📖 Úvod
Vikev setá (kolovačka vička vika) je jednoletá, popínavá nebo poléhavá bylina s sudozpeřenými listy zakončenými úponky, kterými se přichytává. Její květy jsou nejčastěji růžovofialové a vyrůstají v úžlabí listů. Plodem je podlouhlý lusk. Pěstuje se především jako významná pícnina pro hospodářská zvířata a na zelené hnojení, protože díky symbiotickým bakteriím na kořenech obohacuje půdu o dusík a zlepšuje její celkovou strukturu a úrodnost.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Životní forma a habitus: Jednoletá, ozimá, 30-80 cm vysoká bylina s poléhavým, vystoupavým až popínavým habitem, tvořící často propletené porosty, které se pomocí úponků přichytávají k opoře; celkový vzhled je jemný a bylinný.
Kořeny: Kořenový systém: Hlavní, kůlový kořen s bohatým postranním větvením a charakteristickými hlízkovými bakteriemi (rod *Rhizobium*) v růžových hlízkách, které symbioticky fixují vzdušný dusík.
Stonek: Stonek či Kmen: Lodyha je tenká, chabá, hranatá až úzce křídlatá, často rýhovaná, jednoduchá nebo od báze větvená, přitiskle chlupatá až olysalá, bez trnů, vyžadující oporu pro vzpřímený růst.
Listy: Uspořádání střídavé; listy jsou sudozpeřené, složené ze 3-8 párů lístků a zakončené větveným úponkem, krátce řapíkaté s polostřelovitými palisty; lístky jsou podlouhlé až čárkovité, na vrcholu uťaté nebo vykrojené s nasazenou špičkou, celokrajné, sivě zelené barvy s zpeřenou žilnatinou a na povrchu, zejména na rubu, pokryté přitiskle uspořádanými jednobuněčnými krycími trichomy.
Květy: Barva fialová až růžovofialová, pavéza je obvykle tmavší; tvar typicky motýlovitý (souměrný), kalich je trubkovitě zvonkovitý; květy jsou téměř přisedlé a vyrůstají jednotlivě nebo po dvou v úžlabí listů, netvoří tedy zřetelné květenství; doba kvetení od května do srpna.
Plody: Typ plodu je podlouhlý, z boku smáčknutý lusk, který je v mládí chlupatý a zelený, za zralosti olysává a mění barvu na světle hnědou až černou; obsahuje 4-12 kulovitých semen a zraje od července do září, ve zralosti puká dvěma chlopněmi.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje Středomoří, jihozápadní Asii a pravděpodobně i část Evropy, avšak díky tisíciletému pěstování je dnes její přesný původní rozsah nejasný; v České republice je považována za archeofyt, tedy rostlinu zavlečenou v dávné minulosti, již před rokem 1492. Celosvětově je rozšířena jako kosmopolitní druh v mírných pásmech všech kontinentů s výjimkou Antarktidy, kam byla zavlečena jako pícnina a plodina pro zelené hnojení. V ČR se vyskytuje hojně až obecně na celém území od nížin až po podhorské oblasti, nejčastěji v polních kulturách, na úhorech, rumištích, podél cest a na železničních náspech.
Stanovištní nároky: Preferuje otevřená, plně osluněná stanoviště, jako jsou pole, louky, úhory, okraje cest, rumiště a jiné člověkem ovlivněné plochy; je to výrazně světlomilná rostlina (heliofyt), která nesnáší zastínění. Co se týče půdních nároků, je velmi přizpůsobivá, ale nejlépe se jí daří v půdách středně těžkých, hlubokých, výživných a dobře zásobených vláhou, přičemž snáší široké rozmezí pH od mírně kyselých po mírně zásadité, s optimem v neutrální až slabě vápnité reakci. Z hlediska vlhkosti je mezofytem, vyžaduje tedy střední vlhkost, ale dokáže přečkat i kratší přísušky, nesnáší však zamokřené a těžké, jílovité půdy.
🌺 Využití
Její hlavní a historicky nejdůležitější využití je v zemědělství jako vysoce kvalitní pícnina, pěstovaná buď samostatně, nebo častěji ve směskách s obilovinami (např. s ovsem) na zelené krmení, senáž, siláž či seno pro hospodářská zvířata, a také jako vynikající plodina pro zelené hnojení, jelikož díky symbióze s hlízkovými bakteriemi obohacuje půdu o dusík. V gastronomii jsou jedlé mladé výhonky, květy a nezralé lusky, které lze po tepelné úpravě konzumovat podobně jako zelené fazolky; zralá semena jsou jedlá pouze po důkladném uvaření, protože v syrovém stavu obsahují toxické látky. V lidovém léčitelství se historicky využívala jen okrajově, například semena jako diuretikum, ale dnes se pro tyto účely nepoužívá. Z ekologického hlediska je velmi významná jako medonosná rostlina poskytující nektar a pyl včelám a čmelákům, její semena jsou potravou pro polní ptactvo a drobné savce a porosty poskytují úkryt hmyzu. Okrasné pěstování je vzácné, neboť je vnímána primárně jako užitková rostlina.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsaženými látkami jsou především bílkoviny, kterých semena obsahují vysoké množství (25-30 %), což z ní činí cenné krmivo. Mimo to však semena a v menší míře i zelené části rostliny obsahují antinutriční a toxické látky, zejména kyanogenní glykosid vicianin, který se enzymaticky štěpí na kyanovodík, a neproteinovou aminokyselinu kanavanin. Dále jsou přítomny lektiny (fytotoxiny) a saponiny, které mohou při konzumaci většího množství syrového materiálu působit negativně.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: V syrovém stavu je rostlina, především její semena, jedovatá pro lidi i pro monogastrická zvířata (koně, prasata) kvůli obsahu kyanogenních glykosidů a kanavaninu; požití většího množství může způsobit neurologické potíže, zažívací problémy, a v extrémních případech až smrtelnou otravu. Pro přežvýkavce je méně nebezpečná. Příznaky otravy zahrnují svalový třes, ztrátu koordinace a dýchací potíže. Záměna je možná s jinými druhy vikví (rod „Vicia“), které mají podobné vlastnosti, ale nebezpečnější může být záměna s některými druhy hrachorů (rod „Lathyrus“), jejichž semena mohou při dlouhodobé konzumaci způsobit vážné a nevratné neurologické poškození zvané lathyrismus; od hrachorů se odlišuje například tvarem čnělky, která je u vikve ochlupená jen na konci, zatímco u hrachoru po celé délce.
Zákonný status/ochrana: Jedná se o běžný, hojně rozšířený synantropní druh, který není v České republice zařazen mezi zvláště chráněné druhy rostlin a nepodléhá žádné zákonné ochraně. Stejně tak není uvedena v mezinárodních úmluvách jako CITES. V globálním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je hodnocena v kategorii „Málo dotčený“ (Least Concern – LC), a to díky svému obrovskému areálu rozšíření, hojnosti a adaptabilitě na člověkem vytvořená stanoviště.
✨ Zajímavosti
Latinské rodové jméno „Vicia“ je starověký název pro tuto rostlinu, pravděpodobně odvozený od slova „vincire“, což znamená „vázat“ nebo „ovíjet“ a odkazuje na schopnost rostliny pnout se pomocí úponků. Druhové jméno „sativa“ znamená „setá“ nebo „pěstovaná“, což poukazuje na její dlouhou historii jako kulturní plodiny, pěstované již od neolitu. České názvy vikev, vička či vika jsou slovanskými odvozeninami latinského jména. Zajímavostí je její symbiotický vztah s kořenovými hlízkovými bakteriemi rodu „Rhizobium“, které jí umožňují fixovat vzdušný dusík a tím nejen sobě, ale i okolním rostlinám poskytovat klíčovou živinu, což z ní činí základní prvek v systémech střídání plodin a udržitelného zemědělství po celá tisíciletí.
