Canisterapie – seminární práce

osetrovatelstvi

 

Otázka: Canisterapie

Předmět: Ošetřovatelství

Přidal(a): vnl.xf

 

 

Abstrakt

Pes vždy byl, je a bude považován za přítele člověka. Mnohokrát jsme se o tom mohli přesvědčit sami, vidíme to ve filmech, ctěme v knihách, je to realita všedního dne, kterou píše sám život. Také bych rád podotknul, že chovám dobrmana, a i on je vhodný ke canisterapii, obecně si veřejnost myslí, že dobrman, německý ovčák apod. patří už svým názvem „bojová“ plemena pod ty, které jsou spíše na obranu a na útok. Ano převážné je používají psovodi Policie České republiky, právě k těmto účelům, ale také fungují jak v záchranné brigádě kynologu, tak i v canisterapii ve světě. Neztotožňuji se s názvem „bojová“ plemena, ale pracovní plemena, to už zní lépe ne.

 

Klíčová slova

Canisterapie, ZBK, zooterapie, anim terapie, maladaptace, sociální katalyzátor, pes diagnostik, IZS, gerontopedagogika, CTA.

 

Úvod do canisterapie

Pojem canisterapie vzniklo ze slov (canis – pes, terapie- léčba). Canisterapie je způsob terapie, která využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Canisterapie je podskupina velkého vědního oboru animoterapie.

Canisterapii můžeme chápat jako odbornou metodu. Posláním této metody je zlepšit pomocí pejska kvalitu života jedinců, kteří jsou ve společnosti nějakým způsobem znevýhodnění.

A to po stránce fyzické, psychické či sociální. Pes je pro tyto lidi obrovským přínosem, výsledky však nejsou viditelné ihned. Pes ale motivuje, dává člověku podněty. Muže pomoci i tam, kde není viditelné onemocnění, jen „bolí duše“

Canisterapie se dá definovat jako léčebný kontakt psa a člověka. Prováděna formou individuální nebo skupinovou. Přispívá k rozvoji jemné i hrubé motoriky, zlepšuje verbální i neverbální komunikaci, orientaci v prostoru, zvyšuje motivaci klienta.

Canisterapie je jednou z forem tzv. zooterapie, nebo také animoterapie která, používá obecně zvířat k různým formám terapeutického kontaktu s člověkem. Je to pomocná (podpůrná) terapie, při které se využívá pozitivního působení psa na člověka.

Sociologové si před lety všimli, že péče o domácí zvířectvo zvýhodňuje nejen životní styl, ale i zdravotní stav venkovanu ve srovnání se stejné starými občany ve městech.

Základem léčby je poznatek, že nejspolehlivějším a často jediným přítelem člověka v osamění a nemoci je zvíře. Vlastnit doma zvíře nebo mít občas možnost se sním v nemocnici setkávat je prospěšné především pro udržení rovnováhy citového, společenského a duševního života. Stupeň důvěry mezi člověkem a zvířetem je v podstatě jedinečný. Nemůže ho nahradit ani partner nebo sourozenci a ani dospělé děti. Dobrý vztah seniora ke zvířatům dovede zastoupit nejen chybějící úzké mezilidské vztahy, ale i posílit pocit spokojenosti, prožitek radosti a stav subjektivního zdraví. Pozitivní úloha společenství člověka se zvířaty v lidském stáři tkví v bezproblémovém kamarádství.

Velice důležitá je také hmatová stimulace neboli možnost se se zvířetem pomuchlat, pomazlit vzájemné se přitulit. Pes působí také jako „sociální katalyzátor“ při prolamování bariér osamělosti a navazování kontaktu s neznámými lidmi.

Dlouhodobá léčba pomocí zvířat přinesla pozoruhodné výsledky. Např. lidé se sklonem k násilnostem odpovídali na zvířata a později i na spoluobčany s větším citem, porozuměním a naučili se i ohleduplnosti. Samotáři a mrzouti se naučili vyjadřovat svou potlačovanou radost. Přítomnost zvířat v institutech pro staré občany nabudila optimistickou atmosféru a omezila používání medikamentu. Také nemocní s nejvážnějšími poruchami mozku dokázali v blízkosti zvířat přechodné ožít a někdy i promluvit.

Bylo potvrzeno, že komunikace mezi člověkem a psem je daleko úspěšnějším, než mezi člověkem a jeho vlastním dítětem.

Psi vycvičení pro tělesné postižené občany dokáží např. sesbírat rozsypané mince a položit je člověku na vozíku do ruky, nandat a vyndat prádlo z pracky, otevřít a zavřít dveře, rozsvítit, zhasnout, pomoci postiženému do vany a z vany. Pes jakýmsi šestým smyslem pozná invaliditu člověka a chová se k němu jinak – klidné a ohleduplné. Mezi nedávno ověřené poznatky patří schopnost psa včas zachytit známky blížícího se epileptického záchvatu dříve, než sám pacient a upozornit ho, aby si včas sedl nebo lehl a předešel tak případným zraněním.

Z knihy je tedy patrné, že pomoc zvířat, a zvláště psu je nedílnou součástí speciální pedagogiky (pomoc tělesné postiženým, nevidomým, neslyšícím, lidem s poruchami cíchu nebo hlasu a také lidem s poruchami chování) a také úžasným pomocníkem v gerontopedagogice (např. při pobytu starých lidí v nemocnici nebo domove důchodců. při maladaptaci, demenci, Alzheimerově nebo Parkinsonové chorobě nebo ztráty důvodu k žití).

Důležitou roli hraje canisterapie hlavně tam, kde jiné metody selhávají nebo je nelze použít, např. u emocionálně poškozených a citově deprivovaných dětí, autistických dětí, mentálně postižených, u některých psychiatrických diagnóz (úzkost, deprese nebo fobie) nebo také jako motivační prvek v logopedické nebo v rehabilitační praxi.

 

Historie

Starověk

Již v této době se pes stal pro člověka životně důležitým spojencem, důvěrníkem, společníkem a hlavně přítelem. Ukazují nám to i archeologické nálezy, kdy byly nalezeny kosterní pozůstatky psa v pevném objetí člověka. Pes tehdy nebyl jen hlídačem nebo lovcem, ale i předmětem úcty. V Egyptě byli uctíváni jako bohové. Tato úcta je známa i z dávné Etiopie, Sumeru. V uctívání psů pokračovali Asyřané a Babyloňané. Pes patřil k výbavě babylonského lékaře.

Věrnost a také oddanost psů opěvuje řecký básník Homér. Antické Řecko mělo své oblíbené psíky, hlavně maltézské pinče. Psi se používali také k léčení, přikládali se pacientům na nemocná místa, což byl oblíbený způsob léčby revmatismu. Ve starém Římě nesloužili psi jen k zábavě, ale také jako hlídači stád, majetku a života občanů. Byli součástí mnoha armád.

 

Středověk

Náboženství ve středověku velmi ovlivnilo postavení psa ve společnosti. Raný středověk nám ukazuje, že pes se vyskytoval jak na panských sídlech, tak i v rolnických chalupách. S postupujícím katolicismem dochází i ke změně nahlížení na psa. Pes byl prohlášen za tvora bez duše. Prostý člověk mohl chovat psa jen jak užitkové zvíře. Bohatí a urození páni měli samozřejmě výjimku.

 

Novověk

Oslabení vlivu církve na konci 18. století přineslo i změnu náhledu na vlastnictví domácího zvířectva. Křížením vzniká mnoho nových plemen. U nižších vrstev však stále bylo vlastnictví psa vnímáno jako nepřiměřený luxus. Významnějšího postavení se dostává psům za napoleonských válek, kdy sloužili jako psi záchranáři. Po první světové válce dochází k masovému výcviku psů pro vojáky, kteří přišli o zrak, v dalších zemích pomáhali při rehabilitaci.

 

Canisterapie ve světě

Canisterapie se vyvíjela na podkladě zkušeností, která prověřila staletí. První dokumentované použití psů jako doplňkové terapie se datuje do 9. století v Belgii, a to u zdravotně postižených. Další záznam pochází až z 90. let 18. století, kdy byla v Anglii založena Společnost přátel klinika York Retreat pro duševně nemocné.

První použití zvířat v amerických nemocnicích se odehrálo v roce 1919. V 70.letech zjistil americký psycholog Levinson, že zvířecí společník může být velmi cenným pomocníkem při léčbě emocionálně narušených dětí. V USA bylo léčebné použití psů dokumentováno v roce 1942 pro rehabilitaci válečných veteránů.

V 60. letech byla popsána léčba canisterapie u psychiatrických pacientů. V současné době jsou v USA psi běžně využíváni v domovech důchodců, v dětských domovech, ve věznicích i ve školách.

 

Canisterapie v ČR

Pojem canisterapie byl poprvé použit v roce 1993. V roce 1995 byla založena Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům (AOVZ). Vývoj canisterapie v České republice byl velmi pozvolný.

Postupně ji na začátku 90. let začaly využívat Ústav sociální péče Kociánka v Brně, nebo psychiatrická léčebna v Praze-Bohnicích při léčbě psychiatrických pacientů. Postupně začala vznikat různá občanská zájmová sdružení.

V roce 1997 byla založena Česká canisterapeutická společnost. Od roku 2001 postupně vznikaly
samostatné regionální organizace. V roce 2003 vznikla Canisterapeutická asociace (CTA).
V současné době pracuje asociace na vytváření norem v canisterapii a její uznání jako léčebně podpůrné rehabilitační metody. Do všeobecného povědomí se dostává pojem asistenční pes, hlavně v souvislosti pro výcvik slepeckých psů.

 

Výběr plemene pro canisterapii

Pro canisterapii není vhodný každý pes. Canisterapie je založena na povahových vlastnostech daného psíka, na jeho výchově a socializaci. Stěžejní je i přístup a výchova chovatele, který může vlastnosti psa pozitivně nebo negativně ovlivnit. I prostředí, ve kterém pes vyrůstá, má ohromný vliv. Je důležité respektovat i vzájemné sympatie a potřeby klientů v závislosti na prostředí i na velikosti psa.

Jako úspěšní psi se osvědčili tyto plemena: bígl, labradorský retrívr, zlatý retrívr. Nelze ovšem jednoznačně říct, které plemeno je vhodné, tuto vhodnost můžeme pouze předpokládat. Např. bíglové jsou velmi přátelští, mají silnou orientaci na sociální prostředí. Velmi strádají, jsou-li sami. Jsou ideálními společníky nejen pro děti, ale i pro dospělé. Pořízení vhodného psa není jednoduchá záležitost. Základním přístupem by měl být cílený výběr.

Pes pro canisterapii musí mít průkaz původu. Nutný je i výběr vhodného a zkušeného chovatele. Za nejdůležitější pro výběr psa pro canisterapii jsou hlavně povahové vlastnosti psa, jeho zdraví a také vzhled. Pes je vybírán podle individuálních potřeb konkrétního budoucího majitel, pro kterého je připravován a vychováván.

Nevhodní pro canisterapii jsou psi s předchozí negativní zkušeností, psi cvičeni pro služební účely.

 

Rozdělení „pracovních“ psů

Ve zdravotně sociální oblasti máme možnost rozlišit psy dle jejich využití. Můžeme je rozdělit do čtyř skupin:

a) psi kompenzující potřebnost osoby – psi servisní

Psi servisní pomáhají osobám se specifickými potřebami (trpící postižením nebo onemocněním) kompenzovat jejich handicap;

  • psi asistenční, kteří pomáhají lidem s tělesným postižením. Výcvik jednoho asistenčního psa stojí skoro 200 000 Kč a trvá až dva roky
  • psi vodicí, pomáhají osobám nevidomým nebo se zbytky zraku. Na výcvik vodicího psa se vztahuje státní příspěvek
  • psi signální, mají širší možnosti svého využití. Mohou nahradit některý ze smyslů člověka (kromě zraku) a upozorňují na určité signální vjemy;

b) psi asistující terapii – psi canis-terapeutičtí. Tito psi pozitivně ovlivňují podpůrně rehabilitační formou zejména psychosociální, ale v některých případech i fyzické zdraví člověka.

Jsou velmi specifickou skupinou pomáhajících psů. Je zde zapotřebí speciálně připraveného a vedeného psa, který chápe činnost, která se po něm požaduje.

c) psi asistující včasní diagnostice (metoda AABC) – psi diagnostičtí. Tito psi dokáží svým čichem rozpoznat některé projevy nemocí, nebo psychosomatických stavů dříve, než si to uvědomí sám člověk.

Jedná se o dva typy využití:

  • první – jsou speciálně vycvičeni k detekci přítomnosti nemoci přímo u klientů nebo prostřednictvím odebraných vzorků tělních tekutin, dechu, stěrů apod.
  • u druhého – typu jde vlastně o psa signálního, který je speciálně vycvičen k varování před nástupem záchvatu (epilepsie, diabetes);

d) psi život zachraňující – psi záchranářští – Jde o speciálně vycvičené psy pro hledání o označení pohřešované osoby v terénu, v sutinách, sněhových lavinách, pod vodou apod.

V České republice je má každý kraj, záchrannou brigádu kynologů. Svaz záchranných brigád České republiky je občanským sdružením registrovaným u ministerstva vnitra jako nejpočetnější organizace v České republice zabývající se výcvikem záchranných psů. Tato složka patří pod IZS.

 

Příklady z akcí záchranných brigád kynologů:

  • 29. 7. 2007 – Kladno zřícení haly „Poldi“ 2 zemřelí a 3 těžká zranění
  • 02.10.2009 – Praha ul. Soukenická 25 pád neobývaného domu, zasypáni 4 dělníci žádný z nich nepřežil.
  • 16.10.2010 – IZS si vyžádal ZBK při pátrání po Anně J., která 16. října se nevrátila domů, volána byla také ZBK ze Slovenské Republiky.

 

Formy canisterapie

Individuální canisterapie

Zahrnuje setkání jednoho klienta s jedním, event. více canisterapeutickými týmy. Výhodou je přizpůsobení programu dle potřeb klienta. Nevýhodná je časová náročnost.

 

Skupinová canisterapie

Vzájemnou interakci klientů se psy řídí jedna osoba. Musí být vhodně zvolen poměr klientů a psů. Důležitá je koordinace jednotlivých aktivit. Nutný dohled nad psy. Výhodou je, že si klient může vybrat vhodného psa, uspokojení více klientů najednou. Nevýhodou je omezená specifikace individuálních cílů.

 

Návštěvní program

Nejrozšířenější forma canisterapie u nás. Vzájemný kontakt probíhá na předem sjednaném místě. Většinou canisterapeutický tým dochází za klientem do sociálního, nebo školského zařízení. Může být součástí výuky, aktivizačních programů, sociální rehabilitace a jiných.

V dnešní době již není výjimkou ani návštěva ve zdravotnickém zařízení. Dle přání klientů nebo jeho rodiny dochází canisterapeutický tým i do rodinného prostředí klienta.

 

Pobytový program

Hlavní myšlenkou je intenzivní kontakt klienta se psem, který bývá často spojen s pobytem v přírodě. Může jít o víkendové aktivity nebo i o týdenní pobyty.

 

Rezidentní forma

K této formě zooterapie nebývá pes doporučován, protože patří jednomu pánovi. Tato forma je vhodná pro kočky, drobné hlodavce.

 

Krizová intervence

Cílem je zmírnění dopadu krize na psychiku cílové skupiny. Využívá se technika a metod jako v zařízeních a domácnostech. Využívá se rozhovorů, psychologického rozebrání situace odborníkem. Pes musí být naprosto ovladatelný.

 

Zdroje:

  • písemná práce Marka Brychty, Canisterapie
  • L.Galajdová ( Pes lékařem lidské duše, aneb canisterapie, Grada Publishing 1999)
  • Hana Skulová Canisterapie z pohledu zdravotnických pracovníků, Bc.práce
  • www.canisterapie.cz
  • www.canisterapie.net
  • Zoran Nerandžič (Animoterapie, aneb Jak nás zvířata léčí, nakl. Plus, 1.vydání)
  • Informace od Marka Brychty





Další podobné materiály na webu: