Histologie pletiv a tkání – maturitní otázka

 

Otázka: Histologie pletiv a tkání

Předmět: Biologie

Přidal(a): adyy123

 

↪ Soubor buněk stejného tvaru, původu (vznikají ze stejného základu) a funkce se u rostlin nazývá pletivo a u živočichů tkáň.

 

Rostlinná pletiva

Základní stavební jednotkou těl nižších a vyšších rostlin je buňka. U vyšších rostlin je zpravidla jejich tělo rozlišeno na kořen, stonek a listy, případně květy.

• Buňky různých částí rostlinného těla se liší svými funkcemi, a proto mají různý tvar a velikost.
• Soubory buněk, které vykonávají stejné funkce, přibližně stejný tvar a velikost nazýváme pletiva.

 

Dělení pletiv dle tloušťky buněčné stěny:

• Parenchym – nejhojnější typ rostlinného pletiva, složený z tenkostěnných, zpravidla živých buněk s četnými mezibuněčnými prostorami (=interceluláry), plní v rostlinách rozmanité funkce – metabolickou, zásobní, provětrávací, vodivou, absorpční, sekreční, dělivou.
• Mezenchym – složený z kulovitých buněk s velmi četnými interceluláry. V měkkých, mladých částech orgánů a v zásobních pletivech.
• Prosenchym – složený z jednosměrně protažených buněk se šikmými příčnými přehrádkami bez intercelulár, nejčastěji ve svazcích cévních, buněčné stěny ke stáří tloustnou.
• Aerenchym – složený z tenkostěnných buněk, přičemž interceluláry mají větší objem než buňky. Interceluláry jsou vyplněné vzduchem což umožňuje lepší výměnu plynů, ve vodních a bahenních rostlinách.
• Kolenchym – složený z tenkostěnných živých buněk, které jsou nápadně ztlustlé jen v nějakých místech, nejčastěji rozích, někdy mají ztlustlou i celou stěnu = deskovitý kolenchym, v mladých, rostoucích orgánech (např. v řapících listů), mechanická opora nadzemních částí rostliny.
• Sklerenchym – nejrozšířenější zpevňovací pletivo, neboť má značně ztloustlé buněčné stěny, buňky brzy odumírají a vyplňují se vzduchem, jsou tvrdé a odolné, stěny buněk mají kanálky s jemnými plazmatickými vlákny (plasmodesmy) a spoje mezi buňkami (symplast)→ významné u přadných rostlin jako jen len a konopí, zpevňující pletivo poskytující mechanickou oporu.

 

Dělení pletiv dle dělivé aktivity:

Základní rozdělení pletiv je na dělivá a trvalá. Tato pletiva se dále třídí podle svých funkcí.

 

1) Pletiva dělivá (meristémy) jsou tvořena drobnými parenchymatickými buňkami s relativně velkými jádry. Tyto buňky se nacházejí na vrcholcích stonků (=vrcholové dělivé pletivo, prvotní dělivé pletivo) a neustále se dělí → umožňuje růst rostlin po celý život, nachází se na vrcholovém stonku.

Od vrcholu dělení ustává a buňky nabývají větších rozměrů a mění svůj tvar → přeměňují se na pletiva trvalá.

• Původní meristém (protomeristém)
  • Původní dělivé pletivo.
• Prvotní (primární) meristém
  • Prvotní (primární) meristemy se nacházejí na vzrostných vrcholech rostliny (vrcholky stonků a kořenové špičky); jejich působením stonky i kořeny rostou do délky.
• Druhotný (sekundární) meristém
  • Vzniká obnovením dělivé funkce trvalého pletiva, vyskytují se hlavně u vytrvalých bylin a dřevin ve stoncích (i v kořenech) a způsobují jejich druhotné tloustnutí. Například kambium a felogen.
• Utajený (latentní) meristém
  • Skupinky buněk, které si zachovaly schopnost dělení, při poranění zahájí aktivitu a stanou se základem tvorby nových orgánů (možnost rozmnožovat pomocí řízků, možnost seřezávat a tvarovat rostliny).

 

2) Pletiva trvalá mají tvar a velikost daný funkcí, kterou vykonávají. Buňky se dále nedělí. Tato pletiva dále rozdělujeme na: krycí, vodivá, zpevňovací, základní:

• a) Pletiva krycí (pokožková) zajišťují ochranu rostlin před nadměrnou transpirací, radiací, přehřátím, před průnikem infekcí a před okusem. Dále zprostředkovávají výměnu vody, minerálních látek a plynů mezi rostlinou a prostředím.
  • Rostlinné tělo vyšších rostlin kryje pokožka (epidermis), ta je tvořená dlaždicovými buňkami bez chlorofylu, chrání tělo před nadměrným vypařováním vody a vnější stěny buněk jsou ztlustlé a kryty tenkou vrstvou kutikuly, která je tvořena kutinem (=látka tukové povahy), nepropustný pro vodu a plyny.
  • Rhizodermis – na povrchu kořene, nemá kutikulu
  • Vyměňování plynů mezi rostlinou a vnějším prostředím zajišťují průduchy (=stomata). Průduch je tvořen dvěma svěracími buňkami, které mezi sebou uzavírají štěrbinu.
    • U suchozemských rostlin jsou nejčastěji na spodní straně listů, u jednoděložných na obou stranách listů, u vodních (jejichž listy splývají na hladině) na svrchní straně listů.
  • Vodní skuliny – nemají schopnost se uzavírat, díky nim se z těla vytlačuje přebytečná voda ve formě kapek = gutace.
  • Součástí krycích pletiv jsou i chlupy (=trichomy). Ty mají různou stavbu, tvar i funkci.
    • Trichomy krycí – funkce ochranná, protažené do špičky
    • Trichomy žláznaté – vylučují vodné roztoky anorganických látek a cukrů, sliz, silice a pryskyřičnaté látky.
    • Trichomy žahavé – blízko vrcholu chlupu je buněčná stěna ztenčená a prostoupená oxidem křemičitým, a proto je křehká. Při dotyku se vrchol ulomí a dochází k vystříknutí žahavé, mnohdy jedovaté látky.
  • U druhotně tloustnoucích rostlin je pokožka během růstu nahrazena druhotnou kůrou. U dřevin se vytváří nápadná borka, jejíž hlavní složkou je korek. K provětrávání stonků (=větví a kmenů) slouží čočinky (=lenticely) a praskliny v borce.
• b) Pletiva vodivá slouží k rozvádění látek rozpuštěných ve vodě. V cévnatých rostlinách. Procházejí jako provazce protáhlých buněk kořenem, stonkem, větvemi až do listů, kde se rozvětvují v podobě žilek.
  • Proud živin
    • transpirační – od kořene do listů
    • asimilační – z listů do míst spotřeby nebo uložišť

• • Vodivou soustavu tvoří soubor cévních svazků – dřevní, lýková
    • Část dřevní (xylem) vede roztoky minerálních látek z kořenů do těla rostliny (transpirační proud). Tvoří ji cévice (u kapraďorostů a nahosemenných, nebo cévy (u krytosemenných).
      • Cévice (tracheidy) jsou protáhlé buňky se zdřevnatělými stěnami, na některých místech ztloustlé. V místech vzájemného styku jsou zachovány příčné stěny.
      • Cévy (tracheje) jsou trubicové útvary vzniklé spojením protáhlých buněk nad sebou. Uskutečňují vzestupný transport. Mají zpevňovací funkci.
    • Část lýková (floem) vede roztoky minerálních látek z kořenů do těla rostliny (transpirační proud). Skládá se z živých protáhlých buněk, které v plazmě neobsahují jádro a jejich příčné přepážky jsou proděravělé, nazýváme je sítkovice.
      • Sítkovice uskutečňují sestupný transport, z listů vedou asimiláty na místa spotřeby.
  • Vzájemná poloha části dřevní a lýtkové určuje typ cévního svazku. Rozlišujeme vodivé svazky:
    • Bočné mají lýko na vnější straně stonku, dřevo na vnitřní. Nejčastěji ve stoncích a listech semenných rostlin.
    • Dvojbočné mají dřevo z obou stran obklopené lýkem. Vnější lýko bývá silnější. U tykvovitých a lilkovitých rostlin.
    • Paprsčité mají lýko a dřevo vedle sebe a pravidelně se střídají. Ve všech kořenech v prvním roce a v kořenech, které druhotně netloustnou. Všechny části obklopeny společnou pochvou, takže tvoří jeden celek.
    • Soustředné mají buď dřevo obklopené lýkem (kapradiny) nebo lýko obklopené dřevem (jednoděložné rostliny).

• c) Pletiva základní jsou tvořena parenchymatickými buňkami, vyplňující prostory mezi pletivy krycími a vodivými pletivy.
  • Pletivo asimilační – buňky obsahují velké množství chloroplastů.
  • Pletivo zásobní – buňky obsahují množství leukoplastů a škrobových zrn.
  • Pletivo vodní – hromadění vody (kaktusy).
  • Pletivo zpevňovací – zajišťuje pevnost a pružnost rostliny
  • Pletivo vzdušné – v mezibuněčných prostorách se hromadí vzduch (mokřadní, bahenní rostliny).
  • Vyměšovací pletivo – hromadí a vylučuje silice, pryskyřice, třísloviny, alkaloidy.
    • idioblast – buňky lišící se tvarem a obsahem od ostatních v pletivu
    • mléčnice – ve vakuolách latex

 

Živočišné tkáně

Opakovaným dělením buněk vznikají soubory buněk označované tkáně. Tkáň je uskupení tvarově podobných buněk stejného původu, které slouží k vykonávání jedné hlavní funkce.

• Jednotlivé tkáně vytvářejí orgány. Orgány a jejich soustavy jsou vzájemně funkčně propojeny a vytváří celek, lidský organismus.
• Tkáně tvoří základní stavební složky lidského těla.
• V těle nacházíme pět základních typů tkání – epitely, pojivové tkáně, svalové tkáně, nervové tkáně a řadíme zde i trofická pojiva (=tělní tekutiny).

 

Základní členění tkání:

1) Epitel (výstelka) je soubor buněk uspořádaných ve vrstvách a nejsou mezi nimi žádné mezibuněčné prostory.

• Pokrývá jak tělní povrch, tak i dutiny. Epitel najdeme na trávicí trubici, dýchacích cestách, močových cestách, a i na pohrudniční a pobřišnicové dutině.
• Epitelovou tkáň můžeme rozdělit podle tvarového uskupení a počtu vrstev a podle funkčního hlediska.

 

Podle tvarového uskupení a počtu vrstev:
Jednovrstevný epitel má buňky v jedné vrstvé a podle tvaru buněk dále dělíme na:

• Plochý – tvořený plochými buňkami, které se podobají dlaždicím.
• Krychlový – tvořen buňkami krychlovitého tvaru, vystýlá například oční čočku a rohovku.
• Válcovitý – protáhlé buňky hranolovitého tvaru, které vystýlají orgány trávicí soustavy.

 

Mnohovrstevný epitel má buňky uspořádány ve vrstvách, dále dělíme na:

• Dlaždicový – vyskytuje se ve zrohovatělé formě jako pokožka, vystýlá trávicí trubici až po žaludek.
• Cylindrický – vyskytuje se u člověka velmi zřídka.
• Přechodní – jeho buňky jsou přibližně ve všech vrstvách stejně vysoké, velmi dobře reaguje na objemové změny, vystýlá tedy cesty močové.

 

Podle funkčního hlediska:

• Krycí – chrání hlouběji uložené tkáně před škodlivými mechanickými, chemickými a tepelnými vlivy.
• Řasinkový – na řasinky se přichytávají částice, které jsou z těla odváděny pomocí pomalého transportu, který zajišťují brvy na povrchu.
• Žlázový – vytváří žlázy, které produkují specifické látky.
• Resorpční – mají schopnost vstřebávat ze svého okolí látky.
• Smyslový – jeho buňky reagují na podněty ze zevního a vnitřního prostředí.
• Respirační – vystýlá plicní sklípky, ve kterých probíhá výměna dýchacích plynů.

 

2) Pojivová tkáň je tkáň, která se kromě buněk skládá ještě ze specifické mezibuněčné hmoty, vlastnosti této hmoty určují typ pojivové tkáně.

• Jejím hlavním úkolem je poskytování opory měkkým částem těla.
• Rozlišujeme tři typy pojiv: vazivo, chrupavka, kost.

 

Vazivo

• Je to měkká tkáň složená z buněk s výběžky.
• Mezibuněčná hmota obsahuje vláknité molekuly, především bílkoviny kolagen a elastin.
• Pružné, odolné vůči ohybu i tahu (tvoří například šlachy, vazivové blány na povrchu orgánů, pružné výztuže cév ap.).
• Relativně snadno a rychle se tvoří i obnovuje (má výbornou regenerační schopnost), proto tvoří výplň některých dutin (například kostní dřeň), je základem vrstvy škáry v kůži, zásobní tukové tkáně ap.
• Dále dělíme na:
  • řídké vazivo – velmi měkké a vyplňuje štěrbiny mezi orgány
  • tukové vazivo – řídké vazivo, v jehož buňkách je nahromaděn tuk, tvoří izolační vrstvu (pod kuži)
  • tuhé vazivo – je vláknité a tuhé, drží pohromadě kosti, tvoří kloubní pouzdra a šlachy
  • lymfoidní vazivo – je síťovité, obsahuje bílé krvinky nahromaděné v síti buněk.

 

Chrupavka

• Je pevná, bílá nebo nažloutlá.
• Buňky jsou většinou oválné, často ve skupinách obalených společným pouzdrem.
• Mezibuněčná hmota obsahuje podobné složky jako vazivo, ale je méně pružná, zato je pevnější než vazivo a odolná vůči tlaku.
• Neobsahuje cévy ani nervy, má velmi špatnou regenerační schopnost.
• Tvoří povrch kloubů (tlumí nárazy), spojuje některé kosti (například žebra s hrudní kostí), tvoří základ meziobratlových plotének, ušního boltce a nosu.

 

Kost

• Je to tvrdé pojivo, jehož základem jsou osteocyty – buňky s výběžky, které vytvářejí tvrdou mezibuněčnou hmotu.
• Tvrdost je dána tím, že kromě organické složky hmota obsahuje i anorganické látky – soli vápníku a fosforu.
• Během života přibývá vápenatých solí, kosti jsou tedy pevné, ale ztrácejí pružnost.
• Ve stáří jsou křehké a snadno se lámou.
• Kost je hojně prostoupena krevními cévami, proto se poraněné kosti dobře hojí.
• Osifikace, též kostnatění, je přeměna chrupavky či vaziva na kost. Probíhá při vývoji kostí i při hojení zlomeniny.
• Dělíme na:
  1. Kompaktní – nachází se na povrchu kostí, je tvrdá a pevná kostní buňky jsou uspořádány v kruhových vrstvách (lamelách) kolem Haversových kanálků (kanálek s cévami, zajišťujícími výživu tkáně)
  2. Spongiózní (houbovitá) – nachází se uvnitř kostí, tvoří jejich relativně pevnou, ale odlehčenou (v porovnání s kompaktní kostí) vnitřní výztuž, kostní buňky jsou neuspořádané, v tkáni jsou dutinky (póry, kanálky), které jsou vyplněné jinými tkáněmi (například vazivem)

 

3) Svalová tkáň je tvořena protáhlými jednotkami, které se na podráždění smršťují. Nejdůležitějším úkolem tkáně svalové je zajišťování pohybu. Ten je vykonán za pomocí svalových plotének, které mají schopnost se zkracovat. V sarkoplazmě, což je plazma svalových buněk, se nachází svalová vlákna, myofibrily.

 

Podle upořádání myofibrilů rozeznáváme:

• Svalstvo hladké
  • protáhlé jednojaderné buňky, vzájemně spojené jemným vazivem
  • pracuje nezávisle na naší vůli a je prakticky neunavitelná
  • hladké svalstvo tvoří převážnou část trávicí soustavy, stěny dělohy, močového měchýře a je roztroušeno v kůži
• Svalstvo příčně pruhované
  • z dlouhých svalových vláken, která jsou mnohojaderná
  • jeho činnost je ovládáná vůli a velmi rychle se unaví
  • činnost je řízená míšními a mozkovými nervy a je pod kontrolou mozkové kůry, tvoří svaly kosterní, svaly jazyka a hltanu
• Svalstvo srdeční
  • rovněž příčné pruhované, ale je složené z jednojaderných až dvoujaderných úseků spojených šikmými můstky
  • není naší vůlí ovládána a pracuje nepřetržitě, pravidelně
  • tvoří základ srdce – myokard

 

4) Nervová tkáň se nachází v centrální nervové soustavě (mozek a mícha), slouží k přenášení a koordinaci vzruchů (signálů), a tím k řízení těla.

• Obsahuje vysoce specializované buňky, proto je funkčně velmi složitá.
• Nervové buňky mají hvězdicovitý tvar a skládají se z těla a výběžků.
• Tyto buňky označujeme jako neurony.
• Do těla neuronu vystupují hustě rozvětvené dendrity – krátké vstupní výběžky, které přijímají vzruchy od okolních buněk.
• Z těla vystupuje jeden nebo více neuritů – nervových vláken, které mají na koncích speciální kontaktní výběžky, jimiž se vzruch šíří na další buňky.
• Jednotlivé neurony vytváří podklad reflexní činnosti.

 

5) Trofická pojiva

• Základem těchto tkání je tekutina, v ní plavou buňky.
• Krev obsahuje krevní buňky (červené a bílé krvinky) a další tělíska (krevní destičky).
  • Krev proudí v uzavřeném cévním systému, který vytvářejí tepny (artérie), žíly (vény) a vlásečnice (kapiláry.
  • Funkce: transport živin, transport hormonů, udržování teploty, srážení krve.
• Tkáňový mok je tekutina vyplňující prostory mezi ostatními tkáněmi v těle.
  • Tkáňový mok obsahuje živiny, jako jsou glukóza, aminokyseliny a kyslík, které jsou nezbytné pro správný metabolismus buněk.
  • Tkáňový mok pomáhá udržovat stálý tlak v mezibuněčném prostoru, což je důležité pro udržení tvaru buněk a funkce tkání.
• Lymfa je tkáňový mok, který se pohybuje v tzv. lymfatických cévách a je odváděn do krevního oběhu.
  • Hraje klíčovou roli v imunitním systému. Obsahuje bílé krvinky, jako jsou lymfocyty, které bojují proti infekcím a cizím látkám v těle.
  • Lymfa také pomáhá přenášet antigeny, pomáhá odstraňovat odpadní látky, které se hromadí v mezibuněčném prostoru.