Téma: Krevní skupiny, nespecifická imunita
Předmět: Biologie, Lékařství
Přidal(a): Anonym
Krevní skupiny
- Při počátečních pokusech o transfúzi bylo zjištěno, že lidé si navzájem nemohou darovat krev libovolně. V mnoha případech došlo po transfúzi k vysrážení krve a rozpadu červených krvinek, což končilo smrtí.
- Prvním, kdo přišel na podstatu problému (1901), byl vídeňský lékař Karl Landsteiner. Dospěl k objevu skupin A, B a nula, za což mu byla roku 1930 udělena Nobelova cena. Nezávisle na něm o několik let později učinil stejný objev český psychiatr Jan Janský, který hledal původně souvislost mezi srážením krve a duševními poruchami. Na tu sice nepřišel, ale díky sérii mnoha metodicky bezvadně provedených pokusů objevil jako první všechny čtyři krevní skupiny – A, B, AB, 0. O jeho objevu (jak už to občas bývá), věděli dobře ve světě, ale u nás dlouho nikdo. Dnes je zasloužilým dárcům krve na jeho počest udělována Janského plaketa.
- Podstatou existence krevních skupin je přítomnost antigenů = aglutinogenů (specifických glykoproteinů) v membráně červených krvinek (Každá naše buňka – ne jen krvinka- má své specifické antigeny). V plazmě jsou naopak přítomny v ohromné rozmanitosti protilátky = aglutininy (specifické proteiny – produkty imunitního systému). Přitom daný antigen nemůže mít proti sobě vytvořenou v plazmě protilátku – jinak by došlo k vysrážení krve (jako v těch prvních fatálních pokusech).
- Celkem existují dva základní antigeny A, B. Skupina nula má slaboučký antigen H (což je vlastně prekurzor pro antigeny A i B). Dnes víme, že počet typů antigenů je mnohem vyšší (několik desítek), ale při transfúzi nemají (s výjimkou Rh antigenu)reálný význam.
- Rh skupinu spoluobjevil v roce 1940 také Landsteiner, už v Americe. Název je odvozen od opice makak rhesus, která byla obdařena „výsadou“ být laboratorním zvířetem. U lidí způsobuje Rh faktor potíže v těhotenství. A to za této situace: je-li matka Rh- a dítě po otci Rh+, pak přestože placenta bílkoviny téměř nepropouští, přece jen dojde k nepatrnému průniku antigenů Rh z dítěte do matčiny krve. Zde se proti nim vytvoří protilátky. Pokud pak je žena opět těhotná a dítě je opět Rh pozitivní, bude už její krev proti přítomnosti Rh antigenu reagovat a způsobí tak postupný rozpad červených krvinek plodu, což se projeví těžkou (i život ohrožující) novorozeneckou žloutenkou v důsledku hromadění bilirubinu. Rh faktor se proto rutinně hlídá. Léčba je naštěstí vcelku jednoduchá – ozařování novorozence modrým světlem. To vede k rychlému rozkladu toxického bilirubinu dříve, než poškodí játra.
- Objev krevních skupin byl od počátku využíván i při paternitních sporech (sporech o otcovstí) Umožňuje totiž s jistotou vyloučit některé antigenní kombinace. Není to ovšem až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Např. je-li otec A a matka B, může být dítě krevní skupiny nula? Kdo má základní představu o genetice ví, že může. Otec má na homologických chromozomech antigeny A a 0; matka B a 0. Dítě pak podědilo obě nuly. Jsou-li rodiče oba nula, musí být nula i dítě. (bohužel ani tady biologie nefunguje bez výjimky a jistá vzácná mutace v určité konstelaci způsobí zamaskování antigenu rodiče a dítě může být naprosto nečekaně A nebo B, což je extrémně vzácné.
Obranný imunitní systém
- Zajišťuje ochranu těla před cizorodými makromolekulárními látkami (bílkoviny, polysacharidy) a před patogeny (viry, bakterie, riketsie) a parazity (hlísti, ploštěnci, houby, prvoci).
- Schopnost obrany se nazývá imunita. Rozeznáváme její jednotlivé druhy: Imunita nespecifická, imunita specifická a imunita poslanecká (ta je naprosto dokonale neprůstřelná).
- Nespecifická imunita: nereaguje na konkrétní antigen, nýbrž na pouhou přítomnost jakékoliv cizorodé makromolekulární látky.
- Prvním velmi účinným nástrojem nespecifické imunity je už samotná přítomnost kůže jakožto velmi účinné ochranné bariéry. Navíc v kůži jsou i baktericidní látky. Ty jsou přítomny i buňkách sliznic, které kvůli své větší zranitelnosti bývají častější vstupní branou infekce. Podobný baktericidní účinek má i HCl v žaludku.
- Po překonání zevní bariéry nastupuje řada dalších možných obranných prostředků:
- Fagocytóza: schopnost pohlcovat bakteriální buňky je rozvinutá u různých bílých krvinek (makrofágy, neutrofilní granulocyty, monocyty) nebo např. v játrech fagocytují tzv. Kupferovy buňky .
- Aktivita peroxizomů: peroxizomy jsou buněčné organely naplněné peroxidem vodíku. Stejně jako peroxid desinfikuje ránu, zabíjí díky tvorbě silně reaktivních kyslíkových radikálů bakterie i uvnitř těla Jistě, ničí se tím i naše buňky, ale bakterie víc 🙂
- Zánět: je specifická reakce vznikající v místě vpichu cizího tělesa, poškození tkáně nebo vyloučení jistých látek. Je provázen zčervenáním, bolestivostí, ztepláním, hromaděním bílých krvinek. Poškozená tkáň může zahnisat – hnis jsou membrány a výměšky uhynulých leukocytů. Lokálně je zánět prospěšný. Dostane-li se do chronického stádia, může významně tělu škodit. Právě chronické záněty bývají považovány za hlavní příčinu postupného chátrání těla a nástupu nemocí spojených se stářím.
- Horečka: aktivní stav organismu navozený působením pyrogenů. Hypothalamus naprogramuje tělo (jako termostat ústředního topení) na vyšší teplotu Proto drkotáme zubama, dokud nedosáhneme požadovaných 39 °C. Působení je založeno na tom, že vyšší teplota více ničí patogeny než naše vlastní buňky.
