📖 Úvod
Smil písečný je vytrvalá bylina s charakteristickými stříbřitě plstnatými listy a lodyhami. Dorůstá výšky 10 až 30 cm. Jeho drobné, kulovité úbory jsou uspořádány do hustého chocholíku a mají zářivě žlutou barvu. Květy si i po usušení zachovávají svůj tvar a barvu, proto se často používají do suchých vazeb. Roste na suchých, písčitých stanovištích, jako jsou duny a stepi. V lidovém léčitelství je velmi ceněn pro své účinky na játra a žlučník.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, vysoká 10-30 cm (vzácně až 50 cm), tvořící nízké, poléhavé až vystoupavé trsy s typickým stříbřitě šedým vzhledem díky hustému plstnatému odění celé rostliny.
Kořeny: Tvoří dřevnatějící, plazivý, větvený oddenek, který umožňuje vegetativní rozmnožování a z něhož vyrůstají listové růžice a květonosné lodyhy.
Stonek: Lodyha je přímá nebo na bázi vystoupavá, obvykle jednoduchá a jen v horní části větvená v květenství, je plná, hustě šedobíle až nažloutle vlnatě plstnatá a bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě; přízemní listy v růžici jsou obvejčité až kopisťovité a zúžené v řapík, lodyžní listy jsou menší, přisedlé, podlouhle až čárkovitě kopinaté; všechny listy mají celistvý okraj, jsou oboustranně stříbřitě až šedozeleně plstnaté, se zpeřenou žilnatinou často zakrytou oděním; povrch pokrývají husté mnohobuněčné krycí trichomy tvořící souvislou plsť.
Květy: Květy jsou drobné, trubkovité a žluté, uspořádané v kulovitých úborech o průměru 3–6 mm; úbory jsou seskupeny v hustém koncovém chocholičnatém květenství; nejvýraznější jsou suchomázdřité, lesklé, citronově až zlatožluté zákrovní listeny, které nevadnou; doba kvetení je od června do září.
Plody: Plodem je velmi drobná, válcovitá až mírně hranatá, světle hnědá nažka (cca 1 mm) s jemně bradavčitým povrchem, která je opatřena jednořadým chmýrem složeným z jednoduchých, drsných, na bázi srostlých štětin pro šíření větrem; dozrává od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje mírné pásmo Evropy a Asie, od Francie a jižní Skandinávie přes střední a východní Evropu až po západní Sibiř, Kazachstán a západní Čínu; v České republice je původním druhem (archeofytem), nikoli zavlečeným neofytem, přičemž jeho rozšíření u nás je vázáno na nejteplejší a nejsušší oblasti termofytika, zejména na písčité půdy v Polabí, na jižní Moravě (např. Bzenec, Podyjí, Pálava) a v menší míře v severozápadních Čechách, kde je jeho výskyt ostrůvkovitý a v důsledku úbytku vhodných stanovišť se stává vzácnějším.
Stanovištní nároky: Preferuje plně osluněná, suchá a teplá stanoviště, jako jsou písčiny, suché trávníky, písčité bory a jejich okraje, skalní stepi, železniční náspy a další člověkem ovlivněná místa s nezapojenou vegetací; jedná se o výrazně světlomilnou (heliofilní) a suchomilnou (xerofilní) rostlinu, která nesnáší zastínění a vyžaduje chudé, propustné, písčité až štěrkovité půdy s kyselou až neutrální reakcí, jelikož je kalcifugní, tedy vápnostřezná a nesnáší vápnité podloží.
🌺 Využití
V léčitelství je historicky i současně využívána pro své choleretické a cholagogické účinky, podporuje tedy tvorbu a vylučování žluči, čímž pomáhá při onemocněních jater a žlučníku a zlepšuje trávení; má i močopudné a protizánětlivé vlastnosti, přičemž se sbírají nerozvitá květenství (Flos helichrysi); v gastronomii se nevyužívá a není považována za jedlou; díky své schopnosti udržet barvu a tvar po usušení se hojně uplatňuje v suchých vazbách a aranžérství jako tzv. nesmrtelka; pro svůj stříbřitý vzhled a žluté květy je pěstována jako okrasná rostlina v suchých záhonech a skalkách, většinou v původní formě bez specifických kultivarů; z ekologického hlediska je významnou včelařskou rostlinou poskytující nektar a pyl a její husté trsy poskytují úkryt drobnému hmyzu.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami definujícími její vlastnosti jsou zejména flavonoidy (například naringenin, apigenin, kempferol a jejich glykosidy jako salipurposid a helichrysin), chalkony, ftalidy, kumariny (skopoletin), fenolické kyseliny, hořčiny, třísloviny, silice (obsahující pinen a nerol) a karotenoidní barviva, která dodávají květům charakteristickou žlutou barvu.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za jedovatou pro lidi ani pro zvířata, pokud je užívána v terapeutických dávkách; při předávkování nebo dlouhodobém užívání, zejména při neprůchodnosti žlučových cest, může způsobit potíže; možnost záměny existuje s některými jinými žlutě kvetoucími hvězdnicovitými rostlinami, například s bělolistem rolním (Filago arvensis), který má však menší a hustěji nahloučená květenství a celkově odlišný habitus, přičemž spolehlivým rozlišovacím znakem je kombinace plstnatě bělavých listů a lodyh, charakteristických kulovitých úborů v hustém chocholíku a slabé kari-podobné vůně po rozemnutí.
Zákonný status/ochrana: V České republice je zařazena mezi zvláště chráněné druhy v kategorii silně ohrožený druh (§2) podle vyhlášky č. 395/1992 Sb., což znamená, že je zakázáno ji trhat, vykopávat či poškozovat; v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je vedena v kategorii C3 (ohrožený); mezinárodně není chráněna úmluvou CITES a její globální ohrožení dle IUCN není hodnoceno jako kritické, nicméně její biotopy jsou v Evropě na ústupu.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno Helichrysum pochází z řeckých slov „helios“ (slunce) a „chrysos“ (zlato), což odkazuje na zlatavě žluté květy, druhové jméno „arenarium“ je latinského původu a znamená „písečný“, což přesně popisuje jeho typické stanoviště; české jméno „smil“ je slovanského původu a souvisí s pojmem nesmrtelnosti („nesmrtelka“), protože květy po usušení nevadnou a zachovávají si barvu, což vedlo k jejich využívání v rituálních a smutečních věncích jako symbol věčnosti; speciální adaptací na sucho jsou husté stříbřité chloupky (trichomy) na listech a lodyze, které odrážejí sluneční záření a snižují odpar vody.
