Otázka: Význam obecné psychologie pro zdravotní sestru
Předmět: Ošetřovatelství
Přidal(a): vnl.xf
1 Úvod
Význam obecné psychologie pro zdravotní sestru je velmi rozsáhlá škála témat. Já bych se chtěla zaměřit na co možná nejdůležitější téma a tím si myslím, že je komunikace s nemocným. Ve své praxi se často setkávám s pacienty agresivními, úzkostnými, depresivními, ale také s pacienty neslyšícími, nevidomými, tělesně a mentálně postiženými.
2 Komunikace
Je v obecné rovině definována jako sdělování informace prostřednictvím nejrůznějších signálů a prostřednictvím: ústně, písemně, mimikou, gesty a dalším neverbálním chováním, a to především přímo mezi dvěma či více lidmi, dále pak pomocí tisku, rozhlasu či médií. Jde o způsoby nebo prostředky, které pomáhají ke spojení – dorozumění. Při komunikaci s lidskými bytostmi, je potřeba si uvědomit, že zde existují určité zákonitosti, při jejichž nesplnění bude komunikace váznout. A naopak, znalost některých principů nám vzájemnou komunikaci usnadní. Zdravotník sám je velmi významným, ne-li nejvýznamnějším léčebným prostředkem. Měl by proto vědět (stejně jako to ví o lécích a léčebných postupech), jaké má účinky, včetně těch vedlejších, a jak je správně dávkovat. Zdravotníci všeobecně přiznávají komunikační potíže v určitých specificky náročných situacích (např. sdělování špatných zpráv), ale většina z nich se domnívá, že jsou díky své výchově a schopnostem dobrými zprostředkovateli informace dobrými „komunikátory“.
2.1 Lékař versus pacient
Lékař vytváří v ordinaci klidnou atmosféru umožňující přijmout pacienta a povzbuzuje pacienta k tomu, aby se svobodně vyjadřoval. Lékař aktivně zkoumá pacientův názor na problém a snaží se dosáhnout vysokého stupně souhlasu a shody mezi jeho pohledem a svým vlastním názorem. Dává najevo, že má o pacienta trvalý zájem. Poskytuje jasné a přiměřeně srozumitelné informace o službách, které je schopen zajistit. Lékař svým přístupem pomáhá pacientovi, aby si ujasnil či upřesnil skutečné důvody a příčiny, které ho přivedly do ordinace, pomáhá mu zvládnout problémy, zajišťuje výchovu v potřebných oblastech a nabízí pacientovi podporu nezbytnou pro zlepšení zdraví v nejširším slova smyslu.
Vzdáme-li se mýtu, že umění komunikace je dar, který každému zdravotníkovi je automaticky dán, a přistoupíme-li na realistický názor, že je to dovednost, kterou se můžeme naučit a v níž se můžeme stále zdokonalovat, otevíráme tak pro sebe možnost účinněji využít své komunikační schopnosti a dovednosti nejen ve standardních situacích, ale posléze i v situacích náročných. Ukazuje se tam, kde lidské jednání vyžaduje komunikaci jednotlivců a skupin, se věnuje náležitá pozornost nácviku různých komunikačních technik.
2.2 Komunikovat neznamená pouze „mluvit“. Při správně vedené komunikaci s pacientem musíme:
- • Vědět co chceme říct
- • Rozhodnout, kdy informaci sdělit,to znamená odhadnout, zda je vhodný čas pro předání informace
- • Vybrat správné místo pro sdělení
- • Rozhodnout, jak nejlépe informaci podat
- • Pamatovat na skutečnost, že pro nás již jasné sdělované skutečnosti nemusejí být pro druhou stranu také jasné
- • Mluvit zřetelně a srozumitelně, své sdělení nekomplikovat
- • Zvolit přiměřené tempo a odpovídající tón řeči
- • Sledovat a zaznamenávat reakce pacienta, všímat si zejména jeho známek a projevů zmatku, hněvu, úzkosti, akceptování aj.
- • Brát v úvahu pocity pacienta
- • Udržovat v přiměřené míře oční kontakt s pacientem
- • Kontrolovat své neverbální projevy
- • Umožnit pacientovi, aby se v dostatečné míře vyjádřil
- • Nezneklidňovat, ale ani nedráždit pacienta svým projevem
- • Kontrolovat, zda pacient informaci přijal a pochopil
Jak vyplývá z charakteru komunikace, jde o spojení mezi dvěma či více subjekty. Jsou-li jimi zdravotník a pacient, pak prvním pravidlem takového spojení je že nesmí být jednosměrné, že musí probíhat v obou směrech, i když pochopitelně vzhledem k rozmanitosti okolí v různé míře. Pokud se pacienta dotazujeme, dáváme mu tím najevo, že jsme mu porozuměli. Po jednom či několika odstavcích jeho řeči stručně shrneme, co jsme se dověděli. Umění naslouchat pacientovi je proto nezbytnou dovedností, neboť anamnéza je navzdory všem technickým možnostem stále jednou z nejdůležitějších složek pro stanovení správné diagnózy. Nelze opomenout, že každá nemoc zasahuje nejen do biologické, ale též do psychologické a sociální sféry postiženého a že pacient k nám přichází jako osobnost a nikoliv jako „porouchaný stroj“, který je nutné opravit.
3 Komunikace s handicapovaným pacientem
Pacient, který není schopen sledovat náš postup a která zpracovává informace jiným způsobem než my, není ani hloupý, ani nechápavý, prostě pracuje jiným způsobem než tím , který mi sami považujeme za normu. Pro nezbytnou dohodu je pak nutná naše profesionalita, nikoliv tlak na nemocného, aby se přizpůsobil.
3.1 Pravidla komunikace při jednání s neslyšícími
- ? Zřetelně artikulujte
- ? Váš obličej musí být dobře osvětlen, plnovous, zakrývání úst rukou a další překážky v odezírání vytvářejí komunikační bariéry
- ? Mluvte pomalu
- ? Používejte jednoduché věty
- ? Ptejte se
- ? Buďte trpělivý a neodsuzujte to, co může vzhledem k absenci zpětné vazby působit dojmem disociality
- ? Dávejte pacientovi čas a možnost oddechu
- ? Pochvalte pacienta
3.2 Pravidla komunikace při jednání s nevidomými
- ? Nevidomí jsou zcela normální lidé, vyvarujte se projevu soucitu
- ? Jednejte vždy přímo z nevidomým, i když má s sebou průvodce
- ? Představte se a uveďte své funkční zařazení
- ? Popisujte, co a jak uděláte
- ? Informujte vždy předem o nepříjemném či bolestivém zákroku a současně vysvětlete, proč je nezbytný
- ? Vytvořte přijatelné akustické prostředí, odstraňte zdroje rušení a šumu
- ? Nepohybujte se tiše po místnosti – dávejte o sobě srozumitelně vědět
- ? Upravte ordinaci, odstraňte překážky a bariéry
3.3 Pravidla komunikace při jednání s tělesně postiženými
- ? Pozorně vnímejte pacienta
- ? Přes různé atypické projevy předpokládejte normální inteligenci
- ? Věnujte pacientovi čas
- ? Pokud je pacient na lůžku nebo vozíčkář nestůjte nad ním, ale posaďte se
- ? Nevytýkejte skutečnosti, které se nedají ovlivnit
- ? Vytvářejte a pomáhejte vytvářet bezbariérové prostory
3.4 Pravidla komunikace při jednání s mentálně postiženými
- ? Přistupujte k mentálně postiženým stejně jako k ostatním pacientům, ovšem s větším taktem a větší trpělivostí
- ? Obracejte se především na pacienta, i když je přítomen doprovod
- ? Mentálně postižený zasluhuje stejnou úctu a respekt jako jiní lidé
- ? Opakujte své otázky i instrukce tolikrát, kolikrát je to zapotřebí
- ? Buďte trpělivý a tolerantní
- ? Úroveň sdělení přizpůsobte možnostem pacienta
4 Problémoví pacienti
4.1 Agresivní pacient
Ze všech typů nepřizpůsobivého jednání vyvolává agresivita nejnepříznivější odezvu. Je vnímána jako políček do tváře altruismu, jenž stojí stále v pozadí každého léčebného snažení. Agresivní jednání může mít různé zabarvení: od afektu provázeného fyzickým napadením osob nebo destrukcí předmětů přes slovní výpady a vyhrožování až po hostilitu maskovanou ledovou zdvořilostí. Agresivní pacient signalizuje nejen nespolupráci, ale také ohrožení. Vyvolává proto okamžitou instinktivní reflexní odpověď, která má charakter stresové reakce typu „útok nebo útěk“. Útok ani útěk však nejsou profesionálně vyzrálou odpovědí. Prvním požadavkem úspěšného zvládnutí jak existující situace, tak perspektiv dalšího terapeutického vztahu je nedat impulsivní odpověď.
4.2 Úzkostný pacient
Pacient úzkostný předvádí v jistém směru „zvětšeninu“ pocitů, s nimiž většina lidí přichází do každé ordinace. Úzkost je nepříjemný prožitek, který má svou symptomatologii psychosociální a somatickou. Na viditelné sociální úrovni se takovýto pacient dožaduje pocitů bezpečí a jistoty, ochrany, uklidnění a podpory, Dělá to, ale tak často nešťastným způsobem, že vyvolá nepříjemný dojem a odmítavou odpověď. V tomto bodu vývoje může jeho další postup vést buď k agresivně útočné reakci, nebo k eskalaci úzkostných projevů až do roviny hysterického jednání. Je profesionální povinností snížit úzkost, není to jen otázka etiky či humanity. Chrání tak pacienta před komplikacemi a sebe před frustrací, zajišťuje lepší spolupráci do budoucnosti.
4.3 Úzkostný pedant
Agresivní nebo příliš úzkostný pacient komplikuje standardní komunikaci. Kombinací obojího je nemocný vyznačující se úzkostnou pedanterií. V jeho jednání je vnitřní rozpor na jedné straně volá po uklidnění a vlídném jednání, na druhé straně chce mít navrch a snaží se situaci stále kontrolovat. Trochu připomíná obávané i karikované stárnoucí profesory. Tito pacienti projevují velmi často nespokojenost s čímkoliv od vykonané práce přes způsob ošetření, finanční vyrovnání až po vybavení pracoviště. Velmi často si vedou podrobné záznamy, jakoby paralelní chorobopisy, v nichž je v drtivé převaze negativní hodnocení všeho co jim celá medicína nabídla.
4.4 Depresivní pacient
Deprese patří ke zkušenosti každého z nás. Modelová definice říká, že jejím přirozeným předstupněm je fyziologická reakce na ztrátu objektu či vztahu.
Deprese jako jev chorobný se vyznačuje tím, že hloubka nebo trvání přesahují běžně uznávaný význam ztráty, kterou člověk utrpěl. Deprese ničí lidem náladu, zpomaluje jejich psychický i motorický výkon, kazí jim radost ze života, nedovolí, aby se z čehokoliv radovali. Depresivní nemocný vypadá smutně, bez zájmu, bez chuti ke spolupráci, všechno se mu zdá šedočerné, nevidí žádnou perspektivu, vzdává věci předem, cítí se bezmocně a beznadějně. Depresivní člověk nás popuzuje, vadí ním jeho neochota, máme dojem, že by stačilo trochu vůle z jeho strany, aby se věci zlepšily. To je ovšem chyba. Doporučovat depresivnímu jedinci, aby se „sebral“, je stejný nesmysl jako doporučovat člověku trpícímu bronchitidou, aby přestal kašlat, a ostatní, že se spraví samo.
5 Závěr
Závěrem bych chtěla znovu zopakovat, že na prvním místě v roli zdravotníka je vždy komunikace. Ve své profesi se setkávám se všemi typy pacientů.
Zdroje najdete uvedeny zde:
- https://biologie-chemie.cz/zdroje-vnl-xf/
- HONZÁK, Radkin. Komunikační pasti v medicíně. 2. dopl. vyd. Praha : Galén, 1997. 162 s. ISBN 80-7262-032-0
- Informace poskytla Magda K.
