Otázka: Poznámky z biologie
Předmět: Biologie
Přidal(a): Tereza Horníková
Tereza Horníková
Kostra (skelet)
– složena z asi 233 pevně nebo pohyblivě (= kloubně) spojených kostí
= pasivní pohyblivý aparát
– některé kosti mají ochrannou funkci a vytvářejí ochranná pouzdra pro životně důležité orgány (jako mozek, plíce, srdce)
– patří mezi tkáně pojivové (kosti, vaziva, chrupavky)
Kost (os)
– tvořena základní hmotou a kostními buňkami (=osteocyty)
– základní hmota je tvořena organickou (Ca3(PO4)2) i anorganickou částí (osseín – dává jí pružnost)
– poměr mezi organickou a anorganickou hmotou záleží hlavně na věku – v mládí převládá organická hmota, ve stáří naopak
Kostní tkáň
– může být uspořádána buď nepravidelně, nebo pravidelně
Pravidelné uspořádání
– kost lamelózní (vrstevnatá struktura), má čtyři základní struktury
1. Heverzův kanálek – prochází jím cévy (krevní a mízní) a nervy
2. Lamely – je jich asi 20 a jsou uspořádány kolem kanálku
3. Lakuny -dutinky
4. Osteocyty
– lamely + osteocyty = osteon (= haverzův systém)
– buďto je hutná (= kompakta; je vždy na povrchu) nebo je houbovitá (=spongióza; je hlavicí dlouhých kostí, udílí kostem pevnost)
– kosti tvoří asi 14% hmotnosti těla
– nejdelší a nejtěžší kost je stehenní
– nejmenší kost je třmínek
– nejširší kost je pánevní
Typy kostí
Ploché kosti
– lopatka, kyčelní kost, kosti klenby lební
– pevné lehké kosti
– vytvářejí ochranu orgánů nebo plochu pro úpony svalů
Obratle
– tvoří páteř
– krční, hrudní, bederní, křížové a kostrční
– mezi nimi jsou meziobratlové ploténky, spojení drobnými klouby a vazy
Krátké kosti
– zápěstní (8), zánártní (7)
– pevné, lehké, obloukovitě uspořádané
Dlouhé kosti
– kosti končetin a hrudníku
– uzpůsobeny k přenášení váhy
– diafýza (střední část), epifýza (hlavice)
– stehenní, holení, pažní
Vrstvy na kosti
a) okostnice (periost) = tenký vazivový obal na povrchu
o bohatě zásobena cévami a nervy (způsobují citlivost)
o její vnitřní vrstva obsahuje kostitvorné buňky (=osteoblasty), které vytvářejí kostní hmotu a kost tímhle způsobem roste do tloušťky – význam hlavně při zlomeninách
o při transplantaci kostního štěpu si uchovává kostitvornou schopnost – umožňuje přijetí transplantátu
b) kostní tkáň – hutná nebo houbovitá
c) kostní dřeň
o vyplňuje dutiny dlouhých kostí a prostor ve spongióze
1. červená kostní dřeň – krvetvorný orgán, vznikají zde červené krvinky, většina bílých a krevní destičky, ale v dospělosti je pouze v koncích žeber, v hrudní kosti a v okrajích pánevních kostí
2. žlutá kostní dřeň – tvořena tukovými buňkami a slouží jako zásobárna energie, vzniká kolem 20 roku života
3. šedá kostní dřeň – v pozdním věku
Osifikace
– = kostnatění, vznik kosti z chrupavky (častější) nebo vaziva (část kosti klíční a kosti klenby lební)
– chrupavka je kryta obalem (= perichondrium) a v něm jsou osteoblasty (= kostitvorné buňky), které z krve vychytávají rozpustné vápenaté ionty Ca2+ a mění je na nerozpustné, které se poté ukládají v chrupavce a způsobují změnu v kost
– probíhá to v osifikačních centrech
epifýza – probíhá to po narození
diafýza – probíhá před narozením
rozhraní diafýzy a epifýz – růstová chrupavka, umožňuje růst dlouhých kostí do délky
– růst kostí je ovlivněn:
o růstovým hormonem – podílí se na růstu kostí
o pohlavními hormony
o štítnou žlázou
o dostatek Ca, P, I a vitamínu D
Spojení kostí
– je dvojího typu – pohyblivé a pevné
-Pevné spojení
– pomocí vaziva (př. švy na lebce), chrupavky (př. připojení žeber a hrudní kost), kostí – kosti srostou dohromady (př. kost pánevní – srůst kyčelní, stydké a sedací)
-Pohyblivé spojení
– týká se dvou a více kostí, kloubní spojení
o Kloubní plochy – jamka jedné kosti a hlavice druhé kosti (př. lopatka)
o Kloubní pouzdro – tvořeno vazivem a je to slabý článek kloubu – snadno se trhá; vnitřní strana vylučuje kloubní maz
Kloubní maz – snižuje tření kostí o sebe, zvyšuje přilnavost vztyčných ploch kloubu a vyživuje chrupavku
Tíhové váčky – v okolí kloubu; jsou vyplněny kapalinou a fungují jako ochranné obložení kloubu, ale při přetížení se mohou zanítit
Chupavčité destičky (menisky) – uvnitř některých kloubů, které vyrovnávají zakřivení kloubní plochy a tlumí náraz, ale jsou nejslabším článkem kloubu, jsou málo zásobeny krví – velmi omezená schopnost regenerace při poškození
Typy kloubů
1. Závěsový – např. loket, prsty
dovoluje pohyb pouze jedním směrem
2. Kladkový – např. zápěstí, kotníky, páteř
3. Sedlový – např. palec
4. Kulový – např. ramenní a kyčelní kloub
nejširší rozsah pohybů
Onemocnění pohybového aparátu
1. Mechanické poškození kloubů
– kolenní kloub – největší a nejsložitější ze všech kloubů – tvořen čtyřmi hlavními vazy a 13 svaly
Menisky
– mezi hlavicemi kostí stehenní a holení jsou dvě poloměsíčité destičky tvořené vazivovou chrupavkou = menisky
– k poškození dojde při náhlém a prudkém vybočení bérce (= kost holení) – jako např. lyžování – dojde k porušení menisků, a nebo postranních vaziv
– pokud se včas menisky chirurgicky nezpraví – může to způsobit artritidu
Hlezenní kloub – zánártní kloub, jedna ze zánártních kostí, má slabé vazivové pouzdro, které se trhá a způsobuje výron kotníku
2. Artritida
= chronický zánět kloubů s následnou degenerací
a) Revmatická artritida – způsobena tím, že buňky kloubní tkáně vytvářejí na povrchu kloubu zánětlivá ložiska, z nichž se uvolňují enzymy, které natravují (rozrušují) kloub a mezi kostmi kloubu vznikne zjizvená tkáň, která tvrdne jako kost a sroste s kloubem – postihuje malé klouby (hlavně prsty), loketní, ramenní, hlezenní kloub – oteklé, silně bolestivé, velmi omezená hybnost – vyvoláno kombinacemi virů a nebo chybná imunitní odpověď – bílé krvinky vlastní tkáň považují za cizí, prodělaná streptokoková infekce, dědičné faktory, fyzické i psychické přetížení organismu – většinou je součástí celkového onemocnění organismu
b) Osteo artritida – vzniká v důsledku opotřebení kostí věkem – začínají se rozpadat chrupavky, ta netlumí žádné nárazy, kosti se třou o sebe – velmi prudká bolest, omezená pohyblivost – hlavně kyčelní, kolení a páte ř – 2x častěji postihuje ženy
c) DNA – vyvolává jí nadměrná konzumace potravin, které obsahují puriny (dusíkaté látky), hlavně vnitřnosti ale i v luštěninách – puriny se přeměňují na kyselinu močovou a poté krystalizují, dostanou se ke kloubu a vyvolávají zánět – jako první postihuje palec u nohy
2. Vrozená porucha
o Luxace – kyčelní porucha, dítě se s ním narodí, miminko dostane více plínek, aby nohy mohli být nohy dále od sebe – jamka v kyčelní kosti je velmi mělká – hlavice tam dobře nezapadne a vyklouzává ven – opět častější u dívek
Popis kostry
Kostra hrudníku
– páteř, hrudní kost, žebra
Páteř – columna vertebralis
– krční – 7 (C), hrudní 12 (T), bederní 5 (L), křížové – 5 (S), kostrční – 4-5 (Co)
– obratle jsou tvořeny tělem a výběžky do stran (příčné) a dozadu (trnový výběžek)
Souvislý kanál páteřní – tvořen obloukem a tělem obratlů a prochází jím mícha
– po stranách mezi obratli vystupují míšní nervy
Atlas – nosič – nese lebku, nemá tělo jako ostatní obratle a jeho přední a zadní oblouk splývají a umožňují kývavé pohyby hlavy, je kloubně spojen lebkou pomocí týlní kosti
Čepovec – má typický čep (zub), který zespodu zapadá do atlasu a umožňuje otáčivé pohyby hlavy
Žebra – vzadu připojena k obratlům hrudním a zepředu připojena k hrudní kosti chrupavkou, 12 párů žeber z toho 7 párů pravých, 3 páry nepravé – chrupavkou připojeny k 7. páru žeber a 2 páry žeber volných – nejsou na nic uchyceny
Hrudní kost (sternum) – má 3 části: rukojeť, tělo a mečovitý výběžek, připojuje se k ní kost klíční a žebra
– žebra, kost hrudní a hrudní obratle vytvářejí kostěný podklad hrudníku
Kostra horní končetiny
1. Pletenec
Kost klíční (clavicula)
– 12-16 cm, připojuje se ke kosti hrudní a k nadpažku lopatky
– osifikuje jako první ze všech kostí
Lopatka (scapula)
– kloubní ploška pro připojení pažní kosti a hřeben lopatky, který vybíhá nad paže – nadpažkový a rozděluje jí na dvě jámy – malou a velkou jámu lopatkovou
2. Kostra volné končetiny
Kost pažní (humerus)
– horní hlavice se připojuje k lopatce
– na zadní straně dolní hlavice je jáma loketní a do ní zapadá výběžek kosti loketní
– rozlišuje se:
o vnější strana: hlavička
o vnitřní strana: kladka
Kosti předloktí
– vřetenní kost na palcové straně a loketní na malíkové straně připojena ke kladce pažní kosi
– kost pažní, loketní a vřetení vytvářejí loketní kloub – umožňuje natažení ruky
Kosti zápěstní
– je jich 8 a jsou ve dvou řadách
o loďkovitá, poloměsíčitá, trojhranná, hráškovitá (ze strany palcové)
o trapézová, trapézovitá, hlavatá, hákovitá
Kosti záprstní
– je jich pět a tvoří kostěnou oporu dlaně
Články prstů
– u palce jsou dva a u všech ostatních jsou tři
– celkem 14
Kostra dolní končetiny
Pletenec
– pletenec je tvořen kostí pánevní – srůst 3 kostí – kyčelní, sedací a stydké
– pánev je tvořena dvěma kostmi pánevními, které jsou vepředu spojeny chrupavčitou sponou stydkou a vzadu jsou kosti spojeny kostí křížovou + kostrčí
Kost volné končetiny
Kost stehenní
– na dolním konci dva mohutné hrboly (= kondyly), na kterých je napojena čéška a vzadu jsou odděleny jámou mezihrbolovou
– kost stehenní, holení a čéška tvoří kolenní kloub
Kosti bérce
– na palcové straně vždy kost holenní + lýtková
– mohutná kost, dopředu vždy směruje ostrá hrana – nejvíc citlivá (okostice přímo na kosti)
– je na ní vnitřní kotník
– na malíkové straně je kost lýtková a vyváří vnější kotník
– zevní + vnitřní kotník + hlezenní kost = hlezenní kloub
Kostra nohy
– zánártní kosti (7) – nejznámější je kost patní a hlezenní
– loďkovitá, 3 kosti klínovité a kost krychlová
– nártních je 5 a články u palce stejné jako u rukou
o Lordóza = prohnutí dopředu
o Kyfózy = prohnutí dozadu (hrudní a křížová)
– při chůzi a odpružení nárazu
– pokud dojde k vybočení páteře do stran, tak nastane skolióza (hlavně v dětském věku)
Meziobratlové ploténky
– zachycují všechny nárazy a tlumí je
– uprostřed ploténky je rosolovitá hmota a ta je obklopena tkání
– při nepřiměřené zátěži dojde k tomu, že tkáň vytlačuje rosolovitou hmotu ven poškozují se prstence tkáně a dojde až k tomu, že rosol může protrhnout i vnější prstenec a uskřípnout tam nervovou tkáň
– vyhřeznutí ploténky – velká bolest, necitlivost, dokonce i necítění končetiny
Svalstvo
– aktivní pohybový aparát – příčně pruhované svalstvo
– příčně pruhované, hladké, srdeční
– srdeční sval má svůj vlastní aparát
– příčně pruhované svalstvo ovládáme svojí vlastní vůlí
Příčně pruhované svalstvo – kosterní
– upíná se ke kostem – umožňuje jejich pohyb
– tvořený bříškem (střední část) tvořená svalovými vlákny a pak jsou to dvě koncové části tvořené šlachou
– místa připojení svalu na kost:
o odstup
o úpon – na pohyblivější části
mezi nimi je vždy kloub
– více jak 600 svalů
– naší vůlí řízené a vědomé pohyby
– 40% u mužů, kolem 23% u žen z tělesné hmotnosti
Kosterní svaly
– jsou tvořené vlákny, která se sdružují asi po 12 a vytvářejí svalové snopečky a ty vytvářejí svalové snopce a ty vytvářejí sval (= svalové bříško, NE! Svalová úpona)
– snopečky, snopce i sval jsou spojeny vazivem
– na povrchu svalu je obal, který se nazývá povázka
Svalové vlákno
1. Obal – sarkolema
2. Myofibrily (asi 80%) jemné vláknité útvary – od několika stovek, až několik 1000
o tvořeny filamenty (jemné vláknité útvary) a ty jsou dvojího typu:
silnější, tmavší a v mikroskopu se jeví jako dvojlomné jsou tvořeny bílkovinou myozin
tenčí, světlejší a v mikroskopu se jeví jako jednolomné, a jsou tvořeny bílkovinou aktin
při kontrakci se aktin zasouvá mezi myozin, čímž se zkracuje délka celé myofibrily = vzniká aktomyozin
mezi myozinem a aktinem chemický proces, při kterým se štěpí ATP a se stává zdrojem energie pro svalovou činnost
aby kontrakce proběhla, tak je potřeba nervového vzruchu, který přichází ke skupině svalových vláken po motorickém nervovém vlákně z míchy – motorická jednotka (= skupina valových vláken) – zahrnuje různý počet svalových vláken
o nervový vzruch způsobí vylití acetylcholinu ze zakončení motorických nervů na nervosvalové ploténce – což vyvolá elektrochemický děj, který vede k uvolnění vápenatých iontů Ca2+ ze sarkoplazmatického retikula a dojde ke štěpení ATP – což vede k reakci mezi aktinem a myozinem – vznik aktomyozinu – vápenaté ionty zpět do retikula, sval se dostane do původního stavu – aktin a myozin jsou od sebe, když se obnoví původní množství ATP
– během kontrakce sval vykonává práci a energii získává aerobním štěpením glukózy
– při velké námaze nestačí krev přivádět dost kyslíku – glukóza se štěpí anaerobně a produktem štěpení je kyselina mléčná – hromadí e ve svalech a vyvolává pocit únayy, únavu svalstva
– při dlouhotrvajícím nedostatku kyslík vznikají svalové křeče
o Kinetická práce = schopnost stahovat svalstvo
o Statická práce =
3. Sarkoplazma – obsahuje řadu jader, i mitochondrie i jiné organely
– při kontrakci se aktin zasouvá mezi myozin, čímž se zkracuje délka celé myofibrily
– mezi myozinem a aktinem chemický proces, při kterým se štěpí ATP a a se stává zdrojem energie pro svalovou činnost
Svaly podle výkonnosti
Vlákna s rychlejší kontrakcí (bílé svaly)
– udílejí svalu pevnost a sílu a jsou využívány při krátké, ale intenzivní námaze
– rychle se vyčerpají a potom produktem odbourání je kyselina mléčná
Vlákna pomaleji kontrahující (červené svaly)
– červené proto že jsou více zásobeny krví
– jsou vzorem vytrvalosti
– k jejich únavě dojde až k vyčerpání všech rezerv
– méně nervových zakončení, jsou menší
– jsou schopny získávat z krve kyslík
Rozdělení příčně pruhovaného svalstva
Podle pohybu
a) ohybače
b) natahovače
Podle ukončení
= podle toho, kolik mají hlav, hlavový počet
Podle tělní krajiny
– sval zádový, prsní svaly
Podle tvaru a velikosti
– kruhové, vřetenovité, krátké, dlouhé svaly
Podle obrysu
– čtyřhranný
o největší a nejsilnější jsou svaly hýžďové svaly (jsou ve 3 vrstvách)
o nejtěžší je stehenní sval
o nejmenší je sval třmínkový
o nejdelší je krejčovský (30-50 cm)
o Synergista = sval spolupracující na určitém pohybu s jiným svalem
o Antagonista = sval působící vůči danému svalu opačným směrem
– složení svalů: zhruba 75% vody, 25% organických látek, 5% anorganických látek
– svalová činnost probíhá na reflexním základě
– pokud se jedná o složitější svalovou činnost, tak je řízena z vyšších nervových center – podílí se na tom míšní a mozkové nervy a u savců se jedná hlavně o mozkovou kůru nebo mozeček
Hladké svalstvo
– není tvořeno vlákny ale jednotlivými buňkami – vřetenovité – a jsou pouze jednojaderné (zhruba 50-200 mikrometrů dlouhé)
– buňky se mohou prodlužovat až na desetinásobek délky – hlavně v těhotenství
– ve vnitřních orgánech a ve stěnách cév nebo v kůži
– má vrstevnatou strukturu
– smrštění myofybril je pomalé, dlouhotrvající – proto je označováno jako neúnavné
– není závislé na naší vůli a má pouze omezenou schopnost regenerace
– kontrakce probíhá pouze na podněty vegetativnímu (autonomním) nervstvu – sympatikus (= nervy, které nepodléhají naší funkci) a parasympatikus (= jejich funkce nepodléhá naší vůli)
Srdeční svalovina – myokard
– má svůj vlastní převodní sytém – řídí se samo
– sympatikus zrychluje, parasympatikus zpomaluje
– vzruchy se šíří z buňky na buňku = vlastní převodní systém
– vlákna typu příčně pruhovaného svalstva, ale tvořena buňkami, které jsou rozvětvené a vzájemně propojené – podráždění se šíří přímo z buňky na buňku
– srdce má vlastní automacii
– ovlivněna pouze rychlost
Oběhová soustava
Krev – sanguis
Funkce krve
1. přenos s O2 plic do tkání a CO2 ven
2. zprostředkovává transport látek vzniklých trávením a vstřebáváním přes stěnu tenkého střeva a odtud vede živin do jater, následně k orgánům do celého těla
3. odvod odpadních látek metabolismu z tkání do orgánů, kterými jsou odvedeny ven – ledviny a kůže, odkud jsou vyloučeny ven
4. rozvádí hormony po těle (vznik ve žlázách s vnitřní sekrecí)
5. vyrovnává teplotní rozdíly mezi jednotlivými orgány
6. obrana organismu proti choroboplodným zárodkům
7. vytváří homeostázu (= stále vnitřní prostředí organismu)
– množství krve je 5-6 litrů (při náhlé ztrátě 1.5 litru, při pomalém 2.5 litru)
– 18 litrů krve za rok se obnoví
Složení krve
– plazma a krevní buňky – červené, bílé krvinky, krevní destičky
o plazma tvoří asi 55% krve, krevní buňky 45%
Plazma
– nažloutlá barva
– 2,8 – 3,5 litru
– 91% vody a zbytek jsou rozpuštěné organické (8% a z toho 7% tvoří bílkoviny a to hlavně albuminy, globuliny, fibrinogen, protrombin; dále sem patří i glukóza – důležitá organická látka a je nejdůležitějším zdrojem energie) i anorganické látky
o Glykogen = živočišný škrob, ze kterého se vytváří glukóza
o Glykémie = hladina glukózy (5-6 mmoll – normální hladina)
Význam bílkovin:
– transport látek, které se na ně váží – hlavně lipidy
– vážou vodu krvi
– zpětné vstřebávání vody a v n rozpuštěných látek z tkáňového moku do krve
– chrání před infekcí – gamaglobuliny
NaCl a Na2CO3
– udržují stálý osmotický stav (0,15 mmoll = fyziologický roztok) plazmy a ph
Hematokrit 45 : 1 : 54 (červené krvinky: bílé krvinky: plazma)
Červené krvinky (erytrocyty)
= malé okrouhlé bezjaderné buňky
– nemají jádro – nemůžou se dělit
– vyskytují se u všech savců a mají podobu dvojvydutého kotouče
– množství se uvádí v 1 mm3 krve – 5 – 5,5 milionu červených krvinek u mužů (u žen 4,5)
– ke zvyšování počtu červených krvinek dochází, když je nedostatek atmosférického kyslíku a jsou 3 nejznámější případy:
vysoká nadmořská výška
u těžce pracujících
u lidských plodů, kdy je ztížen přenos kyslíku z matky na plod přes placentu
– přenos O2 a CO2
– hlavní složkou je hemoglobin
– tvorba hemoglobinu je v erytropoetinu
– když hemoglobin na sebe naváže kyslík (což se děje v plicích), tak vznikne oxyhemoglobin – vazba je zpětná
– když se na hemoglobin naváže oxid uhelnatý tak vznikne karboxhemoglobin
Tvorba a dozrávání červených krvinek
– tvoří a vytvářejí se v červené kostí dřeni – v plochých i krátkých kostech (kosti klenby lební, kosti trupu) – tvoří se z kmenových buněk
– mají životnost 120 dní
– zanikají ve slezině, kde se z hemoglobinu (ten se tu rozpadá) a vzniká z něj žlučové barvivo bilirubin, uvolňuje se železo, které se využívá k tvorbě nového hemoglobinu a část toho železe se ztrácí v organismu, takže je nehrazeno potravou – denní potřebná dávka železa je 10-15 mg (u dospívajících je to 16 mg, těhotné a kojící ženy 22 mg)
Anémie = chudokrevnost = chorobné snížení počtu červených krvinek – z mnoha příčin a důvodů (srpkovitá, aplastická … )
Bílé krvinky – leukocyty
– bezbarvé, s jádrem, nepravidelného tvaru
– nejsou jen v krvi, jsou i v míze a tkáňovém moku
– mají životnost od několika hodin až pod 100 i více dnů – záleží na typu krvinek
– jejich rezervy jsou v kostní dřeni, v lymfatických uzlinách a ve slezině
– 4000 – 10 000 v 1mm3 krve, u dětí je to o trochu víc
– zvýšená produkce při onemocněních – projevuje se to horečkou
Leukopenie = pokud se počet sníží pod 4000 – př. při dlouhodobém užívání analgetik a může dojít až poškození kostní dřeně
Leukocytóza = pokud se počet zvýší nad 10 000 – př. při infekci, otravách, krvácení a i při nějakých nádorech
Obecná funkce bílých krvinek
– ochrana organismu před původci infekcí a před cizorodými buňkami
Antigen = cizorodá látka – buňka, částice, vetřelec
Rozdělení:
a) granulocyty – přítomnost barvitelných zrníček v cytoplazmě (70%)
b) agranulocyty – bez zrníček (30%)
lymfocyty (typu B nebo T) – 20-25%
monocyty – největší bílé krvinky (5%)
– granulocyty a monocyty – schopnost fagocytózy (- uzavřou s do sebe a zneškodní)
– monocyty mají schopnost diapedézy (= schopnost améboidního pohybu; = schopnost postupovat stěnami vlásečnice do mezibuněčných prostor)
1. Fagocytóza
– nespecifická imunita – pořád to opakují
– na antigen vždy stejná odpověď (zničení)
2. Specifická imunita
a) Typu T -zodpovědné na buněčnou imunitou
I. – buňky zabiječské: napadají vetřelce přímo velice účinnými chemickými látkami
II. – Supresorické – regulace „boje“, potlačení reakce na určitou míru, aby se nepoškodil organismus
III. – pomahačské – pomáhají uvádět do činnosti lymfatického typu B
o plusem je, že ničí nádorové buňky, ale mínusem je, že ničí cizorodé buňky – odmítnutí transplantátu
b) Typu B – zodpovědné za látkovou imunitu
I. – paměťové
II. – plazmatické – výtvor imunoglobulinů (=protilátky), které reagují s antigenem (navážou se na ně a zničí ho), kvůli kterému vznikly
Aglutinace: při shlukování antigenů – lepší ničení pomocí makrofágů
Primární reakce: při prvním setkání s antigenem si organismus vytváří protilátky (do několika dnů), ale jejich hladina rychle klesá
Sekundární reakce: při opakovaném setkání, je velmi rychlá, protože v organismu jsou látky, které si na antigen pamatují a rychle vytvoří protilátky
Očkování (= imunizace)
a) aktivní – oslabený nebo usmrcený virus se vstříkne do těla a vytvoří protilátky nebo po nemoci se vytvoří protilátky (založené na existenci paměťových buněk B)
b) pasivní – do těla se vpraví hotové protilátky (séra…)
– opakované vniknutí antigenu do těla, může vyvolat anafyloxi, což vede uvolnění látek, které rozšiřují vlásečnice – snížení tlaku – malátnost, ospalost, bolest hlavy, křeče … (tomu se podobají různé druhy alergií když e nezná antigen)
Krevní destičky (brombocyty)
– velikost cca 14 erytrocytů
– malá zrnitá tělíska
– vznik odloučením z velkých buněk kostní dřeně (nejsou to ale buňky v pravém slova smyslu)
– množství je 250-300 tisícmm3
– životnost 10 dní
– porucha celistvosti cév – céva se stahuje a začínají se zde shlukovat krevní destičky, z nich se uvolňuje seratin (pomáhá při stahování cév) a další látky, které způsobují další shlukování krevních destiček – vytvoř se „zátka“
o bílkovina fibrinogen se přeměňuje na vláknitý a nerozpustný fibrin účinkem trombinu … fibrin vytváří síť vláken, kde se zachycují krevní destičky
– protrombin (do krve se dostává z jater) se mění na trombin
Krevní skupiny
– v membránách červených krvinek, přítomnost kolem 30 antigenů – A,B, Rh = aglutinogeny (= látky, které jsou shlukovatelné, červené krvinky)
– proti aglutinogenům existují protilátky v plazmě, tzn. aglutininy (= látky shlukující)
– pokud dojde k transfuzi krve, ta musí být naprosto shodná skupina krevní skupina, a musí být i shodný Rh faktor
– krevní skupiny se dědí dominantně – využití při určování nebo vyloučení otcovství
– v kriminalistice při identifikaci osob
Jan Jánský – objevení a doplnění krevních skupin (1907)
|
AGLUTINOGEN |
AGLUTININ |
|
|
A |
A |
anti B |
|
B |
B |
anti A |
|
AB |
A,B |
O |
|
O |
O |
anti A, anti B |
Rh faktor
– makak rhezus – krvinky této opice se naočkovali králíkům a morčatům a ty si vytvořili protilátky – protilátky míšeny s lidskou krví a tam, kde dojde ke shluku červených krvinek, ta je u nich přítomen aglutinogen Rh+ (85% populace), a tam, kde ke shluku nedojde, tak je to Rh- (15%)
– aglutinin normálně v lidské krvi není, ale mohou se druhotně vytvořit a jsou to dva případy:
o když člověk s Rh; přijme krev Rh-
o těhotenství – matka má Rh – a dítě dostane Rh+ od otce matka vytváří protilátky – červené krvinky plodu nedozrávají a rozpadají se – způsobuje dětí těžkou novorozeneckou žloutenku (poškozuje psychomotorický vývoj dítěte) – matce se podávají protilátky anti Rh
Srdce (cor, kardia)
– nepárový dutý svalový orgán
– uložen v dutině hrudní mezi pravou i levou plící za hrudní kostí; na levé straně
– je chráněn přísrdečníkem (epikard; vazivový obal) a poté osrdečníkem (perikard a mezi nimi je malé množství tekutiny, který umožňuje ohyby srdce
Stavba srdce
– hmotnost srdce je 260-320 g
– velikost je taková, jako když setneme dlaň
– je rozděleno na dvě poloviny – levá a pravá polovina srdce
– dutiny srdce jsou vystlány tzn. nitroblána srdeční (endokardem) – v prostorech mezi síněmi a komorami vytváří chlopně cípaté – troj a dvojcípá
– chlopně usměrňují průtok krve pouze jedním směrem
– cípaté chlopně se uzavírají při systole (smrštění) komor, což se projeví jako jedna ze srdečních ozev
Poloměsíčité chlopně = jsou na odstupu velkých tepen ze srdce – tzn. aorta a plicní kmen (plicnice, plicní tepna) – usměrňují průtok krve jedním směrem – ze srdce ven
Velký oběh (tělní oběh)
– začíná aortou (největší tepna), která vychází z levé komory a vede krev okysličenou do celého těla – větví se stále na menší a menší tepny až na vlásečnice a vlásečnice přecházejí na vlásečnice žilné části – přecházejí do žil
– zpátky se vrací odkysličená horní a dolní dutou žílou do pravé síně
Malý oběh (plicní oběh)
– z pravé komory vychází odkysličená krev plicnicí (plicním kmenem) do plic, kde se okysličí a přichází čtyřmi plicními žilami do levé síně
Činnost srdce
– základem je střídavé smršťování (systola) a ochabování (diastola)
Srdeční revoluce = trvá ani ne celou vteřinu; u dospělého člověka jich probíhá asi 72 za minutu
1. Systola síní – jsou zde komory v diastole
o krev se dostává ze síní do komor (cípaté chlopně musí být otevřené!) a komory se plní krví do určitého napětí (krev je zároveň přijímána i při diastole do síní)
2. Systola komor – síně jsou v diastole
o na počátku se uzavřou cípaté chlopně, a když to napětí v komorách větší, než v aortě, tak dojde k otevření poloměsíčitých chlopní a krev se dostane do srdečnice a do plicní tepny
3. Diastola srdce
o srdce ochabne a poloměsíčité chlopně se uzavřou, které zabrání tomu, aby se krev vrátila zpátky do komor, a zároveň přitéká do síní krev ze žil a díky tomu jsou otevřené i cípaté chlopně a jimi se dostává i do komor
– cípaté chlopně se uzavírají v systole komor a poloměsíčité při diastole komor
Tepový (systolický) objem
= objem, který se ze srdce dostává z každé komory při jednom stahu (kontrakci)
– 60-80 mm3 v klidu (při námaze je 100-150 mm3 krve)
– srdce se nikdy nevyprázdní úplně
– počet tepových frekvencí je 72 na minutu
Minutový objem
= množství krve, kterou srdce vypudí ven za 1 minutu
– je závislý na tepovém objemu a na počtu srdečních revolucí za 1 minutu
– 5-10 l u dospělého člověka, při námaze kolem 40 litrů
Vnější projevy srdeční činnosti
1. Úder srdečního hrotu
– narážení srdce na stěnu hrudníku při systole
2. Srdeční ozvy
– dvě po sobě jdoucí ozvy a pak je jedna krátká pauza
– zavírání cípatých a poloměsíčitých chlopní (na začátku systoly a diastoly komor)
3. EKG (akční srdeční potenciály)
4. Tep
– měří se na periferních tepnách a je to důsledek
– průměr zhruba 72 tepů za minutu
Cévy
– ze srdce vystupuje: aorta – levá komora, a plicní kmen (plicnice) – pravá komora
– do srdce vstupuje: horní a dolní dutá žíla a čtyři plicní žíly
– u člověka je uzavřená cévní soustava – uzavřený okruh cév
Tepny – artérie
– vedou krev okysličenou ze srdce
– největší je aorta (asi 3cm široká)
– obecně jsou velmi silné a pružné (obsahují mnoho elastických vláken)
– při diastole dochází k tomu, že se stěny vrátí do původního tvaru, tlačí na krev a tím se šíří krev do menších žil jako pulsová vlna
Vlásečnice – kapiláry
– jsou vloženy mezi oblast tepen a žil
– jsou to velmi tenké cévy a jejich stěna je tvořena pouze jedinou vrstvou tzn. endotelových buněk
– rozměry vlásečnic jsou několik milimetrů a jejich průměr několik mikrometrů
– jako celek vytváří obrovské řečiště, s průměrem 700x větším, než je aorta a tím pádem rychlost krve krevního proudu se postupně zpomaluje až do minima v tepnách
– jsou hlavní funkční částí krevního oběhu – přivádějí živiny, odvádějí zplodiny
Žíly – vény
– vlásečnice se sbíhají ve větší žilky a žíly a ústí do pravé síně
– stěny žil jsou ve srovnání s tepnami tenčí, mají méně svaloviny – jsou i poddanější než stěny tepen
– v žilách dolních končetin jsou kapsovité chlopně – znemožňují zpětný tok krve
– sloupec žilní krve od dolních končetin představuje hydrostatický tlak, který musí být překonán – usnadnění proud krve v žilách – napomáhá tomu svalovina, která stlačuje žíly a tepání tepen
Krevní tlak
= tlak krve na stěny cév
– nejvyšší je v aortě a směrem od srdce klesá (k prudkému poklesu dojde ve vlásečnicích)
– při ústí žil do srdce mírně negativní
– v tepnách rytmicky kolísá od maxima při systole k minimu při diastole
– měří se na pažní tepně tonometrem
– jednotky, které se uvádějí se v torech
– průměrný tlak dospělého člověka je 12080
– u novorozenců je nejnižší krevní tlak
– závisí na věku, pohlaví, fyzické námaze, dědičné faktory
– je mnoho možností, jak vysoký nebo nízký krevní tlak léčit
Výživa srdce
– zajišťováno věnčitými tepnami, oddělují se hned za aortou a postupují celým srdcem
– ucpe-li se nějaká vlásečnice, dojde k infarktu – o zahojení zůstává jizva a srdce už není plně funkční
– zplodiny jsou ze srdce odváděny žilami, do žilního splavu
Řízení srdeční činnosti
– vlastní automacie – excitomotorický aparát (podstatou jsou modifikované buňky, které vytvářejí shluky)
– funkci vytvářet impulzy a rozvádět vzruchy srdeční svalovinou vykonává převodní systém, který je tvořen zvláštními svalovými vlákny, které obsahují hodně sarkoplazmy a málo myofibril
– základem je uzlíček síňový, který je umístěn v horní čísti pravé síně, v něm vznikají vzruchy a způsobují smršťování síní
– vzruchy se šíří dál do uzlíku síňokomorového, který je v dolní části pravé síně – z něj vyúsťuje Hissův můstek (= zabezpečuje spojení svaloviny síní a komor) a ten se rozděluje na dvě ramena končící sítí Purkyňových vláken
– systola komor
Průtok krve orgány
– nejvíce krve proteče kosterním svalstvem (pracujícím)
– při trávení v útrobách břišních
– mozek (20% z celkového množství krve)
– plíce (za 1min5l)
– srdce, ledviny
– řízení průtoku reflexně i látkově
– ústředí opět v prodloužené míše
– krevní zásobárny – játra, slezina a podkoní cévní pleteně
Slezina
– tvar kávového zrna
– rozměry cca 14×4 cm
– uloženo v levé klenbě brániční nad žaludkem
Slouží jako: zásobárna krve, tvorba lymfocytů B, tvorba obranných látek
– obsahuje i červenou dřeň (ne kostní!) a bílou dřeň (= uzlíčky mízní tkáně v červené dřeni)
– není pro život nezbytná – funkci může převzít i lymfatická tkáň a játra
Tělní tekutiny
– celková tělesná tekutina se dělí na:
o extracelulární – mimobuněčné, zhruba 14 l; obsahují hlavně ionty Cl– a Na+, dále Ca2+, HCO3-, dále glukóza
Mimocérní – tkáňový mok (10-10,5 l), mozkomíšní mok, komorová voda, perilymfa, endolymfa
Intravaskulární (tekutiny v cévách) – krevní plazma (3,5 – 4l), míza
o Intracelulární – nitrobuněčné – přímo v buňkách; zhruba 28 l, obsahují hlavně K+, Mg 2+, a PO43-; tkáňový mok vytváří stálé vnitřní prostředí organismu
Tkáňový mok
– nachází se mezi buňkami – omývá tělní buňky
– zprostředkovává látkovou výměnu mezi tělními buňkami a tkáněmi
– vzniká z krve a z něj vzniká míza (v mízních vlásečnicích)
– je ho zhruba 10 l
Mízní soustava
– patří sem míza, mízní cévy (koluje v nich míza), mízní uzliny, brzlík (thymus) a slezina
Funkce: odvádí z tkání přebytečný tkáňový mok, zplodiny látkové přeměny, kapičky tuku a částice, které díky své velikosti nepřišly stěnou vlásečnic
Míza
– má podobné složení jako krevní plazma, jen je chudší na bílkoviny
– buďto čirá nebo lehce zakalená tekutina
– její proudění je velmi pomalé
– v mezibuněčných prostorách tkání začíná mízními vlásečnicemi, které vytváří mízní cévy, které vytvářejí mízní kmeny
o Mízovod hrudní – odvádí mízu z celé dolní poloviny těla a dále z levé poloviny hrudníku a ještě z krku a hlavy a odvádí ji do žilní krve
o Pravostranný mízní kmen – odvádí mízu do žilní krve ze zbývající části těla
Mízní uzliny
– nacházejí s v mízních cévách – míza se tady filtruje a obohacuje se o lymfocyty
– zachycují se zde mikroorganismy, pigmenty a další látky a právě mízou dostávají se sem i nádorové buňky
– když je uzlina zanesena nádorovými organismy – mízní otok (lymfedém)
Brzlík
– nachází se v mezihrudí nad srdcem a vytváří se v něm T lymfocyty
Dýchací soustava
– součástí tzn. respiračního systému
– kromě dýchání sem patří zívání, kýchání, škytání, kašel …
– skládá se ze tří částí:
1.) Čerpací mechanismus
o svaly a elastická vlákna, která pomáhají nasávat a vypuzovat vzduch do plic a z plic
2.) Spojovací dýchací cesty
o vzduch transportován do plicních sklípků
3.) Plicní sklípky (= alveoly)
Dýchání
Zevním (vnějším) dýcháním, na kterém se podílí hrudník, bránice (hlavní dýchací sval), plíce, krevní oběh a je to výměna O2 a CO2 mezi vzduchem a krví (vzduch z plic se dostává do krve)
Vnitřní dýchání: výměna plynů mezi krví a tkáněmi – kyslík, který se dostane z krve do tkání se zapojuje do buněčného dýchání , a tam se slučuje s uhlíkem, který je uvolněný z cukrů a tuků a slučuje se s CO2 a ten se žilní krve dostane do plic, odkud je vdechován
uvolněná energie se uvolňuje v ATP a odtud je použita na výrobu nových bílkovin
Dýchací soustava obecně
– dutina nosní, hrtan, průdušnice, průdušky (zanořují se do plic), průdušinky, plíce
Dutina nosní
– začíná nosními dírkami a ústí do zadních otvorů nosních (= choany) – pak se otevírají do nosohltanu
– každá nosní polovina je rozdělena na dvě poloviny a každá polovina rozdělena třemi nosními skořepami na 3 průduchy a v průduších se vzduch předehřívá, zvlhčuje a čistí
– vertikální členění: čichový oddíl (horní, při stropu nosním, sliznice je nažloutlá, obsahuje čichové buňky a ty vytvářejí smyslový čichový epitel) a dýchací oddíl (růžová barva – obsahuje četné žilní pleteně a obsahuje hlenové žlázky, které zachycují nečistoty na řasinkovém epitelu)
Hrtan (larynx)
– vystužen souborem chrupavkami, spojené pomocí svalů a vazů
a) štítná chrupavka – největší; tvoří stříšku, nahmatatelná a vytváří vyvýšeninu hrtanovou – lidově ohryzek (více nahmatatelný mužů), nahoru spojena k jazylce, dole na prstencovou chrupavku
b) prstencová chrupavka
c) dvě chrupavky hlasivkové
d) epiglottis – příklopka hrtanová – při polykání se překlápí přes hrtan a znemožňuje vdechnutí sousta
– označuje se jako hlasová skříňka – je centrem řeči
– v jeho středu jsou dva páry hlasivkových vazů (8mm, ale záleží na mnoha faktorech), což jsou tenké záhyby tkáně, vyrůstající z vnitřních stěn hrtanu – mezi vazy je mezera a tudy prochází vzduch bez jakýkoliv problémů, ale při hlasovém projevu svaly a chrupavky přiblíží oba dva vazy k sobě a vzduch, který tudy prochází, vyvolává vibrace a nic se vytvářejí zvukové vlny
– vazy se táhnou od hlasivkových chrupavek ke chrupavce štítné
Průdušnice (trachea)
– pružná trubice vyztužena 16-20 neuzavřenými chrupavkami
– uložena před jícnem a s jícnem vstupuje do mezihrudí ve výši asi 4-5 hrudního obratle, kde se dělí a pravou a levou průdušku (segmentální) – zanořují se do plic a jsou vystuženy chrupavkami (je tady zase řasinkový epitel – zachytávají prach a řasinkové částice) – tady se dělí na -__________
– je připojena vazivem na dolní okraj chrupavky prstencové
– je tam sliznice tvořena řasinkami – zachytávají prachové částice a brání jejich pronikán do plic
Plíce
= vlastní dýchací orgán
– měkké, houbovité váží zhruba 1kg
– pravá má tři laloky, levá má dva laloky
Hroty plic = horní část plic, přesahují první pár žeber
– dole se nachází spodina plic (plicní báze, nasedá na bránici (= hlavní dýchací sval)
– kuželovitý tvar, poměrně velké
– jsou kryty poplicnicí (na povrchu plic, vazivová blána), která přechází na vnitřní hrudní straně na pohrudnici a mezi těmito dvěma obaly je úzká štěrbina a ta je vyplněna tekutinou a ta usnadňuje dýchání
o mezi těmito dvěma blanami existuje podtlak, a když dojde k tomu, že se propíchne dutina, tak dojde k vyrovnání s atmosférickým tlakem – plíce zkolabuje = pneumotorax – splaskne
Kolaps plíce: pneumotorax
– pracují nepřetržitě, každý den 10-12 000 l vzduchu
– branka plicní
o tudy vstupují do plic průdušky, nervy, větvě plicního kmene
o vystupují plicní žíly a mízní cévy
Průdušky
– větví se na průdušinky, které mají pokračování v plicních chodbičkách (ty zakončeny v plicních sklípcích- přes ½ mld)
o tenká stěna sklípků tvořena jednou vrstvou epitelu, umožňuje vlastní výměnu O2 a CO2
o 80-130m2 celková dýchací plocha
Dýchání
– Hlavně bránice a dýchací svaly, mezižeberní svaly (vnější a vnitřní)
– Plicní ventilace- zajištěna dýchacími svaly, pohyby horních žeber a hrudní kosti
– Bránice
o Tvořena 3 překrývajícími se skupinami svalových vláken
o Odděluje břišní a hrudní dutinu
o Okraje se připojují k páteři, dolním žebrům a spodní části hrudní kost
– Vdech
o Aktivní, dochází k zvětšování hrudní dutiny, roztažení plic pomocí dýchacích svalů (bránice + vnější mezižeberní)
o Bránice jde dolů- kontrahovaná
– Výdech
o Pasivní, zmenšuje se hrudní dutina, uvolnění svalů, pohyby plic pasivní
o Bránice jde nahoru- relaxovaná
– Dýchací centrum v prodloužené míše, řídí tam krevní oběh
o Vdechové a výdechové
– Vitální kapacita plic
o To co maximálně nadechneme (respirační) a vydechneme (expirační -1,5l)
o Maximální objem vzduchu, který může být vypuzen po maximálním vdechu
o Klidné dýchání- 0,5 l- respirační
o Vitální kapacita- normální + respirační + expirační
o 2,5-4 l ženy, 3-5l muži
o Po maximálním výdechu zůstává residuální prostor
o Měří se spirometrem objem vzduchu při výdechu za jednotku času, průtok vzduchu dýchacím systémem
– Mrtvý prostor 150ml vzduchu (v průduškách, průdušinkách)
– Totální kapacita plic- všechen vzduch v plicích po nejusilovnějším nádechu
Trávicí soustava
– Funkce
o Trávení, vstřebávání, odstraňování
o Trávení
Mechanické zpracování potravy, poté chemické působením enzymů a vody
o Vstřebávání
Přes stěnu tenkého střeva do vnitřního prostředí organismu
Vstřebané složky organismus využije jako zdroj energie nebo k výstavbě specifických složek vlastní živé hmoty
o Odstraňování přebytečných organismů
Trávicí trubice:
1. Sliznice
o Tvoří rozhraní mezi prostředím vnějším a vnitřním
o Ochraňuje organismus před pronikáním bakterií a toxických látek
o Tvořena epitelem žlázovým a vstřebávacím
2. Podslizniční vazivo
a. Připevňuje sliznici ke svalové vrstvě
b. Zde mízní cévy a krevní vlásečnice
3. Svalová vrstva
a. Tvořena hladkou svalovinou
b. Umožňuje peristaltiku- posouvání střevního obsahu do nižších částí
c. Umožňuje promíchávání obsahu s trávicími šťávami
4. Zevní obal
a. Tvořen vazivem a krytý lesklou blánou- seróza
b. Tvoří obalovou vrstvu trávicí trubice
Dutina ústní
– Vlastní ústní dutina tvořena měkkým a tvrdým patrem, mandlemi, dásněmi, jazykem a zuby
Zuby
– Nejtvrdší orgány lidského těla, soubor zubů – dentice
– Kořen + krček + korunka
– Průřez- dřeň (cévy, nervy)
– Zubovina
o Základní hmota zubu
o Obklopuje dutinu dřeňovou
o Tvrdší než kost
o 72% anorganických látek
– Sklovina
o Kryje zubovinu v rozsahu korunky
o Nejtvrdší hmota lidského těla
o 98% anorganických látek
– Tmel- kryje povrch kořene
– Zuby jsou uloženy v zubním lůžku (kostěné jamky), zpevněny ozubicí
– Mléčný chrup- 20, trvalý 32
– I- řezáky-8, C-špičáky-4, P-třenové-8, M-stoličky-12
– Mikrobiální plak- kryje zubní plošky a rozkládá zbytky potravy
Sliny
– Produkce slin neustálá
o Příušní, podjazyková, podčelistní
Párové žlázy
– Složení
o 7-8 Ph
o 1-1,5 l/ denně
o 99% H2O; 0,7% organické látky; 0,3% anorganické látky
o Pyalin- štěpí polysacharidy na dextriny a na maltózu
o Mucin- umožňuje snadné polykání
– Omezují vznik zubního kazu, ale podílejí se na tvorbě zubního kamene
Další podobné materiály na webu:
