Etické problémy transplantací – maturitní otázka

osetrovatelstvi

 

Otázka: Etické problémy transplantací

Předmět: Ošetřovatelství

Přidal(a): vnl.xf

 

 

Etické problémy transplantací

TRANSPLANTACE tkání a zejména některých orgánů se staly v posledních letech klinickou metodou, která má nejen své nepopiratelné přednosti, ale také četná úskalí : medicinská, technická, organizační a ekonomická. TRANSPLANTAČNÍ PROGRAM nutně potřebuje celospolečenskou dohodu a proto se věnuje pozornost alespoň těm problémům, které bývají souhrnně označovány jako etické a zneklidňují širokou veřejnost. Neznalost alespoň základních reálií je ke škodě věci a bývá příčinou mnoha emotivních diskusí, které čas od času zachvátí tisk a média.

Laická veřejnost se přednostně zajímá o to, jakým způsobem se vybírá dárce orgánů a často nechápe,proč je někdy nemožné najít vhodného dárce a co pod pojmem „vhodný“ rozumí. Občané také někdy projevují obavy o dárce a ptají se, zda bylo učiněno vše pro jeho záchranu a zda nedošlo k neoprávněnému odběru. Jinými slovy řečeno, zda nedošlo k preferenci zájmů příjemce.Tato situace je způsobena tradičním pojetím smrti jako zástavy srdce /činnost/. Všeobecně existuje malá povědomost o tzv. smrti mozku, nemluvě o tom že v konkretních a veřejně „projednávaných“ kauzách jsou kriteria smrti jako smrt mozku soustavně zpochybňována. Mnoho nejasností panuje také v otázce, zda rodina zemřelého je nebo není oprávněna poskytnout souhlas s odběrem orgánů pro účely transplantace.

Zvláštní skupinu tvoří někteří čekatelé na transplantaci. Oni, popřípadě jejich rodiny, bývají netrpěliví a podezírají lékaře, že potřebný orgán přidělují podle svého uvážení, a tudíž někdy nespravedlivě. Některým nemocným, zejména těm, které postihla vážná krevní choroba, je velmi obtížné vysvětlit, že nemohou být zachráněni transplantací kostní dřeně, i když mají stejnou nemoc jako jejich úspěšně transplantovaný jedinec.

Lékařské indikace k transplantačním výkonům mají svá pravidla, a ta nejsou ani rámcově známa. Ačkoliv se značná část lékařů a dalších zdravotnických pracovníků s problematikou transplantací ve své klinické praxi nesetká, je potřebné, aby právě oni šířili vhodnou osvětu a v dobrém slova smyslu propagovali ušlechtilé cíle transplantologů. Měli by se zaměřit na choulostivá místa transplantačních postupů, která bývají zdrojem pochyb a dokonce podezírání.

 

Problematika transplantací

  • TKÁNÍ = NEPROBLEMATICKÉ
  • ORGÁNŮ = PROBLEMATICKÉ

Transplantace orgánů byla poprvé uskutečněna v 60 letech – orgány párové/ledviny/. Na konci 60 let orgánů nepárových /plíce,játra, mozek/. Start pro celý obor transplantologie začal v 1967 transplantací srdce prof. Barnardem z Kapského města v Jižní Africe. Transplantace tkání nebývá dramatizována a je zpravidla řešena v tichosti a podle odborných kriterií. Orgánové transplantace naopak trvale přitahují pozornost laické veřejnosti. Většina laiků je přesvědčena, že klíčovým problémem je chirurgická stránka věci, pravidelně bývají opomíjeny problémy imunologické tolerance neboli snášenlivosti a s tím spojený výběr vhodného čili kompatibilního dárce. Nezvýrazněna bývá existence nebo neexistence substituce, tedy reálné možnosti nahradit funkci selhávajícího orgánu přístrojem.

 

Darování orgánů

Nejčastěji z mrtvého dárce – kadaveru , od člověka, u něhož byla konstatována smrt. Výjimečně ze živého člověka.

KRITERIA SMRTI – Dodnes se vedou spory o smrti při smrti mozku-je to smrt?- problematické pro veřejnost. Dnes je nedůvěřivost všech vůči všem. /v závislosti na politice/. Doba transplantologii nepřeje, protože se zpochybňuje kriterium smrti mozku. Dnes je obava, že je favorizován příjemce a dárce ošizen. Lze vědomě zneužít a porušit rovnováhu? NE. Zájmy dárce a příjemce by měly být vyvážené, aby nebyl zpochybněn transplantační program.

 

Otázky vyvstávající jsou :

  • ZNEUŽITÍ
  • KOMERCIONALIZACE
  • ALOKACE ZDROJŮ

 

Obecně lze říci, že nejjednodušší situaci reprezentují transplantace ledvin. Ledvina je párový orgán a odběr potřebné ledviny pro účely transplantace je možný jak z kavaderu,tak i ze živého dárce.Přednost se dává z kavaderu, odběr ze živého dárce je výjimečný a to Mezi úzce pokrevně příbuznými jedinci. Výhoda umělé ledviny je ta, že je schopna převzít funkci selhávajícího orgánu.UL je v České republice dostatek. Obavy z nezdařené transplantace ledvin jsou minimalizovány, neboť každý pacient ví, že bude li nejhůře, je možné se vrátit do chronického dialyzačního programu. Transplantace ledvin představuje pro indikované nemocné šanci, ale není řešením buď anebo.

Po konzultaci s dialyzovanými všichni dotázaní chtějí transplantaci. Všichni dialyzovaní jsou v transplantačním programu. Je zařazen na tzv.čekací listinu.Pak jsou provedena četná potřebná vyšetření, z nichž je nutné zdůraznit tzv. typizaci, tedy způsob,jakým konkretně je zjištěna antigenní výbava pacienta, která podmiňuje výběr vhodného, tedy imunologicky kompatibilního dárce.Potenciální dárce je rovněž otypizován a na základě výsledků tohoto i jiných vyšetření se v čekací listině hledá ten příjemce,u něhož je vysoce pravděpodobné až jisté, že přenesený orgán bude jeho organizmem přijat. Je logické, že do pořadníku jsou zapisováni potenciální příjemci podle data, kdy transplantace byla indikována.

 

Stává se , že některý pacient čeká měsíce i léta na svého vhodného dárce, zatímco jiný se dočká v krátkém čase po zařazení do čekací listiny.“Předběhnutého pacienta „ je třeba uklidnit a opakovaně mu vysvětlovat,popř, i jeho rodině, že v celé kauze nehraje roli zlý úmysl. Žádný transplantační tým nebude transplantovat ledvinu,která je nekompatibilní. Ledvinu lze výjimečně získat od živého dárce . Pravidla pro takový odběr jsou precizní a zpravidla nebývají přijímána s kritikou. Vyskytují se však pravidelně potíže s vysvětlením odběru orgánu od jedince“in extremis „ = krátce před smrtí, v poslední chvíli života. Takové odběry jsou však podmínkou ostatních orgánových transplantací, tedy přenosu nepárových orgánů.
Laik může těžko uvěřit, že člověk je mrtvý, když jeho srdce bije.

 

Tradičně je smrt konstatována jako zástava srdce a zemřelý zůstává ještě dvě hodiny po bezpečném zjištění smrti na lůžku. Teprve pak je možné se vší úctou a podle pravidel ošetřit tělo zemřelého. Po uplynutí této zákonné lhůty jsou však orgány zemřelého pro transplantaci bezcenné, protože jsou poškozeny ischemií. Aby bylo možné legálně provádět transplantaci orgánů, bylo třeba vypracovat ještě jiná kriteria smrti. Stalo se tak v 60 letech tohoto století, kdy byla zahájena éra orgánových transplantací. Smrt je nyní definována také jako smrt mozku. Proto potřeby transplantací jsou nejvhodnější orgány zdravých a mladých lidí, kteří umírají v důsledku těžkého úrazu nebo havarie. Lékaři se snaží samozřejmě tyto postižené zachránit a poskytují jim veškerou dostupnou péči. Často jsou tuto postižení hospitalizováni na ARO. Ukáže-li se však, že veškerá snaha o záchranu života je marná, je nejen možné, ale i nutné ukončit resuscitaci. Ukončení je možné, došlo-li ke smrti mozku.

Paradox je ten, že člověk je prohlášen za mrtvého, ačkoli jeho srdce bije, jeho plíce dýchají a další funkce jsou relativně zachovány. Je to jen proto, že postižený nyní už zemřelý je napojen na přístroje. Vzhledem k této okolnosti však zůstávají vnitřní orgány nepoškozené a mohou být použity pro potřeby transplantace. Ke zneužití, tedy i neoprávněnému resp. předčasnému odběru nemůže dojít. Kriteria pro stanovení smrti jsou přísná. Potřebná validní vyšetření /oprávněná/ se provádějí opakovaně a podílí se na nich několik lékařů, opravňují lékaře ke konstatování smrti jako smrti mozku.

 

Snad nejčastěji diskutovaným problémem je, zda má rodina právo dát nebo odepřít souhlas s odběrem orgánů s odběrem orgánů z těla zemřelého příbuzného. Obecně se má za to, že člověk, jehož život už nemůže být zachován, nemá v zásadě námitky proti tomu, aby jeho orgány posloužily někomu dalšímu. Je jisté, že potenciální je záchrana jeho života, to znamená udělat vše pro pro zachování jeho života. Teprve když není v silách lékaře zajistit záchranu života, a když došlo ke smrti jako smrti mozku, lze zvažovat o darování orgánů.

  • STRATEGIE „OPTING OUT“ předpokládá apriorní souhlas potenciálního dárce
  • STRATEGIE“OPTING IN“ předpokládá apriorní nesouhlas.

Oba metodologické přístupy se uplatňují v praxi a oba našly svůj výraz v legislativních úpravách jednotlivých zemí.

STRATEGIE OPTING OUT je uznávána v ČESKÉ REPUBLICE .Každému člověku , u kterého došlo ke smrti mozku a který je potenciálním dárcem, lze odebrat orgány pro účely transplantace s jednou jedinou výjimkou. Ta spočívá v nesouhlasu s tímto postupem, který musí vyjádřit jen ten, jehož se věc týká. Prakticky to znamená, že nepřeje-li si občan, aby mu byly po smrti odebrány orgány,musí v předstihu své negativní stanovisko vyjádřit.Vhodná písemná forma a takto vyjádřený nesouhlas je účelné přiložit k občanskému průkazu. Nesouhlas být dárcem orgánů je v naší zemi striktně respektován. Odběr orgánů nebude proti jeho vůli proveden. Problémy vznikají proto, že veřejnost není dostatečně poučena. Rodinní příslušníci jsou překvapeni, že jejich souhlas či nesouhlas není právoplatný.

STRATEGIE OPTING IN naopak předpokládá nesouhlas a vyžaduje vyjádření souhlasu.Každý občan si může opatřit tzv.DÁRCOVSKOU KARTU. , kde vyjádří svůj souhlas s odběrem orgánů. V Anglii je tato karta součástí řidičských průkazů. Souhlas s odběrem orgánů může v některých zemích vyjádřit nejbližší příbuzný.

Obě strategie mají výhody i nevýhody. V případě opting out bývá organizačně složité vytvořit systém, jak se rychle a spolehlivě dozvědět o nesouhlasu. V souvislosti opting in je třeba opakovaně vyzývat veřejnost k dárcovství. Tam, kde je odběr orgánů vázán na souhlas bezprostředních příbuzných, hrozí časová prodleva a psychická zátěž. Je-li totiž příbuzný informován o náhlém úmrtí svého bližního a současně dotazován, zda souhlasí s odběrem orgánů, vzniká nelehká rozhodovací situace. Ostatně tyto důvody ke strategii předpokládaného souhlasu.

Odběrové i transplantační týmy pracují odděleně, což je další pojistka proti zneužití. Odběry orgánů probíhají na specializovaných pracovištích nebo odběr provádí speciální tým, který se dostaví na místo, kde zemřel potenciální dárce. Potřeba orgánů je zpravidla vyšší než nabídka. Nejprve se hledá, zda existuje potenciální a kompatibilní příjemce v dané zemi, pak je ográn nabídnut k dispozici potřebným nemocným v zahraničí. Příkladem nadnárodní organizace je EUROTRANSPLANT. Je nutné vytvářet organizace, aby každý orgán byl využit. A žádný nezůstal nevyužit.

Existuje SVĚTOVÝ REGISTR PRO KOSTNÍ DŘEŇ.

 

Názor transplantovat ano či ne? Musíme si sami položit otázku. Byl bych ochoten dát orgán? Byl bych ochoten přijmout orgán? Z průzkumu v přímé linii ano hodně, cizím lidem méně. Nechci –li poskytnout, neměl bych žádat. Ožehavé téma: dát krev; mladý otec, jehož ženě při porodu byla dána transfuze?

 

Zdroje najdete uvedeny zde:





Další podobné materiály na webu: