📖 Úvod
Reveň bulharská (reveň tupolistá) je statná, vytrvalá bylina původem z jižní Sibiře a Mongolska, do Evropy se historicky dostala přes Bulharsko. Tvoří mohutnou přízemní růžici velkých, srdčitých listů na dlouhých, dužnatých řapících. Právě tyto načervenalé, nakyslé řapíky se sklízejí jako zelenina a využívají podobně jako ovoce do koláčů, kompotů či džemů. V létě vyrůstá vysoká květní lodyha s latou drobných květů. Listové čepele jsou kvůli vysokému obsahu kyseliny šťavelové jedovaté.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Vytrvalá mohutná bylina dosahující výšky 150-200 cm v květu, habitus tvořený přízemní růžicí velkých listů, z níž vyrůstá vysoká květní lodyha, celkově robustního a dominantního vzhledu.
Kořeny: Silný, masitý, hluboko sahající vícehlavý oddenek, ze kterého vyrůstají adventivní kořeny.
Stonek: Přímá, dutá, podélně rýhovaná a často červeně naběhlá květonosná lodyha, která je bezlistá nebo nese jen několik menších listů, bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy uspořádané v přízemní růžici a na lodyze střídavě, jsou dlouze řapíkaté s masitými, jedlými řapíky; čepel je velká, široce srdčitá až okrouhle vejčitá, na okraji celistvá a silně zvlněná, tmavě zelené barvy s výraznou dlanitou žilnatinou; na rubu listu se mohou vyskytovat roztroušené, jednoduché jednobuněčné krycí trichomy.
Květy: Květy jsou drobné, pravidelné, zelenobílé až krémově bílé barvy s šesti okvětními lístky, uspořádané v bohatém a velkém koncovém květenství typu lata; doba kvetení je od května do června.
Plody: Plodem je trojkřídlá nažka, v obrysu srdčitá, v době zralosti červenohnědé barvy, s blanitými křídly usnadňujícími šíření větrem; plody dozrávají v červenci až srpnu.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál této vytrvalé byliny se nachází v jižní Sibiři, Mongolsku a na severu Číny, avšak reliktní, glaciální populace se vyskytuje také v pohoří Rila v Bulharsku, odtud pochází její český druhový název. V České republice není původní, je považována za neofyt, tedy druh zavlečený člověkem po roce 1492, který zde zdomácněl. Byla sem dovezena jako užitková rostlina a dnes se pěstuje v zahradách po celé zemi, odkud často zplaňuje a uniká do volné přírody, zejména v okolí lidských sídel, na kompostech, rumištích, podél vodních toků a v příkopech. Ve světě je pěstována v mírném pásmu Evropy, Severní Ameriky a dalších oblastech, kde se rovněž místy stala součástí druhotné vegetace.
Stanovištní nároky: Ve svém přirozeném prostředí roste na horských loukách a svazích, zatímco v podmínkách druhotného výskytu preferuje antropogenní, tedy člověkem ovlivněná stanoviště. Je to rostlina výrazně nitrofilní, což znamená, že vyžaduje půdy bohaté na dusík, a proto se jí daří na rumištích, v blízkosti kompostů a v zanedbaných zahradách. Optimální jsou pro ni hluboké, humózní, vlhké, ale zároveň dobře propustné půdy s neutrální až mírně kyselou reakcí; nesnáší půdy vápnité a trvale zamokřené. Jedná se o světlomilný druh (heliofyt), který nejlépe prosperuje na plném slunci nebo v mírném polostínu. Pro svůj bujný růst a velké listy má vysoké nároky na vláhu, zvláště v období vegetace.
🌺 Využití
V léčitelství se historicky využíval především sušený oddenek, který obsahuje antrachinonové glykosidy s projímavým (laxativním) účinkem při vyšších dávkách a naopak třísloviny s účinkem stavícím (adstringentním) při dávkách nízkých; sloužil k léčbě zácpy i průjmu. V gastronomii jsou její jedinou jedlou částí masité listové řapíky, které se sklízejí na jaře a používají se výhradně po tepelné úpravě do koláčů, kompotů, džemů, zavařenin či jako náplň do knedlíků, protože jejich kyselá chuť se dobře doplňuje s cukrem; listové čepele jsou jedovaté. Z kořenů se dříve získávalo žluté a hnědočervené barvivo pro textilie. Pro svůj mohutný, architektonický vzhled s velkými dekorativními listy a vysokým květenstvím se pěstuje i jako okrasná solitéra v parcích a větších zahradách, existují kultivary s různě intenzivně zbarvenými řapíky (např. „Victoria“). Ekologický význam spočívá v tom, že její husté listy poskytují úkryt drobnému hmyzu a živočichům a její květy, i když nejsou významným zdrojem nektaru pro včely, jsou opylovány různým hmyzem, především mouchami a brouky.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami definujícími její vlastnosti jsou organické kyseliny, zejména kyselina jablečná a v menší míře kyselina citronová v jedlých řapících, které jim dodávají charakteristickou kyselou chuť. Listové čepele a v menší míře i řapíky obsahují vysokou koncentraci kyseliny šťavelové a jejích solí (oxalátů), které jsou toxické a způsobují nefrotoxicitu. Oddenek je bohatý na dvě skupiny látek s protichůdnými účinky: antrachinonové deriváty (rhein, emodin, aloe-emodin), které působí jako silné laxativum, a třísloviny (taniny), které mají naopak svíravé a protiprůjmové účinky. Dále rostlina obsahuje vitamíny (zejména vitamín C a K) a minerály jako draslík a vápník.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina je částečně jedovatá; její listové čepele obsahují vysokou koncentraci kyseliny šťavelové, která je pro lidi i zvířata (např. skot, ovce, psy) toxická. Požití listů může způsobit vážné zdravotní problémy, včetně podráždění zažívacího traktu, nevolnosti, zvracení, a v těžších případech i poškození ledvin vedoucí až k jejich selhání a smrti. Příznaky otravy zahrnují pálení v ústech, bolesti břicha a křeče. Jedlé řapíky jsou při běžné konzumaci bezpečné, ale lidé s náchylností k tvorbě ledvinových kamenů by se jim měli vyhýbat. Záměna je možná s jinými velkolistými rostlinami, zejména v mladém stadiu. Lze si ji splést s lopuchy (Arctium sp.), jejichž listy jsou ale ze spodní strany plstnaté, nebo s devětsilem lékařským (Petasites hybridus), jehož listy jsou spíše okrouhlé až ledvinité a vyrůstají až po odkvětu fialových květů brzy na jaře. Spolehlivým rozlišovacím znakem je masitý, často načervenalý řapík s charakteristickou kyselou vůní a chutí.
Zákonný status/ochrana: V České republice, kde se jedná o pěstovaný a zplanělý druh (neofyt), nepodléhá žádnému stupni zákonné ochrany a není zařazena na Červený seznam ohrožených druhů. Zcela jiná je situace u její původní evropské populace v bulharském pohoří Rila, která je považována za kriticky ohrožený glaciální relikt. Tato populace je přísně chráněna bulharskou národní legislativou a je uvedena v Červené knize Bulharska v nejvyšší kategorii ohrožení. Mezinárodně není uvedena v seznamu CITES, ale její divoké populace jsou z hlediska biodiverzity velmi cenné a vyžadují ochranu.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Rheum“ pochází z řeckého slova „Rha“, což byl antický název pro řeku Volhu, odkud se kořen léčivých druhů dovážel do antického Řecka. Druhové jméno „rhaponticum“ znamená doslova „rebarbora z Pontu“ (Pontus Euxinus je starověký název pro Černé moře), což opět odkazuje na obchodní cesty, kterými se rostlina dostávala do Evropy. Ačkoliv je botanicky zeleninou, v kulinářství se s ní kvůli jejímu využití v dezertech zachází jako s ovocem; v roce 1947 ji dokonce soud v New Yorku pro účely cel a daní oficiálně překlasifikoval na ovoce. Její popularita jako potraviny vzrostla až v 18. století s dostupností levného cukru, který dokázal vyvážit její výraznou kyselost. Během první světové války byly ve Velké Británii omylem doporučovány k jídlu i její listy, což vedlo k několika případům smrtelných otrav.
