📖 Úvod
Lékořice lysá, známá jako sladké dřevo, je vytrvalá bylina ceněná pro svůj rozsáhlý kořenový systém. Kořen obsahuje glycyrrhizin, látku mnohonásobně sladší než cukr, a je hlavní surovinou pro výrobu cukrovinek. V tradičním léčitelství se využívá pro své účinky na dýchací cesty a trávení. Tato rostlina s fialovými květy a zpeřenými listy pochází původně z oblasti Středomoří a jihozápadní Asie. Její pěstování vyžaduje teplé a slunné stanoviště.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Trvalá bylina dorůstající výšky 1 až 1,5 metru, s vzpřímeným, bohatě větveným, keřovitým habitem, tvořící husté porosty.
Kořeny: Masivní a hluboko sahající kořenový systém tvořený silným, dřevnatým hlavním kůlovým kořenem a dlouhými, plazivými podzemními oddenky (stolony), které jsou na povrchu hnědožluté a uvnitř sytě žluté.
Stonek: Přímá, v horní části větvená, podélně rýhovaná a na bázi mírně dřevnatějící lodyha, která je lepkavě žláznatá a je zcela bez trnů.
Listy: Střídavé, řapíkaté, lichozpeřené listy složené z 9 až 17 vejčitých až eliptických lístků, které jsou celokrajné, na líci tmavě zelené a na rubu světlejší a lepkavé díky přítomnosti četných mnohobuněčných žláznatých krycích trichomů; žilnatina je zpeřená.
Květy: Drobné, motýlovité květy světle fialové až modrofialové, vzácně bělavé barvy, uspořádané v hustých, vzpřímených úžlabních hroznech; kvete od června do srpna.
Plody: Plochý, podlouhlý, hnědý až červenohnědý lusk, dlouhý 2-3 cm, který může být hladký nebo žláznatě ostnitý a obsahuje 2-5 malých ledvinovitých semen; plody dozrávají od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původním areálem je oblast od jihovýchodní Evropy (Středomoří) přes Blízký východ až po Střední Asii, Čínu a Pákistán. V České republice není původní, je považována za archeofyt, tedy rostlinu zavlečenou před rokem 1500, přičemž těžiště jejího výskytu bylo historicky na jižní Moravě (zejména Pálava, Znojemsko), kde byla pěstována a místy zplaněla. Dnes je u nás extrémně vzácná a vyskytuje se jen na několika málo lokalitách jako pozůstatek dřívějších kultur. Celosvětově se pěstuje v mnoha zemích s teplým a suchým klimatem, například ve Španělsku, Itálii, Turecku, Íránu a Rusku.
Stanovištní nároky: Jedná se o teplomilnou a světlomilnou (heliofilní) rostlinu, která vyhledává plně osluněná stanoviště. Roste na suchých až mírně vlhkých místech, jako jsou stepní trávníky, pastviny, úhory, okraje cest, břehy řek a rumiště. Preferuje hluboké, lehké, písčité až hlinitopísčité půdy, které jsou dobře propustné a bohaté na živiny, zejména na vápník (půdy bazické až neutrální). Díky svému hlubokému a rozvětvenému kořenovému systému dokáže dobře snášet sucho, ale nesnáší zamokřené a těžké jílovité půdy.
🌺 Využití
V léčitelství je využíván především kořen a oddenek (Radix liquiritiae), a to již od starověku (Egypt, Řecko, Řím, Čína). Působí jako expektorans (usnadňuje odkašlávání), spazmolytikum (uvolňuje křeče) a má silné protizánětlivé účinky. Užívá se při onemocněních horních cest dýchacích, při žaludečních a dvanáctníkových vředech a zánětech žaludku. V gastronomii se extrakt z kořene používá k výrobě cukrovinek (pendrek, lékořicové bonbony) a k ochucování likérů (např. pastis, ouzo), nápojů a dalších potravinářských výrobků díky své intenzivní sladké chuti. Průmyslově se využívá také k ochucení tabákových výrobků, léků pro zakrytí nepříjemné chuti a jako pěnidlo v některých hasicích přístrojích. V zahradách se pěstuje spíše zřídka jako sbírková nebo užitková rostlina v bylinkových záhonech, specifické okrasné kultivary nejsou běžné. Z ekologického hlediska je jako bobovitá rostlina schopna vázat vzdušný dusík a obohacovat tak půdu. Její květy jsou medonosné a poskytují pastvu včelám a dalšímu hmyzu.
🔬 Obsahové látky
Klíčovou účinnou látkou je triterpenoidní saponin glycyrrhizin (sůl kyseliny glycyrrhizové), který je zodpovědný za charakteristickou sladkou chuť (je 30-50x sladší než sacharóza) a za většinu farmakologických účinků, včetně protizánětlivého. Dále obsahuje více než 20 různých flavonoidů (např. likviritin, izolikviritin), které mají antioxidační a spazmolytické vlastnosti a dávají kořenu žlutou barvu. Přítomny jsou také kumariny, fytosteroly, polysacharidy, hořčiny a esenciální oleje.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není při běžném a krátkodobém užívání toxická, avšak při nadměrné a dlouhodobé konzumaci může glycyrrhizin způsobit nežádoucí účinky, tzv. pseudohyperaldosteronismus. Tento stav se projevuje zadržováním sodíku a vody v těle, ztrátou draslíku, což vede ke zvýšení krevního tlaku, bolestem hlavy, otokům a v závažných případech i k poruchám srdečního rytmu. Z tohoto důvodu by se jí měly vyvarovat osoby s vysokým krevním tlakem, srdečním a ledvinovým onemocněním a těhotné ženy. K záměně může teoreticky dojít s jinými bylinami z čeledi bobovitých s podobnými zpeřenými listy, například s některými druhy kozinců („Astragalus“), z nichž některé jsou jedovaté. Spolehlivým rozlišovacím znakem je však mohutný dřevnatějící oddenek a především nezaměnitelně sladká chuť kořene, která u jiných podobných druhů chybí.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem (není uvedena ve vyhlášce MŽP č. 395/1992 Sb.). V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je však zařazena do kategorie C1t, což znamená kriticky ohrožený taxon naší květeny, a to z důvodu extrémní vzácnosti jejích lokalit, které jsou pozůstatkem historického pěstování. Na mezinárodní úrovni není zařazena v seznamu CITES. Podle Červeného seznamu IUCN je celosvětově hodnocena jako málo dotčený druh (Least Concern, LC) díky svému širokému areálu rozšíření a hojnému pěstování.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Glycyrrhiza“ pochází z řeckých slov „glykys“ (sladký) a „rhiza“ (kořen), což přesně vystihuje její hlavní vlastnost. Druhové jméno „glabra“ znamená v latině „lysá“ nebo „hladká“, což odkazuje na její lysé (bezchlupé) lusky. České jméno lékořice je odvozeno z latinského „liquiritia“. Kořen byl nalezen v hrobce faraona Tutanchamona, což svědčí o jeho významu již ve starověkém Egyptě. Římští legionáři ho nosili s sebou na vojenská tažení pro schopnost zahánět žízeň a hlad. Traduje se, že Napoleon Bonaparte měl ve zvyku žvýkat kousky kořene, což mu údajně zbarvilo zuby dočerna. Její kořenový systém je mimořádně rozsáhlý, může dosahovat hloubky několika metrů, což jí umožňuje přežít i v velmi suchých podmínkách.
