Histologie pletiva a tkáně – maturitní otázka

 

Otázka:  Histologie pletiva a tkáně

Předmět: Biologie

Přidal(a): chichi78

 

↪ studium tkání a pletiv

 

Rostlinná pletiva

Soubor buněk stejného původu, funkce a vzhledu.

Dělení dle původu

• Pravá pletiva
  • Tvoří většinu rostlinných pletiv.
  • Vznikají dělením buněk na dceřiné buňky, které zůstávají navzájem spojené.
  • Vytvářejí těla vyšších rostlin.
• Nepravá pletiva
  • Nacházejí se u některých řas a hub.
  • Vznikají druhotným seskupením původně volných buněk, například plektenchymu.
    • Plektenchym (houbové pletivo): tvořeno hyfami (vlákny), která sestavují houbovou stélku v plodnicích hub.
    • Starší buňky mohou získávat nové schopnosti.

Dělení dle vzhledu

• Parenchym
  • Popis:
    • Buněčné stěny nejsou ztloustlé.
    • Buňky mají různé tvary a vytvářejí mezibuněčné prostory (interceluláry).
      • Aerenchym: Interceluláry vyplněné vzduchem, typické pro rostliny, jako jsou řapíky vodních rostlin.
  • Funkce: Křehké buňky musí být chráněné a jsou důležité pro základní metabolické procesy.
• Prosenchym
  • Popis:
    • Protáhlé buňky se šikmými příčnými přehrádkami.
    • Zpočátku tenkostěnné, později dochází ke ztloustnutí stěn.
  • Výskyt:
    • V cévních svazcích.
• Kolenchym
  • Popis:
    • Buňky mají částečně ztloustlé stěny.
    • Druhy ztloustnutí: a) Rohové: Ztloustnutí v rozích buněk, např. ve stoncích. b) Deskové: Ztloustnutí po stranách buněk, např. na povrchu listů a stonků.
  • Funkce: Dodává rostlinám pevnost a pružnost.
• Sklerenchym
  • Popis:
    • Celá buněčná stěna je silně ztloustlá a obsahuje kanálky.
    • Buňky mají protáhlý tvar a tvoří trubicovité struktury.
  • Plasmodesmy: Tenká plazmatická vlákénka sloužící ke komunikaci s vnějším prostředím.
  • Funkce:
    • Mechanická opora rostlin (např. povrch pecek a stébla trav).
  • Další vlastnost: Sklerenchymové buňky časem odumírají, ale nerozpadají se.

Dělení dle funkce

• a) Dělivá pletiva
• b) Trvalá pletiva

 

a) Dělivá pletiva

• Popis:
  • Buňky jsou schopné dělení a podílejí se na růstu rostlin.
  • Charakteristika:
    • Malé množství mezibuněčných prostor, velké jádro vzhledem k velikosti buňky, méně diferencované organely.
  • Příklad: Parenchymatické buňky.
• Druhy dělivých pletiv:
  • Protomeristémy:
    • Původní meristémy s trvale zachovanou schopností dělení.
    • Nacházejí se na vzrostných vrcholech.
    • Produkují trvalá nebo dělivá pletiva.
  • Primární meristémy:
    • Vznikají z protomeristémů.
    • Obsahují mezibuněčné prostory a postupně se diferencují do trvalých pletiv.
    • Výskyt:
      • Kořeny: dermatogen -> krycí; periblem -> primární kůra; plerom -> cévní svazky.
      • Stonek: protoderm -> krycí; prokambium -> vodivá pletiva; základní meristém -> základní pletiva.
  • Sekundární meristémy:
    • Obnovují dělivou schopnost primárních meristémů.
    • Typické pro dřeviny.
    • Příklady:
      • Kambium: Produkuje dřevo a lýko, zajišťuje druhotné tloustnutí.
      • Felogen: Vytváří náhradní povrchové vrstvy, např. borku.
      • Kalus: Hojivé pletivo, zaceluje rány.
  • Latentní meristémy:
    • Vmezeřené meristémy s dělivou schopností mezi ostatními pletivy.
    • Př.: Vznik adventivních nebo vedlejších kořenů.

 

b) Trvalá pletiva

• Buňky se již nemohou samy dělit, jsou specializované.
• Vznikají diferenciací buněk dělivých pletiv.
• Dělení trvalých pletiv:
  • b.1) Krycí pletiva – Primární
    • Nacházejí se na povrchu rostlin, označovaná také jako pokožková pletiva.
    • Funkce:
      • Ochrana před ztrátou vody, přehřátím nebo mechanickým poškozením.
      • Výměna látek s prostředím, vstřebávání živin.
    • a) Epidermis
      • Jednovrstevná pokožka nadzemních částí rostlin (např. stonky a listy).
      • Tvořena plochými těsně přiléhajícími buňkami:
        • Buňky jsou bezbarvé, bez chlorofylu, jednostranně ztloustlé.
      • Kutikula: Různě silná vosková vrstva, která zabraňuje ztrátě vody a vstupu škodlivin.
    • b) Rhizodermis
      • Pokožka kořenového systému a ponořených částí stonku.
      • Buňky nejsou ztloustlé a nemají kutikulu, což usnadňuje příjem vody a minerálních látek.
    • c) Průduchy (stomata)
      • Skládají se ze dvou svěracích buněk a průduchové štěrbiny.
      • Funkce:
        • Regulace odpařování vody a výměna plynů (CO₂, O₂) v závislosti na turgoru svěrací buňky.
        • Mechanismus:
          • Za světla: Otevírání štěrbiny podle obsahu vody ve vakuolách.
          • Za tmy: Zavírání regulováno množstvím draslíkových iontů.
      • Tvar:
        • Přední a zadní dvůrek s centrální průduchovou štěrbinou; nerovnoměrná šířka zajišťuje účinnost.
    • d) Hydatody
      • Struktury podobné průduchům, bez schopnosti uzavírat průduchovou štěrbinu.
      • Funkce:
        • Umožňují výdej vody v kapalném skupenství (gutace), což je důležité při vysoké vlhkosti vzduchu.
      • Výskyt: Na okrajích listů.
    • e) Metablastémy (trichomy)
      • Vznikají z pokožkových buněk a mají různé funkce:
        • Krycí: Chrání povrch rostlin před UV zářením nebo vodními ztrátami (např. pelargonie, divizna).
        • Žlaznaté: Produkují silice nebo trávicí enzymy (např. masožravé rostliny).
        • Žahavé: Obranný mechanismus, typické u kopřiv.
        • Absorpční: Příjem vody a minerálních látek (součást rhizodermis).
        • Emergence: Komplexní struktury vzniklé z pokožkových a vodivých pletiv.
  • b.2) Druhotná krycí pletiva (sekundární)
    • Vyskytují se u druhotně tloustnoucích rostlin.
    • Vznik:
      • Felogén (druhotný meristém): Produkuje:
        • Felem (korek): Nepropustná vrstva odumřelých buněk.
        • Feloderm: Zelená kůra, živé buňky.
      • Kombinací těchto vrstev vzniká náhradní povrch, který chrání druhotně tloustnoucí části rostlin.
    • Vnější vrstvy:
      • Postupně odumírají a praskají, čímž vzniká borka (kůra).
    • Specifická struktura:
      • Čočinky (lenticely):
        • Umožňují výměnu plynů mezi vnitřním a vnějším prostředím rostliny.

 

Soustava vodivých a zpevňovacích pletiv

• Vyvinula se jako adaptace rostlin na život na souši.
• Funkce:
  • Transport vody, minerálů a organických látek.
  • Mechanická opora.
• a) Dřevní část (xylém):
  • Obsahuje:
    • Cévy (tracheje): Široké kanálky tvořené odumřelými buňkami bez příčných přehrádek.
    • Cévice (tracheidy): Protáhlé buňky s proděravělými přehrádkami a zdřevnatělými stěnami.
  • Funkce: Transport minerálních látek a vody z kořenů k listům – tzv. transpirační proud.
• b) Lýková část (floém):
  • Obsahuje:
    • Sítkovice: Živé, tenkostěnné buňky bez jader, s proděravělými přepážkami.
      • Vznikají činností kambia, slouží jedno vegetační období.
  • Funkce: Transport asimilovaných organických látek z listů do dalších částí rostliny.

Typy cévních svazků:

• a) Uzavřené:
  • Bez kambia, druhotně netloustnou.
• b) Otevřené:
  • Obsahují kambium, umožňují druhotné tloustnutí.
• Rozdělení cévních svazků dle stavby:
  • Koncentrické:
    • Hadrocentrické: Xylém uvnitř, floém vně (např. vranečky).
    • Leptocentrické: Floém uvnitř, xylém vně (např. konvalinky).
  • Radiální:
    • Dřevní a lýkové části se pravidelně střídají.
    • Typy:
      • Monoarchní: Jedna dřevní a lýková část.
      • Polyarchní: Více částí.
  • Kolaterální:
    • Ve stonku – xylém uvnitř, floém vně.
  • Bikolaterální:
    • Xylém uprostřed, floémy po obou stranách (např. lilkovité, tykvovité rostliny).

 

Základní pletiva

• Vyplňují prostor mezi krycími a vodivými pletivy.
• Tvořena převážně živými buňkami, zejména parenchymatickými.
• Nejčastější u dřevin, naopak nejméně zastoupena u vodních rostlin.

 
Typy základních pletiv:

• a) Asimilační pletiva
  • Funkce: Produkují organické látky procesem fotosyntézy (asimilace CO₂).
    • Obsahují velké množství chloroplastů, které jsou klíčové pro tuto činnost.
  • Výskyt: Typicky v mezofylu listů (asimilační parenchym), kde probíhá největší produkce energie.
• b) Zásobní pletiva
  • Funkce: Uchovávají zásobní látky, jako jsou škrob, bílkoviny a voda.
  • Výskyt: Kořeny, hlízy, semena, plody, oddenky.
  • Struktura: Obsahují leukoplasty (organely specializované na ukládání látek). Zásobní parenchym a sklerenchym zajišťují dlouhodobé uchovávání.
• c) Vodní pletiva
  • Funkce: Slouží k ukládání vody jako rezervy pro období sucha.
  • Výskyt: Typické pro rostliny sušších oblastí, např. kaktusy a sukulenty.
  • Struktura: Buňky specializované na uchovávání vody se nacházejí ve stoncích nebo listech těchto rostlin.
• d) Vyměšovací pletiva
  • Funkce: Produkují, hromadí nebo vylučují specifické látky, např. alkaloidy, silice, pryskyřice.
  • Buňky: Vykazují vysokou metabolickou aktivitu.
  • Příklady vyměšovacích struktur:
    • Medníky:
      • Produkují nektar v květech, čímž lákají opylovače.
    • Mléčnice:
      • Hromadí latex (bílou tekutinu), který obsahuje alkaloidy, glykosidy, kaučuk, barviva nebo pryskyřice.
      • Typy mléčnic:
        • Nečlánkované: Jednotlivé dlouhé buňky, které mohou dosahovat délky až několika metrů (např. javory, morušovníky, svlačce).
        • Článkované: Vznikají splynutím několika protáhlých buněk (např. mákovité a hvězdnicovité rostliny).
      • Funkce mléčnic: Mohou sloužit jako zásobníky pro rostlinu, nebo jako obranný mechanismus proti býložravcům (např. kaučukovník, vlaštovičník).

 

Tkáně

• Vznik:
  • Začínají z jedné buňky, která se rýhováním dělí na blastomery.
  • Postupně vzniká:
    • Morula: Kulička z více buněk.
    • Blastula: Sférická struktura tvořená jednou vrstvou buněk, která uzavírá tekutinou naplněný prostor (blastocel).
    • Gastrula: Diferenciace buněk do dvou vrstev: ektodermu a endodermu, které vytvářejí vstup do gastruly a tvoří prvostřevo (archenteron).
• Vývoj u triblastiky:
  • Vznik mezodermu mezi ektodermem a endodermem dává základ pro složitější orgány.
• Kmenové buňky:
  • Nediferencované buňky schopné opakovaného dělení a diferencování.
  • Zkoumány od poloviny 20. století (původně ve výzkumu nádorů).

Typy kmenových buněk:

• Embryonální kmenové buňky
  • Získávání: Z 5–6denních embryí obsahujících 20–100 buněk.
  • Vlastnosti: Pluripotentní – mohou se diferencovat do všech typů buněk, ale ne do celého organismu.
  • Zdroje:
    • Oplozená vajíčka určená pro asistovanou reprodukci (např. Centrum Helios v Brně).
    • Fibroblasty: Vznikají z lidských předkožek a slouží jako podpůrná tkáň pro kultivaci těchto buněk.
• Fetální kmenové buňky
  • Vývoj: Od embrya k plodu (definovaný nástupem první činnosti kardiovaskulárního systému).
  • Získávání:
    • Pupečníková krev.
    • Tkáň plodu po interrupci.
  • Využití: Transplantace (včetně mozkové tkáně) a regenerace poškozených tkání.
• Buňky dospělého organismu
  • Funkce: Slouží k regeneraci tkání a obnově organismu.
  • Vlastnosti: Multipotentní – mohou se diferencovat pouze do omezeného spektra buněk.
  • Příklady:
    • Krevní kmenové buňky:
      • Nacházejí se v kostní dřeni a jsou využívány při transplantacích, například při léčbě leukémie.
    • Nervové kmenové buňky:
      • Zajišťují tvorbu nových neuronů. Mohou dávat vznik různým typům nervových buněk.
    • Progenitorové buňky:
      • Mohou se diferencovat pouze do jednoho specifického typu buněk.
      • Příklady: Obnovují pokožku, střevní sliznice.
      • Přibližně 20 druhů progenitorových buněk.

 

Banky kmenových buněk

• Založeny za účelem dlouhodobého uchovávání kmenových buněk.
• První banky: Byly založeny v Británii v roce 2004.

 

Dělení buněk tkání

• Fixní buňky
  • Buňky se nacházejí ve stabilní poloze a tvoří základní síť.
  • V jejich struktuře rozeznáváme buněčnou hmotu.
  • Další vlastnost: Fixní buňky mohou splývat ve složitá syncytia (spojené mnohojaderné buňky).
• Volné buňky
  • Buňky jsou schopné aktivního nebo pasivního pohybu.
  • Typicky se jedná o buňky imunitního systému nebo buňky zajišťující transport látek.

Mezibuněčná hmota tkání

• Fibrilární hmota
  • Tvořena bílkovinami s vláknitou strukturou.
  • Hraje důležitou roli při mechanické podpoře a pružnosti tkání.
• Interfibrilární hmota
  • Skládá se z polotekutých nebo tekutých hmot.
  • Původ: Látky organického i anorganického charakteru.
  • Funkce: Poskytuje výplň mezi fibrilami, umožňuje transport látek a udržuje rovnováhu v tkáních.

 
Dělení tkání:

I. Epiteliální tkáně

• Příklady: Výstelka žaludku, ústní dutiny.
• Vznik: Z ektodermu, endodermu nebo mezodermu.
• Struktura:
  • Buňky jsou uspořádány těsně vedle sebe, s malým množstvím mezibuněčné hmoty nebo bez ní.
  • Mohou se vyskytovat v jedné nebo více vrstvách.
• Vlastnosti:
  • Výborná regenerační schopnost, která zajišťuje obnovu tkáně.
• Bazální membrána:
  • Uložena pod vrstvou buněk, poskytuje oporu a výživu buňkám v místech, kam nezasahují cévy.
  • Nemá buněčnou strukturu.
  • Bazální část buněk: Dosahuje na bazální membránu.
  • Apikální část: Směřuje ven do volného prostoru; její struktura závisí na typu epitelu.

 
Rozlišení dle tvaru jednovrstevných epitelů:

• Dlaždicové epitelové buňky
  • Jednostranně zploštělé buňky, s malými mezibuněčnými prostory nebo bez nich.
• Kubické epitelové buňky
  • Buňky mají tvar krychlí.
• Cylindrické epitelové buňky
  • Jednostranně zploštělé do výšky, což umožňuje specifické funkce, například absorpci.

 
Rozlišení vícevrstevných epitelů:

• Buňky různých tvarů, které mohou být živé nebo mrtvé.

 
Rozlišení přechodných epitelů:

• Struktura:
  • Dolní vrstvy tvoří nedělivý epitel, horní vrstvy jsou dělivé.
  • Buňky mají různě uložená jádra, což je typické například pro močový měchýř.

Rozlišení epitelů podle polárního rozlišení:

• Nahé epitelové buňky:
  • Nemají žádné polární rozlišení.
• Límečkové epitelové buňky:
  • Rozlišení strany je viditelné díky přítomnosti límečku. Typické pro houbovce.
• Bičíkové (řasinkové) epitelové buňky:
  • Obsahují bičíky na povrchu, například u ploštěnek nebo kolem ústního otvoru některých živočichů.
• Kutikulární epitelové buňky:
  • Apikální strana je chráněna pevnou vrstvou, například chitinovou.

Rozlišení epitelů dle funkce:

• Epitelové tkáně plní různé funkce:
  • Krycí, výstelkové, žlázové, vylučovací, dýchací.
    • Krycí epitelové tkáně kryjí povrchy těla a vystýlají dutiny, čímž poskytují ochranu proti mechanickému poškození nebo ztrátě vody.

 

II. Pojivové tkáně

• Původ: Mezodermální.
• Pojivové tkáně slouží jako opora, ochrana nebo zajišťují transport látek.

Rozdělení pojivových tkání:
1) Opěrná pojiva

• Příklady: Kosti, chrupavky, vaziva.
• Buňky: Obsahují fixní i volné buňky.
• Mezibuněčná hmota: Různorodá, zahrnuje fibrilární i interfibrilární složky.

 

Mezoglea:

• Nejjednodušší forma opěrného pojiva, vyskytující se již u diblastik (např. láčkovci, žahavci, houbovci).
• Vzniká z buněk oddělených z ektodermu a entodermu dovnitř organismu.

 

Zárodečný mezenchym:

• Speciální forma pojivové tkáně v zárodcích.
• Funkce: Základ pro tvorbu všech ostatních typů pojivových tkání a některých dalších tkání.
• Struktura:
  • Buňky mají hvězdicovitý tvar a jsou propojeny plazmodesmy.
  • Vytvářejí fixní síť, mezi níž se pohybují volné buňky.
  • Obsahují velmi málo mezibuněčné hmoty.
• U některých organismů zůstává zárodečný mezenchym zachován po celý život.

Vazivo

• Vznik: V průběhu ontogeneze z mezenchymu.
• Fixní buňky:
  • Fibroblasty:
    • Protáhlý nebo hvězdicovitý tvar.
    • Velká syntetická aktivita: obsahují velké množství ER, mitochondrií a rozsáhlý Golgiho aparát.
    • Postupem času se mění na fibrocyty.
  • Fibrocyty:
    • Méně aktivní metabolismus než fibroblasty.
  • Adipocyty:
    • Tukové buňky, které se vyskytují jednotlivě nebo ve skupinách.
    • Funkce: Zásobárna tuku a energie, spoluprodukce tepla.
      • Bílé adipocyty: Zajišťují tvorbu ochranných obalů kolem orgánů a slouží jako energetická rezerva.
      • Hnědé adipocyty: Termoregulační funkce, hojné u živočichů se zimním spánkem a u lidí (zejména novorozenců).
• Volné buňky:
  • Histiocyty: Měňavkovitý vzhled, schopnost fagocytózy, ochranná funkce.
  • Retikulární buňky: Struktura s měňavkovitým vzhledem, podílí se na tvorbě sítě retikulárního vaziva.
  • Žírné buňky (s heparinem): Zabraňují srážení krve.
• Výskyt vaziva:
  • Nachází se v podkoží, kolem kloubů a téměř všech orgánů.
• Typy vaziva dle mezibuněčné hmoty:
  • a) Plsťovité vazivo:
    • Obsahuje velké množství vláken (elastických a kolagenních) a buněk.
    • Vyskytuje se ve stěnách cév, škáře a orgánových pouzdrech.
  • b) Provazcovité vazivo:
    • Vláknitá struktura, převládají kolagenní vlákna.
    • Tvoří šlachy a svalová pouzdra.
  • c) Elastické vazivo:
    • Převládají elastická vlákna, která zajišťují pružnost.
    • Příklady: hlasivkové vazy, velké tepny.

Chrupavka

• Fixní buňky:
  • Chondroblasty: Aktivní buňky, které se postupně mění na chondrocyty.
  • Chondrocyty: Na povrchu mají vřetenovitý tvar, ve spodních vrstvách kulovitý.
  • Volné buňky jsou téměř nepřítomné.
• Mezibuněčná hmota:
  • Bohatá na látky zajišťující výživu buněk.
  • Dospělé chrupavky neobsahují cévy ani nervová vlákna, což způsobuje jejich špatné hojení.
• Formy chrupavky:
  • a) Chondroidní chrupavka:
    • Nejprimitivnější typ, obsahuje malé množství mezibuněčné hmoty.
    • Vláknité spojení, typické pro paryby a kruhoústé.
  • b) Hyalinní chrupavka:
    • Průsvitná s jemně modravou barvou.
    • Postupně nahrazována kostí u obratlovců (např. chrupavka hrtanu, nosní přepážka, konce žeber).
  • c) Elastická chrupavka:
    • Pružná, nažloutlá barva.
    • Nachází se v podkladu ušních boltců a stěnách velkých cév.
  • d) Kolagenní chrupavka:
    • Bílá, téměř neprůsvitná, velmi odolná v tlaku a tahu.
    • Typická pro meziobratlové ploténky.

Kost

• Buňky:
  • Osteoblasty: Kubický tvar s dlouhými výběžky. Produkují organické látky a tvoří osteocyty.
  • Osteocyty: Elipsoidní tvar s mnoha výběžky.
    • Životnost kolem 20 let, poté se rozkládají na osteoklasty.
• Mezibuněčná hmota:
  • Obsahuje ossein (bílkovinu zajišťující pružnost) a minerální látky (Ca, P, F – uhličitany, fosforečnany, fluoridy).
• Typy kostní tkáně:
  • Hutná (kompaktní):
    • Struktura tvořená soustřednými kružnicemi kolem cév; osteocyty jsou uspořádány v Haversově systému.
  • Houbovitá (spongiózní):
    • Propletené lamely s buňkami a dutinami vyplněnými kostní dření (tvorba krve).
• Druhy kostí:
  • Dermální (krycí): Např. kosti lebky, lopatky.
  • Chondriální (náhradní): Nahrazují chrupavku během osifikace.

 

2 Trofická pojiva

• Trofická pojiva zahrnují tělní tekutiny, které zajišťují transport látek, podporují imunitní funkce a udržují homeostázu.

 

Míza

• Proudí: V mízních cévách, složena z mízní plazmy.
• Složení:
  • Voda, tuky, oxid uhličitý (CO₂).
  • Barva: Mléčně zabarvená, červená pouze stopově.
• Buňky:
  • Lymfocyty – typ bílých krvinek.
• Funkce:
  • Obranná (imunitní).
  • Výživová.
  • U primitivních forem života plní funkci výměny dýchacích plynů.

 
Krev

• Proudí: V systému cév (uzavřený nebo otevřený).
• Výskyt: U obratlovců i bezobratlých.
• Funkce:
  • Zajišťuje transport živin, dýchacích plynů, hormonů.
  • Odstraňuje odpadní látky.
  • Podílí se na udržování tělesné teploty.
  • Obranná funkce (imunitní).
• Složení:
  • Krevní plazma:
    • Obsahuje 90 % vody.
    • Minerální látky (Na, K, Ca, P).
    • Glukóza, krevní tuky, bílkoviny.
  • Krvinky:
    • Červené krvinky (erytrocyty):
      • U savců jsou bezjaderné a mají promáčklý tvar.
      • U ostatních obratlovců jsou jaderné a eliptické.
      • Obsahují hemoglobin, který váže kyslík a zajišťuje jeho transport.
    • Bílé krvinky (leukocyty):
      • Granulocyty:
        • Obsahují barvitelná zrníčka a mají složitě tvarovaná jádra.
        • Proměnlivý tvar, schopnost fagocytózy.
      • Agranulocyty:
        • Oválný tvar, jednoduché jádro (např. lymfocyty, monocyty).
    • Krevní destičky:
      • U savců se jedná o úlomky buněk, které slouží k zacelení ran.
      • U ptáků jsou krevní destičky jaderné.

 
Tkáně

• Tkáně: Prosakují tkáněmi a vstupují do kontaktu se všemi buňkami, čímž vytvářejí životní prostředí:
  • Rozvádějí látky ke tkáním a odvádějí odpadní produkty.
• Vznik: Z krve prosakováním přes stěny cév; poté se vracejí zpět do krve.

 
Hemolymfa

• Definice: Krvomíza; tělní tekutina typická pro hmyz a další organismy bez uzavřené cévní soustavy.
• Funkce:
  • Kombinuje funkce krve a mízy: transport živin, ochrana organismu, distribuce látek.
  • Neumožňuje však výměnu plynů (o tu se starají vzdušnice).
• Buňky: Obsahuje buňky schopné fagocytózy.
• Poznámka:
  • U některých organismů s cévní soustavou je přítomna hemolymfa, která neobsahuje červené krvinky; krevní barviva jsou rozptýlená.

 

III. Svalové tkáně

Svalové tkáně umožňují kontrakci díky přítomnosti myofibril (vláken tvořených aktinem a myozinem).

 

Typy svalových tkání:

• a) Svalové epitely
• • Vznik: Některé buňky se bazální částí rozšiřují pod jiné buňky, kde se nacházejí myofibrily umožňující stažitelnost.
  • Výskyt:
    • U živočichů bez zárodečných listů (nezmar, medúza, žahavci).
    • Také u obratlovců – např. v oční duhovce a některých žlázách.
• b) Hladká svalovina
• • Buňka (myocyt):
    • Jedno jádro, vřetenovitý tvar.
    • Myofibrily jsou uspořádány ve směru protažení buňky.
    • Sarkosomy: Specializované mitochondrie svalových buněk; ve svalovině hojně přítomné.
  • Funkce:
    • Tvoří stěny vnitřních orgánů, pracuje dlouhodobě a je řízená vegetativními nervy (neovládáme ji vůlí).
    • U bezobratlých živočichů se podílí na pohybu.
• c) Příčně pruhovaná svalovina (kosterní)
• • Výskyt: U obratlovců a členovců (vázána na vnější kostru).
  • Svalové vlákno:
    • Mnohojaderné (syncytium); vzniklo spojením buněk a rozpuštěním jejich přepážek.
    • Aktin a myozin se střídají pravidelně.
    • Obsahuje myoglobin – obdobu hemoglobinu, který váže kyslík.
  • Rozdělení dle výkonnosti:
    • Bledé svaly: Méně myoglobinu, více myofibril; vysoký krátkodobý výkon.
    • Červené svaly: Více myoglobinu, méně myofibril; umožňují dlouhodobou aktivitu.
• d) Srdeční svalovina
• • Podobnosti:
    • S hladkou svalovinou – neovládáme vůlí, pracuje nepřetržitě.
    • S příčně pruhovanou svalovinou – skládá se ze svalových vláken, která splývají do složitých sítí.
  • Struktura:
    • Jádra jsou uvnitř buněk.
    • Aktin a myozin nejsou uspořádány do pravidelných proužků jako u příčně pruhované svaloviny.
• e) Elektrická tkáň
• • Modifikace příčně pruhované svaloviny.
  • Výskyt: U některých ryb a paryb (např. elektrických úhořů); není přítomna u obratlovců.
  • Funkce: Slouží k obraně a ulovení kořisti.
  • Struktura: Elektroplaxy (základní jednotky) mají destičkovitý tvar a jsou uspořádány nad sebou, přičemž jedna strana je napojená na nervovou tkáň. Některé ryby jsou schopny generovat napětí až 600 V.

 

IV. Nervová tkáň

Nervová tkáň je specializovaná tkáň schopná přijímat, přenášet, zpracovávat a předávat podráždění ve formě elektrických vzruchů. Základními stavebními jednotkami nervové tkáně jsou neurony a gliové buňky, které společně zajišťují její funkci.
 
Neuron

• Neuron je základní funkční a stavební jednotka nervové tkáně. Umožňuje přenos nervových vzruchů mezi různými částmi těla nebo uvnitř mozku.
• Struktura neuronu:
• • Buněčné tělo (perikaryon):
    • Obsahuje jádro a většinu organel (např. drsné endoplazmatické retikulum, označované jako Nisslova tělíska, zajišťující syntézu proteinů).
    • Centrální část buňky, kde probíhá metabolismus neuronu.
  • Dendrity:
    • Krátké, většinou rozvětvené výběžky, které přijímají signály z jiných neuronů nebo senzorických receptorů.
    • Přenášejí signály směrem k tělu neuronu.
  • Axon (neurit):
    • Dlouhý výběžek, který vede vzruchy od těla neuronu k cílové buňce (jinému neuronu, svalu nebo žláze).
    • Na konci se větví na kolaterály a dále na telodendrie, zakončené synaptickými knoflíky, které přenášejí signál na další buňku.
  • Myelinová pochva:
    • Izolační vrstva obklopující axon, zvyšuje rychlost vedení vzruchů.
    • Obsahuje Ranvierovy zářezy, které přerušují pochvu a umožňují rychlejší přenos signálů skokovým vedením (saltatorní vedení).
  • Synapse:
    • Místo, kde se přenáší signál z jednoho neuronu na druhý, nebo na efektorovou buňku (např. sval).
    • Skládá se ze synaptické štěrbiny, presynaptické membrány a postsynaptické membrány.

 
Gliové buňky

• Gliové buňky tvoří podpůrný systém pro neurony. Zajišťují jejich výživu, ochranu a izolaci. Na rozdíl od neuronů nemají přímou roli v přenosu vzruchů, ale plní klíčové podpůrné funkce.
• Typy gliových buněk:
• • a) Makroglie:
    • Největší typ gliových buněk.
    • Tvary:
      • Cylindrický s dlouhým výběžkem.
      • Hvězdicovitý s mnoha kratšími výběžky.
    • Funkce:
      • Podpůrná – poskytují mechanickou oporu neuronům.
      • Vyživovací – pomáhají transportovat živiny a odstraňovat odpadní látky.
    • Výskyt: Součást výstelky mozkových dutin a míšního kanálu.
  • b) Mikroglie:
    • Nejmenší typ gliových buněk.
    • Tvar: Proměnlivý, což jim umožňuje fagocytózu.
    • Funkce:
      • Zajišťují obranyschopnost nervové tkáně; chrání neurony před poškozením nebo infekcemi.
  • c) Oligodendroglie:
    • Velikostně mezi makrogliemi a mikroglie.
    • Tvar: Hvězdicovitý s menším počtem výběžků než makroglie.
    • Funkce:
      • Vytvářejí myelinovou pochvu v centrální nervové soustavě.
      • Podílejí se na regeneraci neuronů.
    • Výskyt: Bílá hmota mozku a míchy, synaptické uzliny.

 
Specifika nervové tkáně

• Elektrická excitabilita:
  • Neurony jsou schopné generovat a přenášet elektrické vzruchy díky iontovým proudům (např. sodíkovým a draslíkovým iontům).
• Spojitost:
  • Neurony spolu vytvářejí složité sítě (např. v mozku), což umožňuje rychlou komunikaci mezi částmi těla a centrální nervovou soustavou.
• Schopnost regenerace:
  • Většina neuronů má omezenou schopnost regenerace. Gliové buňky však hrají důležitou roli při ochraně a obnově nervových tkání po poškození.