Arabská alchymie - seminární práce VŠ

chemie

Otázka: Arabská alchymie

Předmět: Chemie, MOBIBO

Přidal(a): Kíťa

Arabská alchymie v období 8. — 12. století patří k těm vyspělým na světě. Toto období bylo význačné nejenom pro alchymii, ale také pro matematiku, astronomii a lékařství. Podobně jako další nauky, které neznali, převzali Arabové alchymii vlastně jako válečnou kořist (Karpenko, 2007). Můžeme si to uvést na původu slova alchymie. Slovo alchymie jako takové pochází zřejmě z arabského slova al-kímijá. Arabština toto slovo převzala z řečtiny a přidala mu určitý arabský člen al. Arabská alchymie objevila mnoho nových látek a chemických principů používaných dodnes. Mezi objevy arabské alchymie byl například návod na přípravu alkoholu destilací, metalurgie, výroba skla atd. Pomocí destilace se také vyráběli oblíbené voňavky. Spíše než arabská alchymie, je to alchymie islámských států. Představitelé arabské alchymie nebyli pouze Arabové, ale i lidé, kteří vyznávali islám, např. Peršané.

Jedním z významných představitelů arabské alchymie je Abú Músa Džábir Ibn Hajján (dále jen Džábir) ve středověké Evropě znám jako Geber. Byl významným alchymistou v 8. století v Arábii. Existují názory, jestli vůbec takovýto člověk existoval. Přece jenom někteří vědci a historikové uvádí, že sepsal několik stovek až tisíců spisů. Můžeme tudíž spekulovat, jestli je vůbec možné, aby jeden člověk sepsal tolik spisů. Nesmírně rozsáhlou badatelskou práci o něm vykonal dr. Paul Kraus, který dospěl k názoru, že dílo uváděné pod Džábirovým jménem je kolektivní (Karpenko, 2008). Já osobně se přikláním k názoru, že pokud tato postava ve světě arabské alchymie žila, tak se mu dá připsat některá díla.

Džábirův původ není jasný. Přesné datum narození není známo. Uvádí se, že se narodil okolo roku 721 n.l. ve městě Tús a zemřel pravděpodobně roku 815 n.l. Džábir byl sirotek, protože jeho otec, který byl zřejmě drogista, zemřel a o matce nejsou žádné zmínky. Jako sirotek byl poslán do kmene Azd, aby se dále vzdělával. Studoval Korán, matematiku a další přidružené obory. Dále se uvádí, že se přistěhoval do Kúfy, kde vykonával lékárnickou živnost a kde začaly směrovat první kroky k alchymii. Významným milníkem jeho života bylo působení na dvoře chalífy Hárúna ar-Rašída. Zde působil jako dvorní alchymista. Další zmínky o něm jsou pouhé spekulace nebo se už dále o jeho životě nic neví.

Zdá se, že se Džábir opíral o řeckou přírodní filosofii, konkrétně o Aristotela. Ale jsou tu jisté odlišnosti, proto tvrzení, že vycházel z řecké filosofie není úplně přesné. Sám Džábir uvádí čtyři kvality — horká, chladná, suchá, vlhká. K těmto kvalitám přidává další složku —substanci, která by měla být viditelná a nehmotná. Tyto kvality společně se substancí vytváří různými kombinacemi čtyři základní živly — země (suchá + chladná + substance), voda (chladná + vlhká + substance), vzduch (horká + vlhká + substance) a oheň (horká + suchá +substance). Kvality pojmenovává jako první jednoduché elementy a živly jako první složené elementy.

Džábir se vyloženě nezajímal o transmutaci kovů (především těch drahých), jako jiní alchymisté. Spíše se zajímal o výklad jejich složení. Kovy mají mít dle něj vnější a vnitřní kvality. V té době bylo známo sedm kovů, ale kvalit bylo podle Džábira čtyři. Zlatu a stříbru chyběly údaje o měkkosti či tvrdosti. Stále nám ale chybí údaje kolik, čeho máme dát, abychom vyrobili drahý kov z neušlechtilého kovu. Pro tento účel Džábir zpracoval tzv. „nauku o rovnováhách“.

Nauka o rovnováhách nás dostává do kvantity jednotlivých složek v kovech. Vyjadřuje je v číslech a ne ledajakých. Používá pouze čísla 1, 3, 5 a 8. Jejich součet dává číslo 17, kterému dává Džábir velký význam. Džábir pracoval s poměry jednotlivých složek kovů a těmi poměry byly 1:3 a 5:8. Čísla 1, 3, 5, 8 nejspíše vzal z číselného magického čtverce, kde menší čtverec v dolním levým rohu obsahuje právě tato čísla. Další fakt, který mu nahrává „do karet“ je to, že zbylá čísla z číselného magického čtverce dávají po sečtení číslo 28. A v arabské abecedě je právě 28 písmen. Dále každá ze čtyř kvalit měla 7 stupňů (různé hmotnosti). Touto tabulkou proložil arabskou abecedu. Ale nastal další problém, kdy kov musel být složen pouze ze čtyř různých písmen. Pokud měl písmen více nebo v jeho názvu bylo více stejných písmen, znamenalo to, že mají stejnou hodnotu (množství). Džábir to opět vysvětlil vlastním tvrzením, že toto jsou pouze vnější kvality kovu, ale existují i vnitřní kvality, které se dají odvodit intuicí. Pokud zahrnul toto odvození množství (kvantity) intuicí, jeho nauka o rovnováhách fungovala. Pro mne je otázkou, jestli byla tato rovnováha účelně využita v pozdější době v transmutaci kovů. Teorie je sama o sobě velmi složitá, přestože dává teoreticky a číselně rozum.

Souhlasil také s myšlenkou, že kovy jsou rtutí a sírou. To podpírá fakt, že uměl připravit rumělku. Nebyl autorem této myšlenky. Této teorii přispěl nejspíše Aristoteles se svými představami o vzniku kovů. Dále čínské učení jin a jang — rtuť nehořlavá a síra hořlavá.

Jak už bylo řečeno, Džábir se nejspíše nesnažil vážně připravovat drahé kovy. Místo toho se snažil rozvinout základní chemické metody a studovat mechanismy chemických reakcí. Džábir přiřadil čísla k laboratorním operacím —tavení 1/200, rozpuštění 1/70, sublimace 1/50. Džábir opakovaně destiloval vodu, ke které přidával nějakou složku se suchou podstatou (kvalitou). Po mnohonásobné destilaci získal tuhou látku (tuhou vodu). Dnes víme, že to byly soli ze skelné aparatury, ve které prováděl destilaci. Dále se zabýval experimenty a studiu chemických reakcí. Jako úspěchy v těchto experimentech můžeme připomenout barvení tkanin, využití kysličníku manganičitého při výrobě skla, přípravu bílého olova, příprava lučavky královské atd. Některé popsal i s přesným návodem, jak postupovat.

Výroba elixíru byla vedle transmutace kovů jedno z předních témat, kterými se alchymisté zabývali. Elixíry měly léčit v podstatě cokoliv ba dokonce zajistit nesmrtelnost. Džábir také vlastnil elixír, který měl léčit. Sám ho nazýval velká červená voda. V dnešní době se hovoří o tom, že to byl roztok vitriolu v octě. A pokud měl roztok červenou barvu, musel v něm být obsažen oxid železitý či sulfidy arsenu. To by se nemělo dávat nikomu. Lékař musí být přesvědčen o účinnosti léku a mělo by to platit i pro alchymistu, jenž léčí (Karpenko, 2008). Lze ale těžko říci, jestli o tom alchymista věděl.

Ať už byl Džábir žijící postavou nebo pouhou vymyšlenou postavou, byl velkým přínosem ve světě alchymie. Sepsal návody na přípravu různých látek, jeho některé nádobí z aparatur, které používal při experimentech, se používá v podstatě dodnes.

Další významnou postavou v arabské alchymii je Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Razí (dále jen al-Razí). Byl známým lékařem, který se narodil roku 854 n.l. ve městě Rajj a zde také zemřel asi roku 925 n.l. Své žáky vyučoval v kruzích, kde ve vnitřním byli ti nejzkušenější a ve vnějším kruhu začátečníci. Přisuzuje se mu, že jako první objevil rozdíly mezi zarděnkami a planými neštovicemi, které také popsal. Vypracoval dílo Všeobecná kniha o medicíně, kde zapsal všechny své znalosti. Tento spis byl až do 17. století velmi známý a nejspíše i uznávaný, když se využíval i na univerzitách.

V alchymii se věnoval systematickému utřídění látek. Ve spisu Kniha tajemství roztřídil látky podle toho, kde vnikají. Tudíž rostlinné látky vznikali v rostlinách a zemité v zemi. Rází svým tříděním vlastně do jisté míry založil dělení chemie na anorganickou a organickou (Karpenko, 2007). Toto třídění bylo ve světě důležité až do nástupu Dmitrije I. Mendělejova a jeho periodickou tabulkou chemických prvků. Zemité látky dále rozdělil do šesti skupin — duchové (síra, chlorid amonný, …), těl (kovy), kameny (sádra, pyrit, sklo, …), vitrioly, boraxy, soli.

Jako posledního zástupce arabské alchymie bych uvedla Abú Alí Ibn Síná al-Husajn ibn Abdalláh, který je znám pod latinským jménem Avicenna. Narodil se roku 980 n.l. ve městě Afšana. Studoval všelijaké předměty jako metafyziku, přírodní vědy, Korán, filosofii atd. Zdá se, že byl nadaným člověkem. V mladém věku se začal zajímat o medicínu a byl v tomto směru úspěšný. Sepsal spis Kánon lékařství, který byl do 16. století učebnicí v lékařství. Shrnul v něm znalosti medicíny různých v té době vyspělých národů. Už v této době vyslovil svou myšlenku, že za nemocí stojí nějaké neviditelné agens, které se přenáší pomocí vody nebo vzduchu. Navrhl tedy, že by pacient měl být izolován od pitné vody, která byla společná pro celou společnost (např. jediná studna s vodou pro celou vesnici), a od společnosti, dokud se nevyléčí.

V alchymii měl zásluhu s výkladem teorie rtuti a síry ve spise Kniha uzdravení. Tento spis se stal nejlepším výkladem této teorie své doby. Avicenna zastával názor, že kovy jsou z rtuti nebo něčeho co se jí podobá. Rtuť je kapalná, takže pro vznik kovů je rozhodující proces jejího ztuhnutí (Karpenko,2007). Síra byla brána jako ztužující prvek a např. olovo bylo chápáno jako nejbližší kov, který se blížil rtuti. Alchymisté se o toto dílo a teorii opírali a měla své místo v transmutaci kovů. Na druhou stranu Avicenna nejspíše nebyl úplný příznivec alchymie. Sice tvrdil, že základními komponenty kovů jsou rtuť a síra, ale jsou zároveň v kovech neoddělitelné. Proto odmítal tvrzení, že transmutace kovů je možná. Bral ji jako dokonalou imitaci, která i přes svoji dokonalost, nepřekoná přírodu. Jeden ze spisů, ve kterém kritizuje je Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět). Tudíž se dá považovat za prvního člověka, který zkritizoval alchymii, a především transmutaci kovů.

Díky expanzi islámských zemí do různých koutů světa, si alchymie převzala a uchovala nějaké tradice řecké, křesťanské, babylónské i egyptské. Z těchto tradic alchymisté čerpali a rozvíjeli vlastní myšlenky. Tyto znalosti, nauky a tradice z různých koutů světa učinily z arabské alchymie hlavní zdroj inspirace pro středověkou alchymii v Evropě.

Zdroje:

KARPENKO, Vladimír. Alchymie: nauka mezi snem a skutečností. Academia, 2007.
KARPENKO, Vladimír. Alchymie: svět pohádek a legend. Academia, 2008.
GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Západní esoterické tradice. Grada Publishing as, 2011.
Alchymie a chemie v islámském světě – Časopis Vesmír. [online]. Copyright C, VESMÍR, spol. s [cit. 21.02.2018]. Dostupné z: https://vesmir.cz/czkasopis/archiv-casopisu/1995/cislo-9/alchymie-chemie-islamskem-svete.html
Historie chemie – studijní materiál. Pedagogická fakulta MU – Úvod [online]. Dostupné z: http://www.ped.muni.cz/wchernism/hc/hist/alchymie/islam.html
Home – Česká chemia [online]. Dostupné z: http://www.ceskachemie.cz/svet-chemie/popularni-chemie/zajimavosti-ze-sveta-chemie/alchymie-po-stopach-chemickeho-prapuvodutt.WoykHPniblU
Otec Chemie: Džábir Ibn Hajján I Život pod závojem. Život pod závojem [online]. Dostupné z: http://veiledone.blog.cz/0802/otec-chemie-dzabir-ibn-hajjan
Abú Músá Jabir ibn Hayyan I Muslim alchemist Britannica.com. Encyclopedia Britannica I Britannica.com [online]. Copyright ©2018 Encyclop [cit. 21.02.2018]. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Abu-Musa-Jabir-ibn-Hayyan
Jabir ibn Hayyan – Wikipedia. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/J%C4%81bir ibn Hayy%C4%81n?oldid=336293049
Avicenna — Wikipedie. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Avicenna
Muhammad ibn Zakariya al-Razi — Wikipedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Muhammad ibn Zakariya al-Razi