📖 Úvod
Locika setá, obecně známá jako salát, je celosvětově pěstovaná jednoletá listová zelenina. Existuje v nepřeberném množství odrůd, které se liší tvarem, velikostí, barvou i strukturou listů – od hladkých po kadeřavé. Tvoří buď pevné hlávky, nebo volné růžice. Listy mohou být zelené, červené či fialové. Salát je nízkokalorický, bohatý na vitamíny A a K a vodu. V kuchyni se využívá především v syrovém stavu do salátů, sendvičů a jako příloha.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá až ozimá dvouletá, výška v nekvetoucím stavu 15-30 cm, kvetoucí lodyha až 120 cm, tvar tvořen přízemní listovou růžicí (hlávkovitou či volnou), z níž vyrůstá květonosný stonek, celkově jemná, dužnatá rostlina ronící při poranění bílý latex.
Kořeny: Hlavní kůlový kořen, který je poměrně krátký a silně větvený především v horních vrstvách půdy.
Stonek: Stonek je nejprve zkrácený a tvoří podpučí listové růžice, později pro kvetení vyrůstá přímá, dutá, v horní části bohatě větvená, lysá a často ojíněná lodyha bez trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě (v růžici spirálně), spodní jsou krátce řapíkaté až přisedlé, lodyžní jsou přisedlé a srdčitou či střelovitou bází objímavé; tvar je velmi variabilní dle kultivaru (obvejčitý, okrouhlý, laločnatý); okraj celokrajný, zubatý nebo silně kadeřavý; barva od světle zelené po tmavě zelenou až načervenalou či fialovou; žilnatina zpeřená; rostlina je převážně lysá, ale mohou se vyskytovat jednoduché jednobuněčné krycí trichomy.
Květy: Květy mají světle žlutou barvu, jsou pouze jazykovité s pěti zuby na vrcholu, uspořádané v malých květenstvích zvaných úbory, které dále tvoří bohatou, rozvětvenou latu; doba kvetení je od června do srpna.
Plody: Plodem je smáčknutá, vřetenovitá až obvejčitá nažka s podélnými žebry, na vrcholu protažená v zobánek nesoucí paprsčitý chmýr pro anemochorní šíření; barva je bělavá, našedlá nebo černá; dozrává od července do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál planého předchůdce, lociky kompasové, zahrnuje oblast Středomoří, Přední Asie a Evropy; jako kulturní plodina nemá přirozený areál. V České republice se jedná o pěstovaný druh, tedy nepůvodní, který je zde zaveden již od starověku, a proto ho lze považovat za archeofyt. V současnosti je pěstována kosmopolitně ve všech mírných a subtropických pásech světa jako jedna z nejrozšířenějších zelenin. Na území ČR se pěstuje plošně v zahradách i na polích a občasně zplaňuje v okolí lidských sídel, na rumištích a podél cest.
Stanovištní nároky: Jako kulturní plodina je vázána na zahrady, pole a skleníky. Zplanělé jedince lze nalézt na antropogenních stanovištích, jako jsou rumiště, komposty, okraje cest a zahrad. Vyžaduje hluboké, výživné, humózní a dobře propustné půdy, ideálně hlinitopísčité až hlinité, s neutrální až mírně zásaditou reakcí; kyselé a zamokřené půdy nesnáší. Jedná se o světlomilnou rostlinu, která pro optimální růst listové růžice potřebuje plné slunce, i když snese i lehký polostín. Je náročná na pravidelnou a dostatečnou zálivku, půda by měla být stále mírně vlhká.
🌺 Využití
Hlavní význam spočívá v gastronomii, kde se její listy konzumují převážně syrové v salátech, sendvičích nebo jako příloha, ale lze je i tepelně upravovat, například dusit nebo grilovat. V lidovém léčitelství se historicky využívala mléčná šťáva (latex), tzv. laktukarium, která má mírné sedativní a analgetické účinky a používala se při nespavosti a kašli; sbíraly se listy a nať v době květu. Průmyslové využití je zanedbatelné. Některé barevné a kadeřavé kultivary (např. „Lollo Rossa“, „Red Salad Bowl“) se pěstují i pro okrasný efekt v zeleninových i smíšených záhonech. Pro zvířata, zejména plže a některé druhy hmyzu, představuje zdroj potravy a květy jsou po vyhnání do květu medonosné, lákají včely a další opylovače.
🔬 Obsahové látky
Dominantní složkou je voda (až 95 %), dále obsahuje významné množství vitamínů, zejména vitamínu K, provitamínu A (beta-karoten), vitamínu C a kyseliny listové, z minerálních látek pak draslík, vápník, fosfor a železo. Charakteristickou složkou mléčné šťávy (latexu) jsou hořké seskviterpenové laktony, především laktucin a laktukopikrin, které mají sedativní účinky a způsobují nahořklou chuť starších listů. Dále jsou přítomny flavonoidy (kvercetin), fenolické kyseliny a chlorofyl.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Pro člověka ani pro většinu zvířat není jedovatá, je to běžně konzumovaná zelenina. Při konzumaci extrémně velkého množství starých, hořkých listů by teoreticky mohly sedativní látky z latexu vyvolat únavu. Možnost záměny pěstovaných kultivarů je minimální. Zplanělé formy by mohly být teoreticky zaměněny s planými druhy locik, jako je locika kompasová (Lactuca serriola), která má listy orientované severo-jižně a ostnitý kýl na spodní straně listu, nebo vzácněji s locikou jedovatou (Lactuca virosa), která je robustnější, má tmavší listy a vyšší koncentraci účinných látek v latexu, přičemž je považována za mírně jedovatou.
Zákonný status/ochrana: Jakožto běžně pěstovaná kulturní plodina nepodléhá žádnému stupni zákonné ochrany v České republice ani není uvedena v mezinárodních úmluvách jako CITES nebo na Červeném seznamu IUCN. Jedná se o taxon bez jakéhokoli ohrožení.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Lactuca“ pochází z latinského slova „lac“ (mléko), což odkazuje na bílou mléčnou šťávu, kterou rostlina roní při poranění. Druhové jméno „sativa“ znamená latinsky „setá“ nebo „pěstovaná“. Byla pěstována již ve starověkém Egyptě před více než 4500 lety, původně pro olej ze semen a později pro listy. Řekové a Římané ji cenili pro její údajné uspávací účinky; připisovali jí schopnost navodit spánek a klid. Existuje legenda, že římský císař Augustus si nechal postavit sochu na počest této rostliny, protože věřil, že ho vyléčila. Její tendence rychle vybíhat do květu za dlouhých a teplých dnů je adaptací jejího planého předchůdce na letní sucho ve Středomoří.
