📖 Úvod
Radyk prutnatý (radyk sítinový) je vytrvalá, plevelná bylina s velmi hlubokým kůlovým kořenem, který zajišťuje její odolnost. Na jaře tvoří přízemní růžici listů podobných pampelišce, jež v době květu zasychá. Z ní pak vyrůstá tuhá, prutnatá a bohatě větvená lodyha, vysoká až 120 cm, která je téměř bezlistá a má modrozelený nádech. Od července do září na koncích větví vykvétají malé, jednotlivé žluté úbory. Celá rostlina obsahuje bílý, hořký latex.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, vytrvalá s mléčnicemi, vysoká 40-120 cm, s přízemní listovou růžicí (za květu již suchou) a bohatě prutnatě větvenou lodyhou tvořící rozkladitý, téměř bezlistý, metlovitý keříčkovitý vzhled.
Kořeny: Hlavní, mohutný, hluboko sahající kůlový kořen (až 2 metry), který je dřevnatý, vřetenovitý a umožňuje vegetativní rozmnožování z úlomků.
Stonek: Lodyha je přímá, tuhá, žebernatá, prutnatá, v horní polovině bohatě latnatě větvená, šedozelená, v dolní části hustě porostlá nazpět směřujícími, tuhými, štětinatými chlupy, v horní části lysá, bez trnů, ronící při poranění bílý latex.
Listy: Uspořádání listů je dvojtvaré: přízemní listy v růžici jsou řapíkaté, tvarem pampelišce podobné (kracovité, peřenoklané s nazpět obrácenými úkrojky), na okraji zubaté, rychle zasychající; lodyžní listy jsou střídavé, přisedlé, velmi redukované, čárkovité až úzce kopinaté, celokrajné, šedozelené barvy, s nezřetelnou žilnatinou; trichomy na bázi lodyhy a na přízemních listech jsou štětinaté, vícebuněčné, krycí.
Květy: Květy jsou sytě žluté barvy, všechny jazykovité, uspořádané v malých, válcovitých květenstvích zvaných úbory, které obsahují jen 9-15 květů; úbory jsou přisedlé nebo krátce stopkaté a skládají rozvolněnou latu na koncích větví; kvete od července do září.
Plody: Plodem je válcovitá, žebernatá, světle hnědá nažka, která je na vrcholu zúžená v dlouhý tenký zobánek nesoucí paprsčitý chmýr tvořený jednoduchými bílými chlupy pro šíření větrem; dozrává v pozdním létě a na podzim.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje většinu Evropy (kromě nejsevernějších oblastí), severní Afriku a zasahuje přes západní a střední Asii až po Sibiř a Čínu; v České republice se jedná o archeofyt, tedy druh zavlečený v dávné minulosti, pravděpodobně s prvními zemědělci, který zde zdomácněl. Jako invazivní druh se rozšířil do Severní Ameriky (USA, Kanada), Jižní Ameriky (Argentina) a Austrálie, kde je považován za obtížný zemědělský plevel. V ČR roste roztroušeně až hojně v teplých oblastech, především v termofytiku jižní a střední Moravy, v Českém krasu, Českém středohoří a v Poohří.
Stanovištní nároky: Jde o typickou rostlinu suchých, narušovaných stanovišť, jako jsou suché trávníky, skalní stepi, písčiny, meze, okraje cest, železniční náspy, vinice, lomy a rumiště. Vyžaduje plně osluněná stanoviště, je tedy výrazně světlomilná (heliofilní) a nesnáší zastínění. Roste na suchých, propustných a živinami chudých půdách, které jsou často písčité, štěrkovité nebo kamenité; preferuje půdy s neutrální až zásaditou reakcí, je tedy vápnomilná (kalcifilní). Díky hlubokému kůlovému kořenu velmi dobře snáší přísušky a je silně suchomilná (xerofytní).
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se historicky používalo bílé mléko (latex) vytékající z poraněné rostliny, které se aplikovalo zevně na bradavice. Vnitřně se nálev z kvetoucí natě užíval zřídka pro podporu tvorby a vylučování žluči. Z gastronomického hlediska jsou mladé přízemní růžice listů jedlé, dají se konzumovat syrové v salátech, kde mají nahořklou chuť podobnou čekance, nebo se mohou tepelně upravit jako špenát. Během druhé světové války byl v SSSR zkoumán pro technické využití jako minoritní zdroj přírodního kaučuku obsaženého v latexu, ale pro komerční produkci se neosvědčil. V zahradách se jako okrasná rostlina nepěstuje kvůli svému plevelnému charakteru a neexistují žádné specifické kultivary. Má však značný ekologický význam jako významná včelařská rostlina, neboť poskytuje v letním období hojnost nektaru a pylu pro včely, čmeláky, motýly a další hmyz; zároveň její hluboký kořenový systém pomáhá zpevňovat nestabilní půdy.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami jsou hořké seskviterpenické laktony guaianolidového typu, především laktucin a laktukopikrin, které jsou odpovědné za charakteristickou hořkou chuť a jsou běžné u rostlin z čeledi hvězdnicovitých. Bílý latex obsahuje triterpenické alkoholy (např. taraxasterol), pryskyřičné látky a polymerní uhlovodíky tvořící přírodní kaučuk. Dále byly v rostlině identifikovány flavonoidy a další fenolické sloučeniny.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro člověka považována za jedovatou, konzumace mladých listů v přiměřeném množství je bezpečná. Latex však může u citlivých jedinců vyvolat podráždění kůže nebo kontaktní dermatitidu. Pro hospodářská zvířata je kvůli vysokému obsahu hořčin většinou nechutná a zvířata se jí na pastvě vyhýbají; při náhodném požití většího množství by mohla způsobit zažívací potíže, ale otravy nejsou běžně hlášeny. Záměna je možná především ve stádiu přízemní listové růžice s pampeliškou (Taraxacum), která má ale listy obvykle hlouběji kracovité a při kvetení má jediný, dutý a nerozvětvený stvol. Kvetoucí rostlinu s jejím tuhým, prutnatým a téměř bezlistým, bohatě větveným stonkem a drobnými úbory lze jen těžko zaměnit s jiným druhem.
Zákonný status/ochrana: V České republice se nejedná o chráněný druh, není uveden ve vyhlášce 395/1992 Sb. ani v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR, protože se jedná o poměrně běžný druh v odpovídajících biotopech. Mezinárodně také není chráněn, nefiguruje na seznamu CITES a v globálním Červeném seznamu IUCN je hodnocen jako druh málo dotčený (Least Concern – LC) z důvodu svého širokého areálu rozšíření a hojnosti.
✨ Zajímavosti
Vědecké jméno Chondrilla pochází z řeckého slova „chondros“ (chrupavka, zrno), což může odkazovat na ztuhlé kapky latexu na lodyze. Druhové jméno „juncea“ je latinského původu a znamená „sítinovitý“ (od „juncus“ – sítina), což dokonale vystihuje vzhled tenkých, tuhých a téměř bezlistých stonků připomínajících sítinu. České názvy „prutnatý“ a „sítinový“ jsou tedy přímým překladem a popisem vzhledu rostliny. Jednou z jejích největších zajímavostí a klíčem k úspěchu je schopnost apomixie, tedy tvorby semen bez oplození, což umožňuje rychlé šíření geneticky identických klonů. Další fascinující adaptací je extrémně hluboký kůlový kořen, který může dosahovat hloubky i přes dva metry, což jí umožňuje přežít i v těch nejsušších podmínkách a činí její mechanické odstranění velmi obtížným.
