nevyléčitelně nemocného pacienta z utrpení. Jde o určitý návrat k antickému pojetí. V nacistickém Německu byla rozšířená praxe nucené sterilizace duševně nemocných a dalších méněcenných, stejně jako praxe jejich izolace od zbytku společnosti. Pojem euthanasie označuje systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech. Euthanasie probíhala v utajení, bez opory dokonce ani v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 – většinou smrtící injekcí – zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc. Bezprostředně po útoku na Polsko bylo na obsazených územích a v Pomořansku povražděno zhruba 10 tisíc pacientů. V říjnu 1939 vydal Hitler tajný výnos (datovaný k 1. září 1939) opravňující jeho tělesného lékaře Karla Brandta a Philipa Bouhlera z vůdcova kancléřství k rozšíření euthanasie na pacienty v ústavech na území Říše. Program euthanasie byl přísně tajný a byl označován jako T4 (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstraße 4). Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni v plynových komorách vydávaných za sprchy. Do září 1941 bylo takto usmrceno zhruba 70 – 90 tisíc lidí, které speciálně vybraní lékaři označili jako lebensunwerte – tedy nehodné života. Z psychicky nemocných byli systematicky vražděni Židé a údajní nevyléčitelní zločinci, dále pak většinou slabomyslní, epileptici a schizofrenici. Informace o vraždění v takovém rozsahu nebylo možné utajit. Příbuzní obětí často nevěřili vymyšleným důvodům smrti, které jim byly sdělovány. Po protestech veřejnosti a především ze strany církví Hitler v září 1941 akci T4 oficiálně zastavil. Specialisté na vraždění plynem byli nyní z velké části nasazeni na východě, kde se m. j. podíleli na masovém zabíjení Židů. Proces euthanasie tak byl významným krokem na cestě ke konečnému řešení židovské otázky. I přes oficiální ukončení akce T4 pokračovalo vraždění psychicky a tělesně postižených i nadále, především v době leteckých náletů na Německo v letech 1943 – 1944, kdy byla řada ústavů vyklizena. Také na obsazených sovětských územích bylo zavražděno velké množství pacientů. Přesný počet obětí euthanasie není znám – na norimberském procesu byl však např. odhadnut na 275 tisíc.
Euthanasie v Holandsku
V Holandsku je euthanasie, aktivní pomoc při umírání, velmi rozšířena a regulována zákonem. Na papíře stojí, že má být záruka, že jde o výslovné přání nemocného, že došlo k opětovné poradě mezi lékařem a pacientem a ke konzultaci s dalším lékařem. O tom všem vyhotoví zprávu lékař, který euthanasii provedl. Nový zákon v Holandsku umožňuje, aby lékař beztrestně ukončil život pacienta, pokud se bude držet určitých směrnic. Konzultující lékař však nemusí být specialista ani odborník na paliativní medicínu (paliativní = zmírňující bolest, neodstraňující však její příčinu). Lékař sám vyplňuje dotazník a státní návladní zasahuje nebo nezasahuje podle toho, jak lékařova zpráva vypadá. I podle holandského práva nelze od nikoho žádat, aby se sám obvinil. Hlavní svědek, pacient, je mrtev. A lékař si může napsat, co chce. Zkrátka: nový zákon chrání lékaře a ne pacienta. Pacient, který si nepřeje euthanasii, si už není jist životem. „…Mentalita smrti se v Holandsku pomalu stává v lékařské praxi normou. Internista, který chtěl přijmout na kliniku ženu s rakovinou plic kvůli nedostatku kyslíku, ji musel ujistit, že nebude podrobena euthanasii, čehož se bála. Uklidnil ji a po 36 hodinách bylo její dýchání normální a celkový stav se zlepšil. Když ošetřující lékař odešel domů, provedl jeho kolega euthanasii a odůvodnil ji tvrzením, že nemocnice potřebuje postel pro jiný případ a pro tu ženu je přece jedno, jestli umře teď, nebo za 14 dní. Existují lékaři, kteří když slyší o úspěších paliativní medicíny, říkají, že ji nepotřebují, když mají euthanasii. Když jsem řekl jednomu kolegovi, že v roce 1995 bylo 25% všech úmrtí způsobeno euthanasií, odpověděl mi, že to mělo být 100%. Mezitím se v Holandsku objevili příbuzní nemocných, kteří od lékařů očekávají, že budou provádět euthanasii podle jejich libosti. Například: očekávala se blízká smrt starého muže. Jeho syn řekl lékaři, že už si naplánoval dovolenou, jejíž termín nemůže přesunout a přeje si, aby se pohřeb jeho otce mohl konat ještě před jeho odjezdem. Lékař nato podal nemocnému vysokou dávku morfia v úmyslu zabít jej. Když se po nějaké době vrátil, aby konstatoval smrt, našel nemocného sedět na okraji postele, zcela klidného. Konečně dostal dost morfia, aby se utišily jeho bolesti. A tento „ošetřující“ lékař mi tuto historku sám vyprávěl, jako by bylo zcela normální usmrtit člověka, aby se vyhovělo rodině. …“
Typy euthanasie:
Na euthanasii je třeba pohlédnout z několika směrů: z etického pohledu, z pohledu reálných možností lékařské vědy, z pohledu práva a z pohledu pacientů.
Pasivní euthanasie – jedná se o sepsání dokumentu plně informovaným pacientem, který je při jasném vědomí, sepíše tzv. living will, v němž se určuje, jak má být postupováno v případě, že pacientovi bude hrozit dystanzie.
Dystanzie – stav pacienta, kdy jsou udržovány základní tělesné funkce téměř „za každou cenu“ ve stavu, kdy téměř není šance na přežití, respektive šance na uzdravení.
Aktivní euthanasie – lze vysvětlit jako aktivní účast lékaře při usmrcení pacienta. Dělí se dále na „vyžádanou“ a „nevyžádanou“.
Vyžádaná euthanasie – lékař provede usmrcení pacienta na jeho vlastní žádost.
Nevyžádaná euthanasie – lékař provede usmrcení pacienta, jehož stav považuje za bezvýchodný, případně je-li pacient v takovém stavu, že není schopen vyjádřit svou vůli. Jde o těžce defektní novorozence, jedince s těžkou duševní chorobou, retardované nebo osoby v bezvědomí.
Nedobrovolná euthanasie – tento termín vstoupil do dějin v roce 1940, kdy nacisté v programu nazvaném „T4“ začali usmrcovat osoby „méněcenné“, tedy osoby z ústavů pro duševně nemocné, trestance a osoby rasy neárijské, což bylo prováděno v plynových komorách a jiných zařízeních tzv. „konečného řešení“. Oficiálně tento program trval dva roky, neoficiálně celou válku. Název tato operace získala podle adresy své centrály – Tiergartenstraße 4 v Berlíně.
Církev a euthanasie
Představitelé církví v ČR nadále protestují proti uzákonění trestného činu usmrcení na žádost, který by podle nich znamenal v podstatě legalizaci euthanasie. Sněmovna diskutovala i o euthanasii, když schválila nový trestní zákon, jenž by měl platit od ledna 2007. Podle církví je euthanasie nepřípustným způsobem usmrcení člověka. Ve společném prohlášení křesťanů, židů a muslimů vyjádřili představitelé různých konfesí podporu důstojnému umírání, kterým podle nich není usmrcení na žádost.
„Aktivní euthanasie není slučitelná s lékařskou etikou – s Hippokratovou přísahou, aktivní euthanasie je zabití,“ prohlásil předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý.
„Zastáváme se života, to je naše povinnost,“ řekl kardinál Miloslav Vlk. Katolická církev podle něj není pro umělé udržování života, pokud by to bylo jen přispěním přístrojů.
„V případech, kdy je jasně zjištěno, že se život nemůže vrátit, je dovoleno přístroje odpojit.“Církve a náboženské společnosti považují za nepřípustné, aby byl u někoho vytvářen pocit, že je již jen břemenem, a on se musel sám před sebou či před druhými omlouvat, že ještě vůbec žije. Představitelé tří velkých světových náboženství v ČR proto odmítají ukončení života nemocného člověka pomocí smrtícího prostředku.
Zdroje najdete uvedeny zde:
- https://biologie-chemie.cz/zdroje-vnl-xf/
- http://www.teologicketexty.cz/index.php?s=clanek&kod=20050408105743&nadpis=K-uzakoneni-euthanasie-v-holandsku.html
- http://www.opbh.com/nazory/euthanasie.html
- Informace poskytla Magda K.
