📖 Úvod
Podbílek šupinatý je vytrvalá, plně parazitická a nezelená rostlina, která cizopasí na kořenech listnatých stromů a keřů, například lísek, olší či topolů. Jelikož postrádá chlorofyl, veškeré živiny získává od svého hostitele. Většinu života tráví pod zemí v podobě masitého oddenku. Brzy na jaře z půdy vyráží jeho jediná nadzemní část – jednostranné hroznovité květenství s bělavými či narůžovělými květy. Lodyha je pokryta zakrnělými šupinovitými listy, které daly rostlině druhové jméno.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, 10–30 cm vysoká, nezelený, achlorofylní parazit, vytvářející pod zemí rozsáhlý systém a na jaře vyrážející v trsech s masitými, bělavými až narůžovělými květonosnými lodyhami.
Kořeny: Kořenový systém je tvořen silným, masitým, větveným, bělavým oddenkem hustě pokrytým dužnatými šupinami, z něhož vyrůstají specializované přísavné orgány (haustoria), kterými se přisává na kořeny hostitelských dřevin.
Stonek: Lodyha je přímá, nevětvená, dužnatá, křehká, bělavá až světle fialově narůžovělá, v horní části hustě žláznatě pýřitá, bez trnů.
Listy: Listy jsou přeměněny na přisedlé, střídavě uspořádané, masité, bělavé šupiny vejčitého až srdčitého tvaru s celistvým okrajem; pravé zelené listy chybí, venace není patrná a na lodyze jsou přítomny mnohobuněčné žláznaté krycí trichomy.
Květy: Květy jsou oboupohlavné, souměrné, dvoupyskaté, růžové až světle fialové, uspořádané v hustém, jednostranném vrcholovém hroznu; koruna má přilbovitý horní pysk a menší trojcípý dolní pysk; kvetou od března do května.
Plody: Plodem je vejčitá, mírně zploštělá, dvoupouzdrá tobolka, která za zralosti (květen-červen) puká dvěma chlopněmi a uvolňuje drobná černá semena; barva tobolky je nejprve bělavá, později hnědne.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původním areálem je Evropa a západní Asie, zasahuje až po Kavkaz a Himálaj; v České republice je původním druhem, nejedná se tedy o neofyt, a je rozšířen roztroušeně až hojně na většině území, především v teplejších oblastech nížin a pahorkatin, kde kopíruje výskyt svých hostitelských dřevin.
Stanovištní nároky: Preferuje stinná a vlhká stanoviště v listnatých lesích, zejména v lužních a suťových lesích, křovinách a podél potoků, kde jako úplný parazit roste na kořenech stromů a keřů, především lísky, olše, jilmu, topolu či buku; vyžaduje hluboké, humózní, na živiny bohaté a trvale vlhké půdy s neutrální až zásaditou reakcí, často na vápnitých podkladech, a jako nezelená rostlina je plně stínomilná a na světle nezávislá.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se v minulosti využívala kvetoucí nať, dnes je však její použití zastaralé; gastronomické využití nemá, je považována za nejedlou; technický či průmyslový význam postrádá; v zahradách se cíleně nepěstuje kvůli parazitickému způsobu života a náročnosti na specifické podmínky; její ekologický význam je však značný, neboť jako jedna z prvních jarních rostlin poskytuje klíčový zdroj nektaru pro čmeláky, včely a další probouzející se hmyz.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsaženými látkami jsou iridoidní glykosidy (zejména aukubin) a fenolické kyseliny, které pravděpodobně souvisí s její obranou a interakcí s hostitelem, a dále obsahuje cukerný alkohol mannitol.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina je považována za mírně jedovatou z důvodu obsahu iridoidů, ale otravy nejsou známy, protože se nekonzumuje; díky svému naprosto charakteristickému vzhledu bělavé až narůžovělé nezelené lodyhy je záměna s nebezpečně jedovatými rostlinami prakticky nemožná, teoreticky ji lze splést s jinými nezelenými parazity z rodu záraza („Orobanche“), které ale kvetou později a mají odlišnou stavbu květu.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem, je však zařazena v Červeném seznamu cévnatých rostlin do kategorie C4a jako vzácnější taxon vyžadující pozornost, ohrožený zejména úbytkem vhodných biotopů jako jsou přirozené lužní lesy; na mezinárodní úrovni není chráněna úmluvou CITES ani není globálně hodnocena IUCN.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Lathraea“ je odvozeno z řeckého „lathraios“ („skrytý, tajný„), což popisuje její převážně podzemní způsob života, kdy stráví až 10 let pod zemí, než poprvé vykvete; druhové jméno „squamaria“ pochází z latinského „squama“ („šupina„) a odkazuje na šupinaté listy; jedná se o holoparazita neschopného fotosyntézy, jehož květy jsou často protogynické (samičí orgány dozrávají dříve než samčí) a některé se mohou vyvíjet i pod zemí, kde dochází k samoopylení (kleistogamie).
