📖 Úvod
Krvavec menší je vytrvalá bylina s přízemní růžicí lichozpeřených listů, které po rozemnutí voní a chutnají po okurkách. Pro tuto vlastnost je oblíbenou součástí salátů, pomazánek a bylinkových másel. Od května do srpna kvete drobnými, zelenavými až načervenalými květy v hustém kulovitém strboulu. Roste na slunných loukách a pastvinách a v minulosti byl využíván v lidovém léčitelství pro své stahující účinky, což dalo rostlině i jméno.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, vysoká 15–60 cm, tvořící přízemní růžici listů, z níž vyrůstají přímé či vystoupavé, větvené květonosné lodyhy, celkovým vzhledem připomíná drobnou, jemnou trsnatou rostlinu s nenápadným květenstvím.
Kořeny: Kořenový systém je tvořen silným, vícehlavým, často dřevnatějícím kůlovým kořenem, který je hluboko sahající, větvený a zajišťuje rostlině odolnost vůči suchu.
Stonek: Lodyha je přímá nebo vystoupavá, v horní polovině chudě větvená, obvykle rýhovaná až ostře hranatá, dutá, lysá nebo jen řídce pýřitě chlupatá, často s fialovým až načervenalým nádechem, bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány v přízemní růžici a na lodyze střídavě; jsou řapíkaté (přízemní dlouze, lodyžní krátce až téměř přisedlé s palisty), lichozpeřené se 4 až 12 jařmy lístků; lístky jsou téměř přisedlé, okrouhlé až široce vejčité, na bázi klínovité, na okraji hrubě pilovitě zubaté, sivě zelené barvy s modravým nádechem, se zpeřenou žilnatinou a mohou být na rubu roztroušeně porostlé jednoduchými, jednobuněčnými krycími trichomy.
Květy: Květy jsou drobné, bezkorunné (mají pouze kalich), zelenavé až načervenalé, uspořádané v hustém, kulovitém až krátce válcovitém květenství zvaném hlávka (strboul) na konci lodyh; horní květy v hlávce jsou samičí s nápadnými, péřitými, karmínově červenými bliznami, prostřední oboupohlavné a spodní samčí s dlouhými, visícími tyčinkami se žlutými prašníky; doba kvetení je od května do srpna.
Plody: Plodem je jediná hnědá, vejčitá nažka, která je trvale uzavřená ve ztvrdlé, suché čtyřboké češuli, jež je na povrchu charakteristicky hrubě síťovitě jamkatá až vrásčitá; plody dozrávají postupně od července do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje většinu Evropy kromě nejsevernějších částí, severní Afriku a západní Asii. V České republice je považována za archeofyt, tedy druh zavlečený a zdomácnělý již ve starověku. U nás se vyskytuje roztroušeně až hojně v teplejších oblastech od nížin po podhůří, zatímco ve vyšších a chladnějších polohách je vzácná nebo zcela chybí. Sekundárně byla jako pěstovaná a zplanělá rostlina rozšířena do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland, kde se stala naturalizovaným druhem.
Stanovištní nároky: Preferuje slunná, teplá a suchá až mírně vlhká stanoviště, jako jsou suché trávníky, pastviny, slunné stráně, meze, skalnaté svahy, okraje cest, železniční náspy a opuštěné lomy. Je to výrazně světlomilná (heliofilní) rostlina, která nesnáší zastínění. Z hlediska půdních nároků vyhledává půdy mělké až středně hluboké, chudé na živiny, s neutrální až zásaditou reakcí, přičemž je typickým vápnomilným (kalcifilním) druhem. Je velmi dobře přizpůsobena přísuškům a snáší i sešlapávání.
🌺 Využití
V tradičním léčitelství se v minulosti sbírala kvetoucí nať nebo oddenek pro své silné svíravé (adstringentní) účinky, používala se k zastavení vnějšího i vnitřního krvácení, při silné menstruaci, proti průjmům a jako kloktadlo při zánětech v ústech a krku. V gastronomii jsou velmi ceněné mladé listy, které mají svěží, lehce nahořklou chuť připomínající okurku s ořechovým nádechem; používají se výhradně čerstvé do salátů, pomazánek, bylinkových másel, studených omáček (je součástí německé „Frankfurter Grüne Soße„) nebo jako ozdoba nápojů a pokrmů, neboť vařením ztrácí aroma. V okrasném zahradnictví se pěstuje v přírodních a bylinkových zahradách, na skalkách a zelených střechách pro svou nenáročnost a jemný vzhled, existují i okrasné kultivary jako „Tanna“ s tmavě červenými květy. Ekologický význam spočívá v tom, že je živnou rostlinou pro housenky některých druhů motýlů, například soumračníka máčkového, a její květy poskytují nektar a pyl včelám a jiným opylovačům.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsahovými látkami jsou třísloviny, zejména gallotaniny a elagotaniny, které jsou zodpovědné za její adstringentní (svíravé) a hemostatické (krvácení stavící) účinky. Dále obsahuje flavonoidy (např. kvercetin a kempferol) s antioxidačními vlastnostmi, triterpenoidní saponiny označované jako sanguisorbany, fenolické kyseliny a v čerstvých listech také vitamín C a malé množství silice, která jí dodává charakteristickou okurkovou vůni.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro lidi ani pro běžná hospodářská zvířata (např. dobytek, koně) jedovatá a je považována za bezpečnou pro konzumaci v obvyklých kulinářských dávkách. Nejsou známy žádné příznaky otravy. K záměně může dojít s příbuzným krvavcem totenem („Sanguisorba officinalis“), který se liší tím, že je výrazně vyšší, roste na vlhčích loukách, má tmavě purpurová, podlouhle válcovitá květenství (nikoli kulovitá a zeleno-červená) a jeho listy postrádají typickou okurkovou chuť. V nekvetoucím stavu je odlišení od jiných rostlin se zpeřenými listy možné díky charakteristické vůni po rozemnutí listů.
Zákonný status/ochrana: V České republice není zařazena mezi zvláště chráněné druhy rostlin dle vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. a nepodléhá tedy žádné zákonné ochraně. V Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky je hodnocena jako málo dotčený druh v kategorii LC (Least Concern), což znamená, že se jedná o běžný taxon, který není aktuálně ohrožen. Není uvedena ani v mezinárodních ochranářských dokumentech, jako je úmluva CITES nebo globální Červený seznam ohrožených druhů IUCN.
✨ Zajímavosti
Vědecké rodové jméno „Sanguisorba“ pochází z latinských slov „sanguis“ (krev) a „sorbere“ (vstřebávat, pít), což přesně popisuje její historické využití k zastavování krvácení. České jméno „krvavec“ je přímým překladem tohoto latinského významu. Druhový přívlastek „minor“ (menší) ji odlišuje od mohutnějšího a běžnějšího krvavce totenu („Sanguisorba officinalis“). V minulosti, zejména v Anglii v alžbětinské době, byla velmi populární bylinou pěstovanou v zahradách a přidávanou do pohárů s vínem pro ochlazení a osvěžení nápoje. Anglické přísloví „The salad without burnet is not to be eaten“ (Salát bez krvavce se nemá jíst) dokládá její tehdejší nepostradatelnost v kuchyni.
