📖 Úvod
Ohnice rolní je jednoletá plevelná rostlina, hojně se vyskytující na polích, rumištích a podél cest. Dorůstá výšky 20 až 60 cm a má větvenou, štětinatě chlupatou lodyhu. Její spodní listy jsou lyrovitě peřenodílné. Květy, uspořádané v hroznech, mají obvykle světle žlutou barvu s fialovým žilkováním, mohou být ale i bílé. Plodem je charakteristický struk, který se za zralosti rozpadá na jednosemenné díly a je hlavním zdrojem jejího šíření.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá (často ozimá), vysoká 30-80 cm, s přímým, v horní části bohatě větveným habitem, celkovým vzhledem drsně chlupatá rostlina připomínající řepku olejku.
Kořeny: Hlavní kořenový systém tvořený silným, kůlovitým, vřetenovitým, bělavým kořenem, který není dužnatě ztloustlý, s četnými postranními kořínky.
Stonek: Stonek je přímá, obvykle v horní části větvená lodyha, která je válcovitá, podélně rýhovaná a zvláště ve spodní části porostlá nazpět směřujícími štětinatými chlupy, bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě; přízemní a dolní lodyžní listy jsou řapíkaté, lyrovitě peřenodílné až peřenosečné s velkým koncovým úkrojkem, horní listy jsou menší, často přisedlé, kopinaté a nedělené; okraj listů je nepravidelně zubatý až vroubkovaný; barva je sytě zelená; žilnatina je zpeřená; povrch listů i řapíků pokrývají tuhé, jednoduché, jednobuněčné krycí trichomy.
Květy: Květy jsou světle žluté, někdy až bělavé, s charakteristickým tmavším fialovým žilkováním na obvejčitých korunních lístcích; jsou čtyřčetné a uspořádané do květenství typu hrozen, který se za plodu výrazně prodlužuje; doba kvetení je od května až do října.
Plody: Plodem je válcovitý, zobanitý, mezi semeny výrazně zaškrcovaný struk (rozpadavá šešule), který je v mládí zelený a ve zralosti slámově žlutý až hnědý a rozpadá se na jednosemenné díly; plody dozrávají postupně od června do podzimu.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál se nachází v mírných oblastech Evropy, pravděpodobně ve Středomoří, a v západní Asii. V České republice je považována za archeofyt, tedy plevel zavlečený již ve starověku s počátky zemědělství, nikoli za neofyt. V současnosti je rozšířena kosmopolitně téměř po celém světě v mírném pásu, často jako invazivní plevel. V ČR roste hojně od nížin až do podhorských oblastí na celém území, je jedním z nejběžnějších polních plevelů.
Stanovištní nároky: Jedná se o typický polní plevel, který preferuje ornou půdu, úhory, okraje cest, rumiště, zahrady a další člověkem ovlivněná místa. Je významným bioindikátorem kyselých až slabě kyselých půd, je tedy acidofilní a vápník nesnáší. Vyžaduje plné slunce, je výrazně světlomilná (heliofytní) a roste na půdách čerstvě vlhkých až vysychavých, které jsou písčité až hlinité a bohaté na živiny, zejména dusík.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se v minulosti používala semena a nať pro své diuretické a trávicí účinky, ale dnes je její význam minimální. V gastronomii jsou jedlé mladé listy s ostrou ředkvovou chutí do salátů, jedlé jsou i květy jako ozdoba a nezralé šešule, které lze jíst syrové nebo nakládat podobně jako okurky. Kořen je na rozdíl od ředkve dřevnatý a nepoživatelný. Semena obsahují olej, který se dříve využíval ke svícení nebo jako technické mazivo, dnes se zkoumá pro produkci bionafty. Jako okrasná rostlina se nepěstuje, je považována za obtížný plevel. Má ovšem značný ekologický význam jako významná nektarodárná a pylodárná rostlina pro včely, čmeláky a další hmyz, jelikož kvete po dlouhou dobu od jara do podzimu, a její semena slouží jako potrava pro zrnožravé ptáky, například pěnkavy.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsaženými látkami jsou glukosinoláty (zejména sinigrin a glukorafanin), které se po poškození pletiv enzymaticky štěpí na štiplavé hořčičné silice (isothiokyanáty), zodpovědné za typickou pálivou chuť. Semena obsahují až 40 % mastných olejů s vysokým podílem kyseliny erukové a olejové. V nati jsou přítomny flavonoidy a vitamín C.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Pro člověka není při běžném kulinářském použití jedovatá, avšak při konzumaci velkého množství semen může být toxická pro hospodářská zvířata (skot, koně), kde glukosinoláty způsobují podráždění trávicího traktu a při dlouhodobém zkrmování mohou mít strumigenní účinky, tedy narušovat funkci štítné žlázy. Nejčastěji ji lze zaměnit s hořčicí rolní (Sinapis arvensis), která má však sytě žluté květy bez tmavšího žilkování a její šešule není zaškrcovaná. Oproti ní má popisovaná rostlina květy bledě žluté, bělavé či nafialovělé s výraznou fialovou žilnatinou a její šešule je charakteristicky strukovitě zaškrcovaná a rozpadavá na jednosemenné díly.
Zákonný status/ochrana: V České republice ani v rámci mezinárodních úmluv (např. CITES) není chráněná. Na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není vedena, jelikož se jedná o velmi hojný a celosvětově rozšířený druh. Z hlediska ohrožení je klasifikována jako málo dotčený druh (LC – Least Concern) a naopak je často vnímána jako škodlivý, invazivní zemědělský plevel.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Raphanus“ pochází z řeckého „rha“ (rychle) a „phainomai“ (objevit se), což odkazuje na rychlé klíčení semen. Druhové jméno „raphanistrum“ znamená „podobný ředkvi„. České jméno „ohnice“ je odvozeno od „ohnivé“ či pálivé chuti rostliny, kterou způsobují hořčičné silice. Je považována za divokého předka kulturní ředkve seté („Raphanus sativus“) a snadno se s ní kříží, což může komplikovat pěstování ředkve na semeno. Zajímavostí je její schopnost produkovat obrovské množství semen (až několik tisíc na rostlinu) s dlouhou dobou životnosti v půdní zásobě (i desítky let), což z ní činí velmi úspěšný a úporný plevel.
