Bio-psycho-sociální model zdraví – maturitní otázka

osetrovatelstvi

 

Otázka: Bio-psycho-sociální model zdraví

Předmět: Ošetřovatelství

Přidal(a): vnl.xf

 

 

Bio-psycho-sociální model zdraví

Člověk jako bytost bio-psycho-sociální, bytost holistická, ne pouze souborem částí a procesů. Holismus je odvozený z řeckého slova, které znamená celek. Holistická teorie vidí živé organismy jako jednotné celky v interakci, které jsou takto více než součtem jejich částí. Každá porucha jedné z jejich částí je poruchou celého systému. Koncepce holismu aplikovaná na lidi a jejich zdraví zdůrazňuje skutečnost, že musíme brát na zřetel, osobu jako celek v její bio-psycho-sociální jednotě. V pojetí holismu je lidský organismus integrovaná, organizovaná jednota. Porucha jedné části celku vede zákonitě k poruše jiné části, popř. celého systému. Celostní pohled na živé bytosti, na člověka je v souladu s neredukovaným chápáním lidské bytosti, s bio-psycho-sociálním modelem zdraví a nemoci.

 

1.1 Holistický pohled na člověka

Psychická zátěž, stres může být jednou z příčin somatického onemocnění. Onemocnění je provázeno negativními emocemi – strach, úzkost, napětí, úzkost vede k sociální izolaci osamocení, ve vystupňované formě k vyhýbání se lidí, až o sociální fobii Sociální izolace, opuštěnost člověka může být příčinou vzniku negativních nemocí. Člověk nemocný (handicapovaný, dialyzovaný nemocný….) žijící sám, opuštěný, v sociální izolaci, může způsobit až sociální smrt. Životní i sociální prostředí, ve kterém člověk žije, ovlivňuje přímo zdravotní stav člověka. Každý člověk je individualita, má své jedinečné vlastnosti, postoje, názory a potřeby.

 

2 Zdraví

Zdraví se týká nás všech. Je cennou hodnotou individuální i sociální, která výrazně ovlivňuje kvalitu života. Jak výstižně poznamenal dr. Halfdan Mahler, bývalý generální ředitel Světové zdravotnické organizace (SZO): „Zdraví není všechno, ale všechno ostatní bez zdraví nestojí za nic.“ Málokterá profese tak výrazně přispívá ke zdraví jako lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci. Neměli bychom však zapomínat na to, že zdraví není kategorií výlučně medicínskou, ale široce humánní. I když k dosažení co nejlepšího zdraví je velmi důležitá prevence, diagnostika, terapie i rehabilitace, zdravotnické služby samy o sobě zdraví nezajistí. Zdraví lidí je podmíněno tím, zda a do jaké míry dokáží k ochraně, udržení a rozvoji svého vlastního zdraví přispět jednotliví občané a jakou oporu najdou u všech ostatních i v celé společnosti. Každé rozhodnutí, ať už na úrovni vlády, parlamentu a senátu nebo v rodině má větší nebo menší zdravotní důsledky. Zdraví nevzniká v nemocnicích. Tam se povětšině napravuje to, co se už pokazilo. Základ zdraví spočívá v rodinách, školách a na pracovištích, všude tam, kde lidé žijí. Zdraví vzniká společným úsilím lidí, jejich blízkých a známých a v neposlední řadě činností politiků, náročnou prací zdravotníků i aktivitou pracovníků mnoha dalších rezortů.

 

Pokud uvažujeme o zdraví a zdravotní péči, měli bychom si znovu a znovu klást tři základní otázky:

1) Jaké je zdraví lidí?

Myslím si, že celkově zdraví lidí v dnešní tak strašně moc „uspěchané době“ není moc dobré. Na jednu stranu si myslím, že lidé se zanedbávají, je spíše velký shon po finanční jistotě, lidé chtějí být co nejvíce zabezpečení materiálně, majetkově a zdraví u mnoha obyvatel je na poslední stránce. Zřejmě si nedovedou uvědomit, že peníze, majetek, drahá auta nejsou z daleka tak hodnotné jako zdraví. Navíc teď k tomu ještě přibyly poplatky za zdravotnickou péče a jsou mezi námi i tací lidé, kteří raději k lékaři nepůjdou, protože jsou ve špatné finanční situaci, nebo prostě chtějí ušetřit?

 

2) Proč je takové?

Jak již jsem se zmínila, dnešní „honba“ za penězi, za hmotnými statky mnoho lidí ovlivňuje. Možná je to i jakýsi „styl soutěže“, abychom měli všechno lepší než ostatní, byli zajištěni, zajistili budoucnost svých dětí, snad lákavá nabídka zahraničních zájezdů. Ale především je to mnohokrát za cenu našeho zdraví. To si myslím, že spousta lidí si nedokáže stanovit priority.

 

3) Co ovlivňuje zdraví lidí?

Lékaři si odedávna kladli otázku, proč někdo onemocní a jiný ne, zda a do jaké míry se dá nemocem předcházet a co by se dalo udělat pro to, aby lidé nebyli trápeni nepříjemným průběhem nebo sužujícími následky nemocí. Ve své praxi se povětšině snažili jen zmírnit projevy nemocí, protože domněnky o příčinách nemocí se zakládaly spíše na dobových předsudcích než na vědecky ověřených poznatcích.

 

Postupně vznikala představa o široké podmíněnosti zdraví, přičemž se ukazovalo, že úloha tradičně pojímaného zdravotnictví je menší, než se původně soudilo (10%). Řada studií dokládala vliv genetických faktorů na zdraví (20%), dominantní působení životního způsobu (chování lidí) (50%) a konečně i význam životního prostředí s jeho přírodními i sociálními faktory (20%). Tyto čtyři zmíněné determinanty zdraví je možné znázornit jednoduchým schématem vyjadřujícím rovněž přibližný vliv na zdraví lidí v procentech (obr.1). Pokud bychom vyšli z předpokladu, že zdraví lze zhruba ze 70% ovlivnit zlepšením životního prostředí. Těžko říct, proč tomu tak je. Odborníkům se zmíněná oblast může jevit jako „málo medicínská“, politikům jako obtížně ovlivnitelná, občanům jako nepříjemně zasahující do jejich soukromí a ohrožující jejich právo na svobodnou volbu svých životních aktivit. Jak už to však bývá, hlavní problém je asi v tom, že zmíněné schéma je velmi zjednodušující a že např. v životním způsobu je skryta celá řada významných okolností, např. kouření, obezita, sedavý způsob života, stres, výživa, alkohol a drogy.

 

3 Biomedicínský model zdraví

Rozhodující roli zde hrají symptomy nemoci, diagnostická kritéria, dostupnost vyšetření a vhodná terapie. Otázkou je, zda nemoc byla prokázána. Stav nepřítomnosti nemoci je považován za zdraví. Takové pojetí zdraví vychází z běžné klinické praxe, kdy se lékaři snaží přispět k řešení těch zdravotních problémů, se kterými se na ně obracejí jejich pacienti. Lékaři se opírají o výsledky vyšetření, snaží se posoudit stav a funkci jednotlivých orgánů i činnost celého organismu.

Biomedicínský model je dobrým nástrojem přírodovědecky orientovaného lékařství a jeho aplikace přináší nesporné příznivé výsledky. Pokud lékaři občas připomínají, že „zdravý člověk je jen nedostatečně vyšetřený pacient“, je zřejmé, že si uvědomují relativnost pojmu zdraví a mnoho dalších okolností, které ovlivňují návštěvu pacienta u lékaře, dostupnost diagnostické techniky apod. Zhruba od 70. let 20. století se významně zvýšila pozornost věnovaná nemocnému jako svébytné osobnosti, pro kterou je nedůstojné, pokud se stane předmětem „objektivistického kultu exaktní vědy“ a podcení se jeho dosavadní život, zkušenosti, názory, hodnoty, práva apod. V návaznosti na rozvoj sociologie a celé řady humanitních oborů byl biomedicínský model doplňován o model sociologický , všímající si společenské role individua, humanitní model, který vyzvedá morální a volní stránku existence člověka, nebo model behaviorální, respektující význam chování pro zdraví lidí a snažící se využívat zjištěných poznatků jak ke zlepšení zdraví, tak ke zvýšení kvality života. Důsledkem byl důraz na komplexní multidimensionální přístup, který našel svůj výraz v medicíně orientované primárně na pacienta. Pacient je v této souvislosti chápán jako součást společnosti a širokého ekosystému. Zkušenost však ukazuje, že ani toto rozšíření biomedicínského modelu nestačí, pokud si položíme otázku zdraví a péče o zdraví v širších populačních celcích. K tomu, aby se podařilo účinně a hospodárně zvládat zdravotní problémy populace, je nezbytné překročit rámec biomedicínského přístupu a osvojit si poznatky získané studiem zdraví, nemocí a péče o zdraví jako společenského jevu.

 

4 Psychosomatická medicína

Kaplan a Sallis (1996) definují behaviorální medicínu jako interdisciplinární oblast, která se týká vývoje a integrace behaviorální a biomedicíncké vědy, znalostí a technik s ohledem na zdraví a nemoc a aplikace těchto znalostí a technik na prevenci, diagnózu, léčbu a rehabilitaci. Psychosomatiku lze chápat jako vnitřně složité propojení biologického a psychosociálního pohledu na člověka ve zdraví a v nemoci. Shodně s Bašteckým a kol. (1993) můžeme vymezit psychosomatiku z několika úhlů pohledu:

  • nejširší pojetí psychosomatiky předpokládá, že člověk ve zdraví a v nemoci představuje jednotu psychického a somatického se svým prostředím
  • v užším pojetí jsou předmětem psychosomatiky somatické poruchy a choroby, u kterých se v etiopatogenezi, průběhu či prevenci onemocnění výrazněji uplatňují psychosociální faktory a onemocnění, která souvisí s nevhodným životním stylem a vzorci chování
  • v nejužším pojetí se jedná o psychosomatické syndromy či onemocnění, u nichž psychosociální faktory mají své pevné a někdy i charakteristické místo nebo se jejich vliv předpokládá jako podstatný.

Pro tzv. integrativní psychosomatiku bylo charakteristické postupné odhalování a překonávání metodologických, diagnostických a terapeutických deficitů a jednostranností biologické medicíny. Byly vytvořeny předpoklady pro lékařskou vědu zabývající se celým člověkem. Zejména poznatky hlubinné psychologie, reprezentované klasickou psychoanalýzou, modely a teorie celostní medicíny antropologicky a filosoficky orientovaných lékařů z poloviny 20. století výrazně ovlivňují moderní psychosomatiku dodnes. Odborná diskuse týkající se problematiky psychosomatiky pochopitelně prochází dalším vývojem a neustále pokračuje. Příkladem mohou být názory M. Bosse (1975), který zvýrazňuje význam lidského bytí ve světě, naplňování možností jednáním, sebe-rozvojem a sebe-vyjádřením, sebe-obnovou aj. Obdobně V. I. Frankl (1999) kriticky hodnotící tzv. americkou i německou psychosomatickou školu, zdůrazňuje význam „duchovní osoby a smyslu života“. Posunuje tak odbornou diskusi směrem k psychosomatickému zdraví: „psychosomatické lékařství nám mnohem méně umožňuje pochopit, proč někdo onemocní, než proč někdo zůstane zdráv. Přinejmenším v uvedených případech lze právem hovořit spíše o psychosomatickém zdraví než o psychosomatickém onemocnění….Právě tím se však přemisťuje z oblasti nezbytného léčení nemocí do oblasti možného předcházení nemocím. Je jasné, že tam, kde jsou nemoci vyvolávány z oblasti duševního dění, musí také být možno právě z této oblasti jim zabraňovat.“ (Frankl, 1999) . Přestože byla a je opakovaně podrobována kritice, měla pro rozvoj medicínského myšlení a léčebně-preventivní praxe velký význam dnes již obecně vžitá definice zdraví WHO (1948) : „ Zdraví je stav, kdy je člověku naprosto dobře, a to jak fyzicky, tak psychicky i sociálně. Není to jen nepřítomnost nemoci a neduživosti. “

 

Přínos této definice pro mezioborovou diskusi o zdraví a nemoci lze stručně shrnout do několik bodů :

  • překonala tradiční vymezení zdraví jako absence nemoci, slabosti nebo dysfunkce
  • oproti jednostrannému zohledňování fyzických komponent zdraví, zohledňuje různé dimenze zdravotního stavu, včetně tělesných, duševních, a sociálních aspektů
  • zdůraznila význam duševního zdraví a štěstí (subjektivní prožívání)
  • upozornila na význam sociální pohody (schopnost zastávat sociální role, sociální opora aj.)
  • definice má motivační charakter, naznačuje cíl, k němuž by měla směřovat snaha všech, kteří se zabývají problematikou zdraví a nemocí.

 

4.1 Biopsychosociální přístup ke zdraví a nemoci

Posun směrem k holistickému chápání zdraví představuje biopsychosociální přístup. Jako jeden z prvních jej prosazoval G. Engel (1977, 1980). Poukazoval na skutečnost, že biomedicíncký model zanedbává celek, protože vylučuje vše, kromě biologických faktorů. Zabývá se tělem a chorobou na úkor pacienta jako člověka. Dále konstatoval, že biomedicíncký model je již „za hranicemi“ vědeckého modelu a poukazoval na nezbytnost rozšíření tradičního biomedicínského přístupu k nemoci tak, aby zohledňoval psychosociální, při zachování předností biomedicínského přístupu.

 

5 Sociální psychologie

Péče, učení, vedení, kultivace i výchova, to vše jsou příklady sociálních aktivit a zároveň i svébytné projevy sociální existence lidí, lidské vzájemnosti. Učitel svým přístupem k žákům a stylem práce ovlivňuje sociální klima školní třídy. Často ovládá pomyslnou výhybku, která do značné míry nasměruje životní dráhu žáků. Hodně záleží na něm, zda vztahy mezi ním a dětmi, i dětmi navzájem, napomohou svou povahu vývoji svébytné a nezávislé osobnosti jeho žáků. Ne každý učitel je disponován k takové dovednosti. Ne každého učitele již život naučil umění žít s lidmi. Psychosociální zralost a potřebné životní zkušenosti obvykle nemíváme na začátku své profesní kariéry. Ani studium teoretických disciplín nemůže nahradit životní zkušenost a zralost osobnosti. Výrazně však může přispět k produktivitě nabývání těchto zkušeností, protože činí vnímání diferencovanějším, hodnocení hlubším a interpretaci dění platnější. Sociální psychologie však není jen o sociálním světě, v němž se lidský život odehrává, o skupině, se kterou pracujeme. Je též o nás a tedy i o tom, zdali a jak jsme disponováni pro profesi, která je již ze své podstaty ovlivňováním jiných.

 

5.1 Sociální prostředí a situace

Náš život se odehrává v konkrétní společnosti. Pojem sociální prostor vyjadřuje dvě skutečnosti. Za prvé, že okolo člověka objektivně existuje materiální a duchovní prostředí, za druhé, že toto okolí pro něho nabývá smysl až tehdy, ocitá-li se ve vztahu k němu. Tu prvou skutečnost vyjadřuje pojem prostředí, tu druhou situace.

 

5.1.1 Sociální prostředí

Sociální prostředí lze vymezit jako integrovaný sociální systém tvořený lidmi, jejich vzájemnými vztahy, společnými aktivitami a produkty těchto aktivit. Tyto produkty mohou být jak materiální, tak i duchovní povahy. Jako sociální prostor označujeme nejbližší sociální prostor jedince, v němž navazuje neprostředkované, přímé mezi osobní interakce. Z psychologického hlediska jde o nejdůležitější sociální prostor, a proto malým sociálním skupinám věnujeme samostatnou pozornost. Jako určitý mezistupeň mezi malými sociálními skupinami a společností bývá vymezováno mezi sociální prostředí, jako makrosociální prostředí označujeme velké skupiny, obvykle složitě strukturované jako je například region nebo společnost jako celek.

 

5.1.2 Sociální situace

V současné době začíná být vedle uvedených pojmů frekventován pojem sociální situace. Pojem postihuje fakt, že určité objekty a vztahy mezi nimi tvoří spjatý a relativně samostatný systém. Tento pojem začal být užíván především proto, aby byl zvýrazněn dynamický, interakční charakter určitého postavení lidí v sociálním prostoru. Právě definování sociální situace může napomoci určitý konkrétní reálný problém řešit, anebo také vyvolat. Situace obsahuje nejen relace mezi objekty, ale též časoprostorové souvislosti. Výchovnou situací rozumíme takovou konstelaci všech podmínek mikrosociálního prostředí, které vedou k dosažení výchovného cíle.

 

6 Biopsychosociální faktory udržující, posilující a podporující zdraví

6.1 Duševní hygiena

Duševní hygienou se rozumí boj proti výskytu duševních nemocí. V tomto smyslu se s ní setkáváme např. v anglosaské oblasti, kde anglický termín pro duševní hygienu „mental health“ často znamená citlivost k negativním odchylkám od duševní normality a tlumení procesu psychóz, případně hledání vhodných způsobů jednání s psychiatrickými pacienty.

 

6.1.1 Čím se zabývá duševní hygiena?

Zabývá se lidmi na hranici mezi zdravím a nemocí, u nichž se projevují stále vážnější příznaky narušení duševní rovnováhy. Duševní hygiena se věnuje i lidem nemocným. Přináší jim podněty k dodržování duševní hygieny v době mimořádného zdravotního vypětí a ukazuje, jak je možno dodržováním zásad duševní hygieny lépe a s větším úspěchem vzdorovat nemocem. Odlišuje se od psychoterapie, a to tím, že jí jde spíše o upevňování relativně dobrého duševního zdraví než o odstraňování jeho poruch, jak je tomu např. u psychoterapie neuróz apod. Při stanovení cílů, k nimž je činnost duševní hygieny zaměřena, se setkáváme velice často s důrazem na sebevýchovu, zrání osobnosti a duševní klid. Pozornost musíme věnovat také otázkám sociální interakce, úpravy životního a pracovního prostředí a životosprávě.

 

6.1.2 Co má společného duševní hygiena s psychologií zdraví?

Většina otázek, kterými se zabývá duševní hygiena, patří do problematiky psychologie zdraví.Jak duševní hygiena, tak psychologie zdraví jsou zaměřeny na empiricky zjištěné a experimentálně studovatelné jevy, které mají vztah k posilování a udržování duševního zdraví. Oproti klasické tématice psychologie zdraví klade duševní hygiena větší důraz na sebevýchovu a na „zdravé a nadějné“ cílesměrné zaměření praxe (výchovy,cvičení, zásahu do pracovního procesu). Je možno říct, že oblast duševní hygieny patří k perspektivním úkolům psychologie zdraví a kvality života.

 

6.1.3 Relaxace

Jde o různé způsoby uvolnění psychického napětí, jejichž principem je nejčastěji napínání a uvolňování svalů, dechová cvičení, soustředění pozornosti na různé fyziologické pochody v těle a výcvik sebeovládání. Kromě technik sem patří např. koncentrační pohybové cvičení, relaxační trénink, relaxace pomocí zvláštních dechových cvičení, také autogenní trénink.

 

6.1.4 Adaptace

Jde jednak o přizpůsobení se nezměnitelným podmínkám prostředí, v němž člověk žije, jednak přizpůsobování si v životním prostředí toho, co se změnit dá. V oblasti duševní hygieny se adaptací rozumělo v prvé řadě osobní zvládání problémů, které život před člověka staví, a to pokud možno na úrovni. Odtud je možno odvodit velký zájem duševní hygieny o otázky sebeovládání – řízení a ovládání sebe sama tváří v tvář životním problémům a studium otázek maladaptace – selhávání v tomto boji. Adaptace se týká i adaptování na úpravy prostředí v němž člověk žije.

 

6.1.5 Sebepoznání

Má-li lékař někoho léčit, potřebuje nejprve poznat, co danému člověku je. Má-li někdo, obrazně řečeno, „na sobě pracovat“ – a to jde duševní hygieně a sebevýchově především, měl by věnovat diagnostickou pozornost sám sobě. Nejen diagnostikovat, ale snažit se sám sebe lépe poznat.

Sebevýchova nabízí řadu metod:

  • Pravidelná registrace vlastního jednání (vidění, uvědomování si a poznávání toho, co vlastně děláme)
  • Pravidelná sebereflexe (úvahy o tom, pod jakými vlivy asi momentálně jednáme)
  • Písemná zachycení (registrace) a rozbor výsledků sebereflexe
  • Vedení deníků zaznamenávajících řešené osobní problémy (těžkosti, krize, konflikty), respektované hodnoty, výsledky rozhodování v problémových situacích
  • Využívání metod volných asociací k hledání náznaků tzv. skrytých momentů jednání
  • Introspekce – pozorování sebe sama (zvláště pak pochodů vlastního jednání) v právě přítomné chvíli
  • Sebepozorování zaměřené na vlastní citové prožívání (a hledání příčin, které dané emoce vyvolávají)
  • Pozorování průběhu vlastního uvažování, tj. myšlenkových pochodů (momentální kognitivní činnosti)
  • Sebepoznávání prostřednictvím sdělení (postřehů, poznámek, úsudků) druhých lidí

 

6.2 Pohybová aktivita

S pohybem se setkáváme při chůzi, běhu, při přemisťování, při práci, rekreaci a jiných pohybových úkonech. V souvislosti s otázkami psychologie zdraví se s pohybovou aktivitou setkáváme nejčastěji tam, kde se hovoří o tělesném cvičení. V poslední době zdomácnělo slovo „fit“. Výrazem se vyjadřuje vhodný, způsobilý, tělesně schopný něco učinit, v dobré kondici, v dobrém zdravotním stavu. Slovem „fitness“ se pak rozumí dobrá tělesná kondice, dobré zdraví. Cvičení ovlivňuje nejen fyzickou stránku člověka. Má vliv i na zlepšení řady psychických projevů. Příkladem může být pozitivní vliv cvičení na zlepšování depresí zatížené psychiky, na snižování úrovně úzkosti, zvyšování kladného sebehodnocení a posilování psychiky v boji se stresem.

 

6.2.1 Cvičení a deprese

Řada lidí, kteří pravidelně cvičí, si pochvaluje, že se cítí volnější, svěžejší a méně úzkostní. Nebylo divu, že se tento vztah začal zkoumat systematicky. Odlišovala se přitom úzkost jako osobnostní rys a úzkost jako momentální, určitou situací navozený stav, což dovolovala psychologům obecně přístupná diagnostická metoda. Ukazuje, že cvičení prokázalo v řadě výzkumných projektů kladný vliv jak na snížení úzkosti, tak na snížení deprese a zvýšení míry kladného sebehodnocení. Nemusí jít jen o aerobický druh cvičení. Chůze, procházky a pěší výlety mají obdobný účinek – a to nejen u mladých, ale i u starších lidí. S údaji o tom, že lidé, kteří pravidelně cvičí či sportují, lépe zvládají problémy každodenního života, se setkáváme často – podobně jako s opačnými údaji u těch, kteří se moc nepohybují.

 

6.2.2 Tělesné cvičení a vaskulární zdatnost

Fyziologové používají termín „fitness“ v úzké souvislosti s činností kardiovaskulárního systému. Vyjadřují to temínem „dobrá kardiovaskulární kondice“, která je důležitým faktorem např. pro prevenci negativních srdečních příhod. Příkladem může být výzkum, při němž byla v průběhu pěti let sledována skupina mužů, kteří pravidelně cvičili – využívali aerobického druhu cvičení, byli jinak po mnoha stránkách srovnatelní s kontrolní skupinou stejně starých mužů. Po pěti letech se ukázalo, že tělesně cvičící muži měli pětinásobek menší výskyt srdečních příhod. V jiné studii se ukázalo, že lidé, kteří mají dobrou tělesnou zdatnost, mají v průběhu pěti let jen třetinovou úmrtnost v porovnání s jinou vyrovnanou kontrolní skupinou.

 

6.3 Sociální opora

Psychologie byla ve svých počátcích zaměřena na jednotlivce a na jeho duševní život. Velice brzy se však v psychologii začalo uplatňovat poznání, že člověk není sám, že žije ve společenství s druhými lidmi, že je společenským tvorem. Sociální opora – v širším slova smyslu se rozumí pomoc, která je poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěžové situaci. Obecně jde o činnost, která člověku v tísni jeho zátěžovou situaci určitým způsobem ulehčuje. O sociální opoře hovoříme tam, kde jde o pomocný a podpůrný vztah lidí, kteří jsou danému člověku v tísni nejbližší.

 

6.3.1 Sociální situace v tísni

Sociální síť dané osoby – social net se vyjadřuje soubor lidí kolem dané osoby, s nimiž je či byla tato osoba v sociálním kontaktu a od nichž je možno očekávat, že by jí v případě potřeby poskytli určitou pomoc. Příkladem takovéto sociální sítě může být rodina v užším i širším slova smyslu, souhrn přátel, spolupracovníků, sousedů, členů farnosti, klubů atd.

Podpůrné sociální vztahy – jsou definovány jako taková mezilidská pouta, z nichž člověk může získat zdroje, které mu mohou být pomocí při zvládání těžkých životních situací.

Sociální izolace – je osamocenost člověka, opuštění lidmi jemu nejbližšími, jeho ostrakizace až výrazné sociální zavržení – např. vězení a temné komory.

 

6.3.2 Teorie podpůrných sociálních vztahů

Jedna z teorií sociální opory vychází z pojetí specifických podpůrných sociálních vztahů, z modelu vzájemných vztahů mezi lidmi v rodině.

Míra pomoci – do jaké míry se můžeme na danou osobu obrátit máme-li určitý problém? Jde o to do jaké míry se daná osoba může spolehnout na druhou osobu v rodině a nakolik důvěřuje tomu, že jí skutečně v případě potřeby pomůže.

Hloubka vzájemných vztahů – jak je důležitý pro vás vztah s touto osobou? To znamená, jak moc je daná osoba oddána druhé osobě, jak moc se obrazně řečeno svěřuje do jejich rukou.

 

6.4 Prevence ztráty nadšení

Žít znamená pro něco žít. Kdo nemá nic hodnotného, pro co by žil, ten přestává žít. Může ještě živořit, ale plný život to obvykle není. To, oč nám v životě jde, dává našemu životu smysl. A žít smysluplným životem je první charakteristikou kvalitního života – i když při tom zároveň platí, že dobře žít znamená žít pro něco opravdu hodnotného. Žít pro něco, co za to stojí, však ještě samo o sobě – automaticky – neznamená, že žijeme zdravě. Ve fyziologické oblasti, když se někdo např. snaží zvednout břemeno, které je nad jeho síly, nebo se snaží o fyzický výkon který je nad jeho síly, tak se zcela vyčerpá nebo zhroutí. Rovněž v psychické oblasti je možno přehnat úsilí a dojít k újmě na zdraví – psychickém i fyzickém. Tomuto jevu se říká „vyhoření“.

 

6.4.1 Subjektivní příznaky vyhoření

Mimořádně velká únava, snížené sebecenění a sebehodnocení, vyplývající z pocitů snížené profesionální kompetence. Patří sem i problémy špatného soustředění pozornosti, snadného podráždění a negativismu, dále celá řada příznaků stresového stavu při absenci organického onemocnění. Vyhořelý člověk má dojem, že jako člověk nemá žádnou hodnotu. Prožívá odliv veškeré síly, energie, osobního zaujetí a nadšení. Není s to se pro něco rozhodnout, proti něčemu se postavit a do něčeho se dát. Nemá valné mínění sám o sobě a o tom, co dělá – spíše naopak. Neví si rady sám se sebou, ani s problémy, které ho trápí. I sebemenší činnost se mu zdá nadlidskou. Vše ho nadměrně zatěžuje. Ztratil všechny iluze, ideje, naděje, plány a žije v neustálém napětí – i když nic nedělá.

 

6.4.2 Objektivní příznaky vyhoření

Objektivní příznaky zahrnují po řadu měsíců trvající sníženou celkovou výkonnost. Tato okolnost je dobře zjistitelná i členy rodiny, spolupracovníky. Vyhoření nepostihuje všechny lidi stejně intenzivně. Nejde jen o osobnostní charakteristiky, které mohou vyhoření buď umožňovat, nebo mu bránit Jde také o druh činnosti. Při některé činnosti se vyhoření dostavuje dříve, při jiné později.

 

6.4.3 Jak předcházet vyhoření

Kognitivní přístupy – ukazuje, že k jevu vyhoření dochází tam, kde daný člověk je příliš úzce zaměřen na jeden velice úzce definovaný cíl. Tím může být určitý úkol, hodnota, idea, ale i osoba. Z jedné studie se ukázalo, že tito lidé vykazovali následují charakteristiky

  • Přiměřeně riskují – neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní
  • Nestanovují si jen cíle svého snažení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů dosáhnout
  • Snaží se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti (mají velký zájem o dobře fungující zpětnou vazbu)
  • Svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů
  • Mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – odlišný od pojetí, s nímž se často setkáváme mezi lidmi, úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti.

Ukazuje se, že lidé s touto motivací, kteří neberou úspěch za nejvyšší metu svého života, ale chápou jej jen jako vedlejší produkt své činnosti, jsou poměrně odolnější k psychickému vyhoření. V podstatě zde jde o to nevidět jen bezprostřední cíl a nebrat jej za jediný smysl života, ale vidět život v širším pohledu. Chápat jeho horizontálu v celé její šíři a zároveň neulpět jen na jedné rovině, ale brát v úvahu i vertikálu života – v její hloubce i výši.

 

6.5 Psyhoneuroimunologie

Povědomí o souvislosti mezi tím, co se děje v duši člověka a v jeho těle, je starého data. Mnozí si toho byli vědomi odnepaměti. Vědeckým faktem se toto povědomí však mohlo stát až tehdy, když bylo prokázáno experimenty a vycházelo ze zcela určitého teoretického pojetí.

 

6.5.1 Imunologie

Imunologie je vědní obor, který se zabývá imunitním systémem. Imunitní systém se skládá z tkání, orgánů a procesů, které chrání tělo člověka před invazí cizích prvků. Druhotnou funkcí je pečovat o „domácí pořádek“ v organismu. Tento systém odstraňuje poškozené a zchátralé buňky z těla a má dozor nad mutujícími buňkami.

 

6.5.2 Imunizace

Je proces umělého vytváření imunity.

Aktivní – je prováděna očkovací látkou obsahující živé, ale oslabené, mrtvé mikroorganismy. Tyto vakcíny stimulují imunitní systém dané osoby k tomu, aby jeho organismus začal včas vytvářet vlastní protilátky. Tak vzniká relativně dlouhodobá odolnost vůči určitým infekcím.

Pasivní – člověk dostává injekce přípravku obsahující hotové protilátky, které jsou získány z krve dárců krve nebo od osob zotavujících se ze specifických infekcí. Tyto látky poskytují okamžitou ochranu. Poskytují ji však jen na relativně omezenou dobu.

 

6.6 Placebo

Placebo jako preparát neobsahující žádný lék nebo žádnou léčebnou látku, která by měla vztah k tomu, co pacienta trápí, jde o látku, která je podávána pacientovi s tím záměrem, aby věřil, že dostává lék.

 

6.6.1 Role přesvědčení při aplikaci placeba

Aby placebo mělo určitý účinek, člověk musí věřit, že daný zásah je účinný. Tento zásah může působit jednak fyziologickou cestou, jednak prostřednictvím změny chování pacienta.Je možné, že např. daný zásah ovlivní činnost imunitního systému. Je možné, že tuto změnu navodí změna životního stylu. Ukazuje, že účinnost placeba závisí do určité míry na přesvědčení pacienta o tom, jaký negativní proces se v jeho organismu odehrává. Domnívá-li se pacient, že jde o tzv. klasickou formu onemocnění, pak je možno očekávat výrazný vliv placeba. Půjde-li o chronické onemocnění,kde se již dlouho neobjevily sebemenší známky remise, tam bude účinek placeba problematický. Nejde zde jen o přesvědčení pacienta o možnosti negativní zdravotní stav léčit. U placeba hraje roli i přesvědčení lékaře o možnosti nemoc léčit a o účinnosti zvolené terapie, které pacient vycítí z chování lékaře i z řady jeho neverbálních projevů. Podle těchto příznaků pak pacient formuluje i svůj vlastní obraz toho, jak to s ním asi je. Dojde-li pacient k závěru, že zvolenou terapií je jeho nemoc léčitelná, sníží se i jeho vnitřní napětí. Tato změna pozitivně ovlivňuje zdravotní stav pacienta. Jde-li o výraznější změnu k lepšímu, může se stát, že pacient poté změní i další zdravotně důležité formy svého chování, což se opět může kladně projevit na jeho zdravotním přesvědčení o účinnosti placeba.

 

6.6.2 Důsledky poznatků o vlivu placeba

Placebu je v posledních desetiletích věnována mimořádná pozornost. Důvodem je nejen to, že účinek placeba byl pravděpodobně po tisíciletí pro pacienty zdrojem naděje v účinnost léčení. Jediným důvodem není ani to, že při zvažování efektivity soudobých léků je bezpodmínečně nutné prověřit složku placeba v celkové účinnosti daného léku, ani to, že různé paramedicínské přístupy využívají placeba k léčení často až nehorázně. V pozadí je ještě jeden podstatný moment. Jde zde totiž o studium vztahu mezi fyziologickou a psychologickou činností. Tím, že se prokazuje vliv netečného léku či jiného rádoby lékařského zásahu na fyziologické dění v organismu, prokazuje se i existence vzájemného vztahu těchto dvou dimenzí lidského bytí.

 

7 Závěr

Bio-psycho-sociální model považuje tělo i duši za dva neoddělitelné aspekty jedné skutečnosti člověka a bere je oba v úvahu tam, kde jde o otázky zdraví a nemoci. Sleduje biologické, psychologické i sociální faktory všude tam, kde se zjišťuje, co kladně či záporně ovlivňuje zdravotní stav člověka. Chápe biologické, psychologické a sociální faktory jako společně působící části na zdraví a nemoc člověka. Přistupuje k otázkám zdraví a nemoci z hlediska systémového pojetí a uvažuje o interakci biologických, psychologických a sociálních faktorů na mikro i makro úrovni. Základní přístup tohoto modelu zdraví je interdisciplinární. Týká se to jak etiologie, tak diagnostiky, terapie, rehabilitace i prevence. Má místo pro farmakoterapeutické přístupy a chirurgii, stejně jako pro psychoterapii, placebo efekt, vzájemné vztahy mezi lékařem i pacientem, sociální oporu a společenskou atmosféru. Prvořadou pozornost věnuje zdraví. Nepovažuje je za něco, co je člověku automaticky dáno, vidí zdraví jako něco, čeho člověk dosahuje tam, kde věnuje patřičnou pozornost jak biologickým, tak i psychologickým a sociálním faktorům. V zaměření na zdraví jde tomuto bio-psycho-sociálnímu přístupu o udržování, povzbuzování a o posilování zdraví. V rámci systémového přístupu, respektování biologických, psychologických a sociálních aspektů zdraví se snaží postihnout tzv. kvalitu daného člověka, a to jak ve zdraví, tak v nemoci.

 

8 Seznam použité literatury:

STREJČKOVÁ, Alice. Veřejné zdravotnictví. [s.l.] : [s.n.], 2007. 138 s.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2001. 279 s.

TRACHTOVÁ, Eva. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. [s.l.] : [s.n.], 1999. 185 s.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie nemoci. [s.l.] : [s.n.], 2002. 198 s.

 

Zdroje najdete uvedeny zde:





Další podobné materiály na webu: