📖 Úvod
Tuřín (brukev řepka tuřín) je kořenová zelenina, která v prvním roce vytváří velkou, kulovitou až zploštělou bulvu. Slupka je nahoře fialová a dole žlutobílá, dužina nažloutlá. Dříve byl základní potravinou, než ho vytlačily brambory, a také důležitým krmivem pro zvířata. V kuchyni se používá vařený, pečený či jako součást příloh. Má charakteristickou lehce nasládlou a štiplavou chuť. Je to nenáročná a tradiční plodina.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Dvouletá bylina, v prvním roce tvoří přízemní růžici listů a ve druhém roce květonosnou lodyhu vysokou 50-150 cm; celkový vzhled je robustní, s velkými spodními listy a rozvětveným květenstvím.
Kořeny: Zdužnatělá kořenová bulva kulovitého, zploštělého až řepovitého tvaru, která vzniká srůstem hypokotylu a vlastního kořene, je žlutomasá, na povrchu žlutá, bílá nebo nahoře nafialovělá.
Stonek: V prvním roce je lodyha zkrácená, ve druhém roce vyrůstá přímá, v horní části větvená lodyha, která je oblá, lysá, často sivě ojíněná a bez trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě; přízemní a spodní lodyžní listy jsou řapíkaté, lyrovitě peřenodílné, s velkým koncovým úkrojkem, štětinatě chlupaté; horní lodyžní listy jsou přisedlé, celistvé, vejčité až kopinaté, poloobjímavou bází přisedlé, lysé a sivě zelené; žilnatina je zpeřená; trichomy jsou jednoduché, jednobuněčné, krycí, převážně na spodních listech.
Květy: Květy jsou světle žluté až sírově žluté barvy, čtyřčetné s korunními lístky uspořádanými do kříže, oboupohlavné, uspořádané v konečném, postupně se prodlužujícím hroznovitém květenství; doba kvetení je v druhém roce od dubna do června.
Plody: Plodem je šešule, která je válcovitá, odstávající, zakončená kuželovitým zobákem, za zralosti hnědá a dvouchlopňově pukající; semena dozrávají od června do srpna.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jedná se o kulturní rostlinu, která v přírodě původně nerostla; vznikla pravděpodobně ve středověku ve Středomoří nebo Skandinávii jako kříženec brukve zelné (Brassica oleracea) a brukve řepáku (Brassica rapa). V České republice není původní, je považována za pěstovaný archeofyt, který občas zplaňuje, ale netvoří stabilní divoké populace. Celosvětově je pěstována v mírných pásech, především v severní Evropě (Skandinávie, Velká Británie, Německo), Rusku a Severní Americe, kde historicky představovala klíčovou zemědělskou plodinu. V ČR se pěstuje spíše okrajově v zahradách a na menších polích, zplanělá se vyskytuje přechodně v okolí lidských sídel, na rumištích, kompostech a podél cest.
Stanovištní nároky: Jako pěstovaná plodina preferuje zemědělskou půdu, tedy pole a zahrady; pokud zplaňuje, obsazuje narušená, ruderální stanoviště. Vyžaduje hluboké, výživné, humózní a dobře propustné hlinité až písčitohlinité půdy s dostatkem vláhy, nesnáší půdy zamokřené, těžké nebo kamenité. Je náročná na živiny, zejména draslík. Je to výrazně světlomilná rostlina, která pro správný vývoj zdužnatělé bulvy potřebuje plné slunce a nesnáší zastínění. Vyžaduje pravidelnou a dostatečnou zálivku, zejména v období růstu bulvy, neboť je citlivá na sucho.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se v minulosti používala šťáva z bulvy jako močopudný prostředek a na podporu trávení, kaše z vařené bulvy pak zevně jako hřejivé obklady na revmatické klouby nebo vředy; díky vysokému obsahu vitaminu C sloužila jako prevence kurdějí. V gastronomii je hlavní využití, jedlá je především zdužnatělá kořenová bulva, která má typicky nažloutlou dužinu a konzumuje se vařená, pečená, dušená, restovaná nebo jako základ polévek a pyré, které je alternativou bramborové kaše; jedlé jsou i mladé listy, které se upravují podobně jako kapusta či špenát. Průmyslově má obrovský význam jako energeticky bohaté krmivo pro hospodářská zvířata, zejména skot a ovce, kterým se zkrmuje bulva i nať především v zimním období. Pro okrasné účely se nepěstuje. Ekologicky je významná ve druhém roce vegetace, kdy kvete a poskytuje bohatou pastvu pylu a nektaru pro včely a další opylovače; husté listy mohou poskytovat úkryt drobné zvěři a hmyzu na polích.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými sloučeninami definujícími její vlastnosti jsou především glukosinoláty, které se při narušení pletiv štěpí na isothiokyanáty, jež způsobují charakteristickou štiplavou, lehce nahořklou chuť. Bulva je bohatým zdrojem vitamínu C, vitamínů skupiny B (zejména kyseliny listové), a minerálních látek, jako je draslík, vápník, hořčík a fosfor. Obsahuje také významné množství vlákniny a menší množství cukrů. Listy jsou navíc bohaté na vitamín K, vitamín A (ve formě beta-karotenu) a antioxidanty.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Pro člověka není při běžné konzumaci jedovatá. Nadměrná konzumace, zejména v syrovém stavu, může kvůli obsahu glukosinolátů způsobit zažívací potíže. Pro některá hospodářská zvířata (např. koně, prasata) může být zkrmování velkého množství listů nebo starších odrůd s vysokým obsahem glukosinolátů problematické, jelikož mohou narušovat funkci štítné žlázy a způsobovat anémii. Nejčastěji si ji lze splést s vodnicí (Brassica rapa subsp. rapa), od které se spolehlivě odliší nažloutlou (nikoli bílou) barvou dužiny bulvy, hladkými, sivými a lysými listy podobnými listům zelí (vodnice má listy zelené a chlupaté) a tím, že z bulvy vyrůstají listy na zřetelném krčku, zatímco u vodnice přímo z horní části bulvy.
Zákonný status/ochrana: Jako běžně pěstovaná kulturní plodina a nepůvodní druh není v České republice ani mezinárodně chráněna žádným zákonem. Není uvedena v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR, na seznamu CITES ani v Červeném seznamu IUCN. Její pěstování a výskyt nejsou nijak regulovány a nepředstavuje žádné ekologické riziko.
✨ Zajímavosti
České jméno „tuřín“ je nejasného původu, snad souvisí se starým německým názvem. Latinské druhové jméno „napus“ znamená řepa a „rapifera“ značí „nesoucí řepu„. Historicky byla klíčovou potravinou v Evropě před masovým rozšířením brambor, její význam však poklesl poté, co se stala symbolem strádání a nouzového jídla během obou světových válek, zejména v Německu během tzv. „tuřínové zimy“ (Steckrübenwinter) v letech 1916-1917. Ve Velké Británii a Irsku byly vydlabané tuříny původními lampiony na svátek Samhain (předchůdce Halloweenu), než je nahradily dostupnější dýně. Ve Skotsku je dodnes nepostradatelnou součástí národního jídla „neeps and tatties“, které se podává s haggisem.
