📖 Úvod
Jestřábník myší ouško je nízká, vytrvalá bylina, která tvoří husté koberce díky svým dlouhým, nadzemním výběžkům. Její listy jsou uspořádány v přízemní růžici a svým tvarem i jemným ochlupením připomínají ouško myši. Na tenkém, bezlistém stvolu vyrůstá obvykle jediný, citrónově žlutý úbor, podobný malé pampelišce. Rostlina kvete od května do července. Typicky se vyskytuje na slunných loukách, pastvinách, mezích a vřesovištích s kyselejší, na živiny chudší půdou.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina; trvalka; výška 5-30 cm; tvoří nízké přízemní listové růžice, z nichž vyrůstají dlouhé, nadzemní, plazivé a kořenující výběžky (stolony), které vytvářejí souvislé kobercovité porosty; celkový vzhled je nízký, plazivý, s jednotlivými vzpřímenými květonosnými lodyhami.
Kořeny: Krátký, svislý oddenek s četnými adventivními svazčitými kořeny; charakteristická je tvorba dlouhých, tenkých, olistěných a na uzlinách kořenujících nadzemních výběžků, které slouží k vegetativnímu rozmnožování.
Stonek: Květonosná lodyha (stvol) je přímá, jednoduchá, nevětvená, tenká, bezlistá nebo jen s jedním až dvěma velmi malými, šupinovitými lístky, často načervenalá nebo nafialovělá, a je řídce až hustě porostlá jednoduchými, hvězdovitými a žláznatými chlupy, bez trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány výhradně v přízemní růžici; jsou krátce řapíkaté; tvar čepele je obkopinatý až úzce eliptický, na bázi klínovitě zúžený; okraj je celokrajný nebo velmi jemně a řídce zoubkovaný; barva je světle zelená až sivozelená, na rubu zřetelně světlejší; žilnatina je zpeřená, ale málo výrazná; povrch je na obou stranách pokrytý jednoduchými, dlouhými, bělavými, mnohobuněčnými krycími trichomy.
Květy: Barva květů je světle až citrónově žlutá, přičemž vnější květy mají často na vnější straně červenavý podélný pruh; všechny květy v úboru jsou jazykovité, na vrcholu s pěti zoubky; květy jsou uspořádány v květenství typu úbor, které je obvykle jediné na vrcholu lodyhy, vzácněji 2-4 v malém vrcholíku; doba kvetení je od května do července.
Plody: Typ plodu je nažka; barva je tmavě hnědá až černá; tvar je válcovitý, mírně zahnutý, s 10 podélnými žebry, na vrcholu opatřený jednořadým, křehkým, špinavě bělavým až nažloutlým chmýrem složeným z jednoduchých drsných paprsků pro šíření větrem; doba zrání je od června do srpna.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původním areálem je téměř celá Evropa s přesahem na Kavkaz a západní Sibiř, přičemž v České republice je původním druhem, nikoliv zavlečeným neofytem, a vyskytuje se hojně od nížin po horské oblasti na většině území; druhotně byla zavlečena do Severní Ameriky, kde je místy považována za invazivní druh.
Stanovištní nároky: Preferuje otevřená a plně osluněná stanoviště, jako jsou chudší a extenzivně obhospodařované louky, pastviny, vřesoviště, lesní světliny, okraje cest a skalnaté svahy; jedná se o výrazně světlomilnou rostlinu vyžadující kyselé až neutrální, na živiny chudé a dobře propustné půdy písčitého či hlinitého charakteru, které mohou být čerstvě vlhké až sušší, nesnáší však trvalé zamokření a půdy s vysokým obsahem vápníku.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se v minulosti využívala kvetoucí nať pro své mírné močopudné a svíravé účinky a na podporu dýchacích cest, dnes je její sběr okrajový; v gastronomii jsou mladé listy jedlé a lze je pro mírně nahořklou chuť přidávat do salátů nebo je vařit jako špenát; technické využití nemá, ale v okrasném zahradnictví se uplatňuje jako nenáročná a rychle se rozrůstající půdopokryvná rostlina pro přírodní zahrady a skalky, kde tvoří husté koberce; ekologický význam spočívá v tom, že je důležitou včelařsky významnou rostlinou poskytující nektar i pyl pro široké spektrum opylovačů, včetně včel, čmeláků a motýlů, a její husté růžice poskytují úkryt drobnému hmyzu.
🔬 Obsahové látky
Mezi klíčové obsažené látky, které definují její vlastnosti, patří flavonoidy (především deriváty luteolinu a apigeninu), fenolické kyseliny jako kyselina kávová a chlorogenová, třísloviny zodpovědné za svíravý účinek, kumariny (zejména umbeliferon) a hořčiny v podobě seskviterpenových laktonů.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro lidi ani zvířata považována za jedovatou a její konzumace v běžném množství je bezpečná, pouze při požití velkého množství může způsobit mírné zažívací obtíže. Záměna je možná s řadou jiných žlutě kvetoucích hvězdnicovitých rostlin, zejména s jinými druhy jestřábníků, od kterých se spolehlivě odlišuje kombinací znaků: typicky jediným květním úborem na bezlistém stvolu a především tvorbou dlouhých, olistěných nadzemních výběžků (stolonů), které na konci zakořeňují a tvoří nové listové růžice; od pampelišky se liší plným, nikoliv dutým stvolem a listy, které jsou celokrajné nebo jen mělce zubaté.
Zákonný status/ochrana: V České republice se nejedná o zákonem chráněný druh a není uveden ani v Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon, jelikož se jedná o běžnou a hojně rozšířenou rostlinu; na mezinárodní úrovni rovněž nepodléhá žádnému specifickému ochrannému statusu, není zahrnuta v úmluvě CITES a v globálním Červeném seznamu IUCN je hodnocena v kategorii „málo dotčený“ (Least Concern – LC).
✨ Zajímavosti
Latinské rodové jméno „Hieracium“ pochází z řeckého slova „hierax“ (jestřáb), což je odkaz na antickou pověru zaznamenanou Pliniem Starším, že si jestřábi touto rostlinou ostří zrak; druhové jméno „lactucella“ je zdrobnělinou latinského názvu pro salát („Lactuca“) a odkazuje na podobnost listů v přízemní růžici s malými lístky salátu; české jméno „jestřábník“ je doslovným překladem latinského a přízvisko „myší ouško“ výstižně popisuje tvar a měkkost přízemních listů; zajímavou adaptací je schopnost velmi efektivního vegetativního šíření pomocí nadzemních výběžků, díky čemuž dokáže rychle obsadit volná místa a vytvořit souvislé, konkurenčně silné porosty.
