📖 Úvod
Smilka tuhá je vytrvalá, hustě trsnatá tráva, která tvoří charakteristické tuhé, drátovité drny. Její listy jsou úzké, štětinovité a šedozelené. Kvete od května do července jednostranným, hřebenitým klasem. Roste na kyselých, živinami chudých půdách, typicky na horských loukách, pastvinách a vřesovištích. Pro svou nízkou výživovou hodnotu a tuhost není spásána dobytkem, proto se často šíří na přepásaných plochách, kde signalizuje degradaci půdy. Je velmi odolná.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, výška 10-40 cm, nevytváří korunu ale tvoří velmi husté, kompaktní, polokulovité trsy, celkový vzhled je štětinatý, tuhý a drsný, s šedozelenou až namodralou barvou a s vytrvávajícími suchými listy na bázi.
Kořeny: Svazčitý, velmi hustý a pevný, mělce prokořeňující, vytváří pevnou drnovou vrstvu.
Stonek: Stéblo je přímé nebo kolénkatě vystoupavé, tenké, tuhé, hladké, lysé, nerozvětvené, obvykle s 1-2 kolénky, často kratší než přízemní listy.
Listy: Listy střídavé, přisedlé s pochvami; čepel je štětinovitě svinutá, velmi úzká (do 1 mm), tuhá, ostře špičatá; okraj je celokrajný ale drsný; barva je šedozelená; žilnatina je souběžná; povrch je drsný díky krátkým tuhým papilám (krycí trichomy).
Květy: Květy jsou zelenavé až fialově naběhlé, redukované, uspořádané v jednokvětých, štíhlých kláscích s výraznou osinou; květenství je velmi štíhlý, jednostranný, hřebenitý klas (lichoklas); doba kvetení je od května do srpna.
Plody: Plodem je obilka, barva je světle hnědá, tvar je úzce vřetenovitý, srostlá s pluchou a pluškou; dozrává od července do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje většinu Evropy, severní Afriku a mírné pásmo Asie až po Kavkaz a západní Sibiř. V České republice je původním druhem, nikoliv zavlečeným neofytem, přičemž je rozšířena především ve vyšších polohách od podhůří až po alpínský stupeň, typicky v pohraničních horách jako jsou Krkonoše, Šumava či Jeseníky, ale vyskytuje se i v nižších polohách na kyselých, chudých půdách. Druhotně byla zavlečena do Severní Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie a některých částí Jižní Ameriky, kde se na vhodných stanovištích může chovat invazivně a potlačovat původní vegetaci.
Stanovištní nároky: Preferuje silně kyselé (je acidofilní), na živiny velmi chudé (je oligotrofní) a často podzolované půdy na silikátovém podloží; vápnitým půdám se striktně vyhýbá. Je to výrazně světlomilný druh (heliofyt), který nesnáší zastínění, a proto roste na plně osluněných, otevřených stanovištích, jako jsou horské a podhorské pastviny a louky, kde tvoří dominantní porosty známé jako smilkové trávníky (svaz Nardion), dále roste na vřesovištích, okrajích rašelinišť, ve světlých acidofilních lesích (především borech a doubravách) a na lesních pasekách. Co se týče vlhkosti, snáší široké rozpětí od periodicky zamokřených až po vysýchavé půdy, často s kolísavým vodním režimem.
🌺 Využití
Využití v léčitelství nemá, nejsou známy žádné její léčivé účinky a nikdy se k těmto účelům nesbírala. V gastronomii je pro člověka zcela nejedlá. Její hospodářský význam je spíše negativní, protože pro dobytek (skot, ovce) představuje velmi nekvalitní, tvrdou a špatně stravitelnou píci s nízkou výživovou hodnotou, které se zvířata na pastvě instinktivně vyhýbají, což vede k jejímu selektivnímu přežívání a dominantnímu šíření na přepásaných plochách. Historicky se její tuhé a drsné listy používaly k výrobě hrubých košťat, kartáčů, rohoží nebo jako nouzová střešní krytina a podestýlka pro dobytek. V okrasném zahradnictví se cíleně nepěstuje a žádné kultivary neexistují. Její ekologický význam je však zásadní, jelikož je klíčovým a diagnostickým druhem chráněných biotopů smilkových trávníků, které hostí řadu vzácných a specializovaných druhů rostlin i živočichů, zejména hmyzu, kterému poskytuje úkryt. Pro včely není medonosně významná.
🔬 Obsahové látky
Její klíčové vlastnosti definuje především velmi vysoký obsah anorganického oxidu křemičitého (křemene) v epidermálních buňkách listů, který způsobuje jejich značnou tvrdost, ostrost, drsnost a nízkou stravitelnost pro býložravce. Dále obsahuje vysoký podíl strukturních polysacharidů jako je celulóza, hemicelulóza a lignin, což přispívá k její tuhosti. Naopak obsah bílkovin a stravitelných živin je extrémně nízký. Nejsou v ní obsaženy žádné významné sekundární metabolity, jako jsou alkaloidy, glykosidy nebo silice, které by jí propůjčovaly léčivé nebo toxické účinky.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Není jedovatá pro lidi ani pro hospodářská zvířata. Riziko pro pasoucí se dobytek nespočívá v přítomnosti toxinů, ale v téměř nulové výživové hodnotě a velmi špatné stravitelnosti kvůli vysokému obsahu křemíku a vlákniny, což může při výhradní konzumaci vést k podvýživě, hubnutí a zažívacím potížím, jako je zácpa. Ve sterilním (nekvetoucím) stavu je možná záměna s jinými úzkolistými trávami tvořícími husté trsy, například s některými kostřavami (Festuca spp.) nebo metličkou křivolakou (Avenella flexuosa). V době květu je však naprosto nezaměnitelná díky svému charakteristickému, velmi štíhlému, jednostrannému a tuhému lichoklasu, který připomíná hřeben. Podobně vypadající nebezpečné trávy u nás nerostou.
Zákonný status/ochrana: Samotná rostlina není v České republice ani mezinárodně chráněna (není v CITES ani na Červeném seznamu IUCN), jelikož se jedná o poměrně hojný a na svých stanovištích často expanzivní druh. Zásadní ochranářský význam však mají biotopy, které tato tráva charakterizuje a ve kterých dominuje. Společenstva označovaná jako „horské smilkové trávníky“ (neboli Nardetalia) jsou chráněna jako přírodní stanoviště evropského významu v soustavě Natura 2000 pod kódem 6230 (*Species-rich Nardus grasslands…), což zajišťuje legislativní ochranu těmto cenným ekosystémům, nikoliv rostlině samotné.
✨ Zajímavosti
Latinské rodové jméno Nardus je původně starořecký název (nardos) pro silně vonnou rostlinu, pravděpodobně nard pravý (Nardostachys jatamansi), a jeho použití pro tuto zcela nevonnou a drsnou trávu Carlem Linném je považováno za historickou ironii nebo omyl. Druhové jméno stricta znamená latinsky „tuhá“, „sevřená“ nebo „přímá“ a přesně popisuje její pevné, štětinaté trsy a vzpřímená stébla. České jméno „smilka“ je pravděpodobně odvozeno od starého slovesa „smýčiti“ (zametat), což odkazuje na její dřívější využití k výrobě hrubých košťat. Zajímavou adaptací je její schopnost vytvářet z odumřelých listů velmi hustou, pomalu se rozkládající plsť, která potlačuje klíčení a růst konkurenčních druhů a dále okyseluje půdu, čímž si aktivně přetváří prostředí ve svůj prospěch.
