📖 Úvod
Pistácie terebintová, též řečík terebintový, je opadavý keř či malý strom pocházející ze Středomoří. Vyznačuje se lichozpeřenými listy, které se na podzim zbarvují do červena. Plody jsou malé, nejedlé peckovice měnící barvu z červené na černou. Z její vonné pryskyřice se historicky získával tzv. chióský terpentýn, využívaný v lékařství a k výrobě laků. Na listech se často tvoří hálky, které sloužily k činění kůží a jako barvivo.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Opadavý, dvoudomý, aromatický keř nebo malý strom, trvalka, dosahující výšky 2-10 metrů, s hustou, široce kulovitou až deštníkovitou korunou a robustním, často pokrouceným vzhledem.
Kořeny: Velmi silný, hluboký a rozsáhlý hlavní kořenový systém (kmenový kořen) s bohatě větvenými postranními kořeny, dokonale adaptovaný na suché a kamenité půdy.
Stonek: Kmen je často krátký a silný, s hladkou, šedou borkou u mladých jedinců, která se ve stáří mění na tmavě hnědou až načernalou, hluboce šupinatě rozpukanou; větve jsou bez trnů a při poranění roní pryskyřici (terpentýn).
Listy: Listy jsou střídavé, řapíkaté, lichozpeřené (někdy sudozpeřené), složené z 5-11 lístků; jednotlivé lístky jsou kožovité, vejčité až podlouhle kopinaté s celokrajným okrajem, na líci lesklé a tmavě zelené, na rubu světlejší, se zpeřenou žilnatinou; listy jsou většinou lysé, ale mohou mít ojedinělé jednobuněčné krycí trichomy, na podzim se zbarvují do červena.
Květy: Květy jsou nenápadné, jednopohlavné, bezkorunné, načervenalé až nazelenalé barvy, uspořádané v hustých, vzpřímených, úžlabních latách; samčí květy mají 5 tyčinek, samičí jeden semeník s trojlaločnou bliznou (rostlina je dvoudomá); kvetení probíhá od března do června.
Plody: Plodem je malá, kulovitá až vejčitá peckovice o průměru 5-7 mm, uspořádaná v hustých plodenstvích; plod je zpočátku červený a v plné zralosti se zbarvuje do hnědé až fialovočerné; doba zrání je od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje celou oblast Středomoří, od Portugalska a Maroka přes jižní Evropu (Španělsko, Francie, Itálie, Balkán) a Kanárské ostrovy až po Turecko, Blízký východ (Sýrie, Libanon, Izrael) a západní Asii po Írán. V České republice není původním druhem, jedná se o neofyt, který se zde ve volné přírodě prakticky nevyskytuje a je pěstován pouze velmi vzácně jako sbírková dřevina v nejteplejších oblastech nebo v botanických zahradách, neboť jeho širšímu rozšíření brání nízká mrazuvzdornost.
Stanovištní nároky: Preferuje výslunná, teplá a suchá stanoviště, typicky roste v mediteránních křovinatých formacích zvaných makchie a garrigue, ve světlých listnatých a borových lesích, na skalnatých svazích, útesech a kamenitých stráních. Je to výrazně světlomilná a teplomilná dřevina, která je extrémně odolná vůči suchu (xerofyt). Z hlediska půdních nároků je velmi nenáročná, dobře snáší chudé, skeletovité a kamenité půdy, ale nejlépe prosperuje na hlubokých, dobře propustných půdách s vápnitým podložím, je tedy vápnomilná (kalcifyt), ačkoliv toleruje i mírně kyselou půdní reakci; zásadně nesnáší zamokření a těžké jílovité půdy.
🌺 Využití
V léčitelství se historicky i současně využívá především vonná pryskyřice, známá jako chioský či kyperský terpentýn, která se získává nařezáváním kůry a má silné antiseptické, protizánětlivé, diuretické a hojivé účinky, používala se zevně na rány a vnitřně při dýchacích či močových potížích. V gastronomii jsou jedlé mladé výhonky a listy, které se upravují jako zelenina, a také plody (peckovice), které se po upražení a rozemletí používaly jako náhražka kávy, koření nebo se z nich lisoval jedlý olej. Pro technické a průmyslové účely sloužila zmíněná pryskyřice k výrobě kvalitních laků, parfémů a jako kadidlo, zatímco hálky, které se na listech často tvoří, jsou bohaté na taniny a využívaly se v koželužství. Jako okrasná dřevina se pěstuje pro svůj malebný habitus, atraktivní podzimní zbarvení listů do červena a oranžova a pro svou nenáročnost v suchých, slunných zahradách; specifické kultivary se běžně nešlechtí. Z ekologického hlediska poskytují plody potravu ptákům a savcům, květy jsou zdrojem pylu pro včely a jiný hmyz a její hluboký kořenový systém efektivně zpevňuje půdu a brání erozi na suchých svazích.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami jsou monoterpeny v pryskyřici, zejména alfa-pinen, beta-pinen, limonen a kamfen, které jsou zodpovědné za její charakteristickou vůni a léčivé vlastnosti. Dále obsahuje triterpeny a seskviterpeny. V listech, plodech a především v hálkách (způsobených mšicemi) se nachází velmi vysoký podíl tříslovin (hydrolyzovatelných taninů, až 50 %), které mají silně adstringentní (svíravé) účinky. Přítomny jsou také flavonoidy (např. kvercetin, myricetin), fenolické kyseliny (kyselina gallová) a v semenech mastné kyseliny, především kyselina olejová a linolová.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro člověka považována za jedovatou, konzumace plodů a mladých výhonků v přiměřeném množství je bezpečná. Pryskyřice (terpentýn) však může u citlivých jedinců při kontaktu s pokožkou vyvolat alergickou dermatitidu a při vnitřním požití ve větším množství může způsobit podráždění trávicího traktu nebo ledvin. Pro hospodářská zvířata a volně žijící býložravce není toxická. Možnost záměny existuje s jinými druhy z téhož rodu, nejčastěji s řečíkem lentiškem („Pistacia lentiscus“), který se však zásadně liší tím, že je stálezelený a má sudozpeřené listy (bez koncového lístku), zatímco popisovaný druh je opadavý a má listy lichozpeřené (s koncovým lístkem). Může být zaměněn i za pěstovaný řečík pistáciový („Pistacia vera“), který má však znatelně větší plody (pistácie) a obvykle jen 3–5 lístků v jednom listu.
Zákonný status/ochrana: V České republice nepodléhá žádné zákonné ochraně, jelikož se zde přirozeně nevyskytuje a není původním druhem. Na mezinárodní úrovni není zařazena na seznamy úmluvy CITES. Podle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) je hodnocena v kategorii málo dotčený (LC – Least Concern), a to díky svému velmi širokému areálu rozšíření a stabilní a početné populaci.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Pistacia“ pochází z řeckého slova „pistakion“ a perského „pesteh“, což je název pro pistácii. Druhové jméno „terebinthus“ je přímým přepisem starořeckého názvu pro tento strom, „terebinthos“, od kterého je odvozeno i slovo „terpentýn“, označující pryskyřici. Tento strom má hluboký kulturní a historický význam, je zmiňován v Bibli, například jako posvátný strom v Mamre, pod nímž Abrahám přijal anděly. Jeho pryskyřice byla ve starověku extrémně ceněnou obchodní komoditou, používanou Egypťany při balzamování a v celém Středomoří jako lék, parfém i kadidlo. Biologickou zajímavostí je jeho dvoudomost, což znamená, že existují oddělené samčí a samičí rostliny, a také častá tvorba velkých, dutých, rohovitých hálek na listech, které jsou způsobeny parazitující mšicí „Baizongia pistaciae“ a historicky sloužily jako bohatý zdroj taninů pro koželužství.
