Otázka: Etické principy v pooperační ošetřovatelské péči
Předmět: Ošetřovatelství
Přidal(a): EvaD
Uplatnění etických principů v pooperační ošetřovatelské péči
Etika je jednou ze základních filozofických disciplín, je naukou o mravnosti, o pravidlech mravního jednání a o mravních zásadách. Z řeckého ethos což znamená mrav. První zmínka o etické pochází od myslitele Aristotela. Etika je tedy filozofická disciplína, která se snaží převést všechno to, co známe jako mravní povinnosti, ctnosti, pravidla nebo hodnoty, na společný základ. Také se zabývá uspořádáním lidských skutků na základě rozumových pravidel. Etika bývá označována také jako nauka o morálce, nebo také jako teorie mravnosti a morálky, z čehož vyplývá, že především je třeba objasnit pojem morálka, mravnost.
Etika využívá 4 základní principy
- Etika deskriptivní – vychází ze slova deskripce neboli popis. Jejím cílem je pouze popsat určenou situaci, aniž by ji jakkoliv hodnotila. Například pouze zkonstatuje, že v některých společnostech je povolena adopce dětí homosexuálními páry. Popisuje tedy morální rozhodnutí, normy, postoje a názory, přičemž se zároveň snaží brát v úvahu kulturu, principy a společenské klima. Deskriptivní etika má sice omezené možnosti, ale její význam spočívá v tvorbě podkladů pro další etické přístupy, které by bez údajů o situacích a o reakcích jedinců na ně, neměly s čím pracovat.
- Etika preskriptivní – je nazývána též jako etika normativní či deontologická, neboť se zabývá otázkou norem, podle nichž se lidé rozhodují, co je správné a co nesprávné a podřizují jim pak své chování a jednání. Zabývá se výroky o chování a pokládá otázku, zda „je správné toto dělat?“
- Etika analytická – v rámci analytické etiky se zjišťuje význam morálních pojmů (dobrý – zlý, správné – nesprávné), polemizuje se o jazyce, kterým mluvíme o morálce a věcech s ní souvisejících a o tom, jakým způsobem se dá tento jazyk odůvodnit. Těmto diskusím se občas říká metaetika.
- Etika aplikovaná – dává do souvislostí teorie etiky a mravní rozhodnutí činěná v různých oblastech. Zajímá ji význam výroku, že je něco správně
Morálka
Z latinského mos – mrav, moralit – mravní. Reprezentuje popisnou a předpisovou stránku mravnosti. Tímto výrazem se zpravidla označuje soubor pravidel uznávané mravnosti. Jednotlivec v souladu s obecným souhlasem pokládá taková pravidla za závazná pro své konkrétní jednání. Morálkou rozumíme předpisovou a popisnou stránku mravnosti. Filozoficky se morálka zakládá na hodnotících soudech o tom, zda naše jednání podporuje nebo poškozuje morální záměry a zájmy jiných. Základem morálního hodnocení je víra v závaznost mravních norem pro danou osobu, skupinu, společnost nebo dobu. Tyto normy se vyvozují z principu nejvyššího dobra. Morálka určuje společensky žádoucí a nežádoucí jednání, a tak usměrňuje chování člověka ve společnosti. Jde vlastně o definované přesvědčení, že určité chování, jednání je správné a jiné nesprávné. Je to vlastně schopnost rozeznávat dobré od zlého. Podle tohoto rozeznávání dobra a zla se vytvářejí mravní vztahy, což jsou postoje jedince k sobě a ostatním lidem.
Profesní etika
Profesní etika je druh aplikované etiky, který je zaměřen na zkoumání etických problémů nebo zkoumání různých situací v rámci určitého oboru: například právo, management, lékařství, policie nebo v tomto případě ošetřovatelství. V rámci profesní etiky upravuje etické chování většinou etický kodex. Téměř každá profese má svůj etický kodex. Typické je to především pro obory, kde se pracuje s lidmi, tedy tam, kde spolu lidé přichází do kontaktu. Je tak vhodné jejich vztah jistým způsobem usměrňovat. Etický kodex pomáhá zaměstnancům zorientovat se v tom, co je správné a jakým způsobem by se měli na svém pracovišti chovat. Sestry se ve své profesi nestarají pouze o pacienta jako jednotlivce, nýbrž poskytují pomoc i jeho rodině.
„Při procesu podporování zdraví, prevence, obnovy zdraví a zmírnění utrpení může sestra někdy cítit etický konflikt.“
Znalost etiky může sestře pomoci vyřešit jistá dilemata. Sestra by měla především konat tak, aby podporovala zdraví pacienta či rodiny a zabraňovala jeho poškozování. Dále upravuje etické zásady, jimiž by se měla řídit. V rámci ošetřovatelství existuje mnoho etických kodexů. Mimo to, že jsou vytvářeny různé etické kodexy, které upravují etické chování sester, by měly mít také povědomí o právech pacientů a o svých kompetencích. Ty jsou v posledních letech podrobně specifikované. Sestra má být schopna se sama rozhodnout, vědět, zdali je nemocný určité činnosti schopen či nikoli. Vzhledem k tomu, že s ním přichází v rámci ošetřujícího týmu do kontaktu nejčastěji, má adekvátní množství informací. Na jejich základě je pak schopna poskytovat kvalitní ošetřovatelskou péči.
Etický kodex
Etické normy a hodnoty jsou zpravidla zakotvovány v etických kodexech. I přesto se ve společnosti nezřídka setkáváme s prohřešky proti etickým normám. V etickém kodexu jsou zpravidla hodnoty, které deklarují poslání organizace. Instituce v kodexech často demonstrují své postoje k etice a zároveň zde uvádějí jistá vodítka pro rozhodování. Nabízí tedy určitý rámec, který určuje vhodné profesní chování. Mezinárodní etický kodex sociálních povolání vzniká již v roce 1976 v Puerto Rico během konání světového kongresu a jako první registruje potřebu zachytit etickou zodpovědnost sociálních pracovníků ve vztazích ke klientům, kolegům, organizacím, k sociální práci i k celému společenství.
Ošetřovatelství
Podle knihy Fundamentals of nursing: The art and science of nursing care není ošetřovatelství jednoduché povolání, dokonce je zde použit termín „umění“. A to kvůli mnoha schopnostem, které musí sestry obsáhnout a řadě situací, se kterými se musí umět vypořádat. Autorky této knihy sem řadí starostlivost, protože péče by měla být svědomitá a cílená, sdílení a naslouchání, protože pacienti potřebují mít někoho, komu se mohou svěřit, emoce a doteky, protože každý člověk je lidská bytost s pocity a potřebami, které potřebují nějak ventilovat. Dále pomoc, protože hlavně o tom ošetřovatelství je či respekt a důvěru, protože bez nich nemůže fungovat žádný vztah. Podle nich je důležité také učení, jelikož je potřeba se vzdělávat celý život a také víra a přijetí sebe i ostatních, protože jedině když jsme vyrovnaní, můžeme poskytovat kvalitní nezaujatou péči.
Sestry mají čtyři základní povinnosti: pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení. Potřeba ošetřovatelské péče je všeobecná. Neodmyslitelnou součástí ošetřovatelské péče je respektování lidských práv, jako je právo na život, na důstojnost, právo na zacházení s úctou. Ošetřovatelská péče není omezena, pokud jde o věk, barvu pleti, vyznání, kulturní zvyklosti, postižení nebo nemoc, pohlaví, národnost, politické přesvědčení, rasu nebo společenské postavení pacienty.
Sestra poskytuje zdravotnické služby jednotlivcům, rodinám a komunitám a koordinuje svoje služby se službami jiných oborů. Ošetřovatelství chápeme jako proces spojený s etickým rozhodováním. Jeho hlavním cílem je zvýšit stupeň péče o lidi, kterým splní jejich individuální zájmy a potřeby. V příběhu poskytování lékařské a ošetřovatelské péče bychom měli postupovat tak, aby pacienti dostávali od všech členů zdravotnického týmu účinnou a srozumitelnou péči poskytovanou s respektem, etickým kodexem a způsobem slučitelným s kulturním přesvědčením pacienta.
Od sestry se očekává, že ovlivní prožívání a jednání nemocných, že unese fyzické nároky své profese a dokáže se vypořádat s ostatními problémy spojenými s výkonem tohoto povolání. Sestra má být odborníkem plně odpovědným za svá rozhodnutí a jednání. Má brát v úvahu nejen následky svých rozhodnutí, ale především všelidské morální hodnoty, které tvoří osu morálního jednání zdravotníka.
Mezi nejdůležitější patří úcta k člověku. Profese sestry nebo i ošetřovatelky je tradičně spojena s morálními nároky. Nejde tedy jen o úzce odborné znalosti, rozmanité zručnosti a dovednosti, ale je třeba mít též schopnosti jednat s lidmi (sociabilitu, vstřícnost), umět spolupracovat, umět učit a řídit spolupracovníky, eticky jednat, uvažovat i hodnotit.
Také v profesi zdravotních sester se dnes vyskytuje celá řada etických problémů. Některé z nich jsou totožné s těmi, které musí řešit lékař. I při shodě je však třeba pamatovat na vymezení profesních kompetencí. Zdravotní sestry by tedy měly být obeznámeny se základními problémovými oblastmi lékařské etiky, prakticky však mohou řešit jen jejich určitou část.
Zdravotnická etika
Zdravotnická etika je relativně nový termín na poli medicíny, který v sobě zahrnuje pojmy lékařská etika, etika v ošetřovatelství, popřípadě i pastorální etika, pokud je pacient věřící a vyžaduje při léčbě i péči duchovního, což je stále více se rozšiřující trend i u nás. Jakýmsi prvopočátečním základem nadřazeného pojmu zdravotnická etika je etika lékařská, ze které se později vyčlenila jako samostatný celek etika v ošetřovatelství a později nepřímo i zmíněná etika pastorální.
Aby sestra mohla se ctí pomáhat udržovat život, zdraví a dobro nemocných, měla by je vést k udržení si schopnosti pečovat co nejlépe o své zdraví a svůj život a být jim případně v této věci nápomocna. Pro její práci je třeba si uvědomit, že má možnost zmírnit utrpení pacientů, se kterým se především v nemocnicích každodenně setkává, napříč širokým spektrem oborových specializací. Není důležité, zda se jedná například o interní lékařství či chirurgii, o nízké či vysoké společenské postavení pacientů v jejich běžném životě, o věk či pohlaví apod. V nemoci jsou si všichni rovni a všechny spojuje jejich utrpení, které je však sestra schopna zmírnit či dokonce odstranit svými postoji, jednáním a chováním. K tomu je třeba mít určité morální ctnosti, které naše společnost od sester obecně očekává a považuje je za samozřejmost. Řadí se mezi ně soucit, laskavost, pravdomluvnost, jemnost, spravedlivá štědrost, odvaha a statečnost, schopnost sdílet štěstí druhých a vyrovnanost. Soucitem se rozumí schopnost chápat utrpení druhých a z toho vyplývající snaha je jejich utrpení zbavit. Společně s laskavostí neboli potřebou dosáhnout štěstí a blaha, ideálně na obou stranách – u pacienta i u sestry, jsou hlavně tyto dvě ctnosti sestrám odnepaměti přisuzovány.
Etické principy v práci sestry
Etika ve zdravotnictví je v současnosti ostře sledované téma. Dotýká se zdraví a života každého jedince. Je proto důležité na tomto místě vymezit a vysvětlit dva základní pojmy, které spolu úzce souvisejí. Tyto etické principy přímo či nepřímo potvrzují i práva pacientů s kterým, se člověk seznamuje už při příchodu do nemocnice. Etický princip poukazuje na to, že každý by měl mít právo určovat své chování a jednání podle svých etických zásad. Ctít autonomii jednotlivce znamená připustit jeho volbu podle osobních hodnot a přesvědčení. Autonomie jedince má také sociokulturní kontext včetně náboženství. Autonomní pacienti ošetřovatelské péče mohou dle svého uvážení přesunout odpovědnost za rozhodování na jinou osobu. Akceptujeme, že každý člověk je svobodná, autonomní bytost, a proto také respektujeme vůli, přání nemocného anebo jeho rozhodnutí, odmítnutí apod. To ovlivňujeme informacemi, těch je stále málo, zejména jsou potřebné, když jsou vyšetření bolestivá, nemocný má strach.
Základní a první etiku ošetřovatelství poskytla Florence Nightingalová, zvaná též jako dáma s lampou. Tuto přezdívku získala proto, že v noci chodila s lampou kontrolovat a ošetřovat své pacienty, jimiž byli zranění vojáci na britské straně krymské války s Ruskem. Společně s dalšími třiceti osmi dobrovolnými ošetřovatelkami vytvořila organizovaný ošetřovatelský tým, jehož nová opatření týkající se péče o nemocné a oblasti hygieny vedla k minimální úmrtnosti vojáků. Na základě těchto vynikajících výsledků pak v Londýně roku 1860 založila první školu pro zdravotní sestry na světě.
Za první soupis etických zásad ve zdravotnictví považujeme Hippokratovu přísahu, která se však v průběhu let stávala stále zastaralejší a neodrážela správně potřeby stále se rozvíjející společnosti i zdravotnictví samotného. Nutila lékaře, aby se uchylovali k řešení těžkých dilemat pomocí legislativy, anebo zaujímali neosobní postoj k dané problematice. Několik filozofů začalo formulovat nové aktuálnější vzorce navazující na Hippokrata a vycházející z tradic, které obohacovali o své myšlenky a názory reflektující současnou situaci ve společnosti a medicíně. Hlavním problémem etiky obecně je specifikace a zformování univerzálních bodů, které by při jejich dodržování zajišťovaly správné a morální jednání. Zároveň pak ale také způsob, jakým by se jejich dodržování hlídalo a zajišťovalo. Prvním průkopníkem byl W. D. Rosse, který ustanovil tři jednoduché principy tzv. „prima facie“. Zařadil sem: respekt k osobám, konání dobra a spravedlnost. Ve dvacátém století pak došlo k velkému posunu ve zdravotnické etice. Princip nonmaleficience nabádá zdravotníka, aby předcházel případným rizikům. Beneficience pak požaduje, aby bylo jednání zdravotníka vždy a za všech okolností v souladu se zájmy nemocného. Princip autonomie respektuje pacienta jako samostatně fungujícího jedince schopného se rozhodovat sám za sebe. Zahrnuje tedy dvě oblasti: svobodu a kompetence. Zdravotnickým profesionálům jasně vymezuje hranice jejich působení tím, že ukazuje, co nesmí vykonávat proti vůli pacientů a bez jejich svolení. Je to hodnota, která pacienty chrání v systému zdravotnických zařízení. Navazuje tak na právo pacienta podílet se na rozhodování v léčbě. Princip spravedlnosti pak souvisí s rozdělováním zdrojů pro nemocné, kde vyvstává rozpor mezi ideální a dostupnou medicínou kvůli omezenosti zdrojů ve zdravotnictví. Mlčenlivost je ideální příklad rozporuplného principu v určitých situacích. Zdravotníci mají povinnost chránit důvěrné informace svých pacientů. Například v případě, kdy je pacient nakažen nebezpečnou infekční chorobou, je však podle platné legislativy nutné poskytnou tuto informaci příslušné instituci. Existují však etické směry, které odsuzují porušení takového slibu, ať je to za jakýchkoliv okolností. Pravdomluvnost pak je oceňována nejen ve zdravotnictví ale i v běžném životě v mnoha kulturách. Závazek říkat pravdu a nelhat je ve společnosti považováno za povinnost, tím spíše ve zdravotnictví, kde jsou informovanost a pravda dokonce uváděny mezi právy pacientů. Důvěryhodnost je zase zakotvena v samotném etickém kodexu, na jehož dodržování moderní ošetřovatelství klade mimořádný důraz.
Ošetřovatelská etika se zabývá především vztahy. Jsou to vztahy mezi sestrou a pacientem, mezi sestrou a lékařem, mezi sestrou a sestrami kolegyněmi a mezi sestrou a ostatními zdravotníky. Z tohoto důvodu je velmi důležitá role sestry komunikátorky. Sestra, která ovládá umění komunikace, dokáže předcházet problémům. Komunikace rovná se praktická etika. Tato dovednost tvoří velkou oporu pro nemocného i jeho blízké, proto by ji sestra měla ovládat. Interpersonální vztahy jsou velmi náročnou oblastí profesního života, a to nejen ve zdravotnictví. Konflikty v této oblasti tvoří velké procento ze všech odchodů z pracoviště. Téměř všechny problémy začínají v komunikaci. Osobnost pacienta i zdravotníka hraje velmi důležitou roli, stejné jednání dvou rozdílných lidí nemusí mít stejnou odezvu. Ošetřovatelská praxe je praxe etická. Pro nemocné jsou velmi důležité i takové zdánlivé maličkosti, jako je oslovení, pozdrav, i jakým způsobem je mu podáno jídlo či pití. Všechny tyto činnosti zrcadlí náš vztah k pacientům. Mnoho současných autorů je toho názoru, že etika ve zdravotnictví je na vztahu založená. Ošetřovatelská etika není založená jen na ideálech a ctnostných principech, ale hlavně na spolupráci mezi lidmi. V jedné ze studií o etických problémech v zdravotnictví většina sester uvedla nejčastěji vztahy zdravotníky a pacienty, lékaři a sestrami i ostatní zdravotnický personál. Dále poukazovaly na špatnou komunikaci a nedostatečné informování nemocných, také pociťovaly nedostatečný respekt a uznání za strany lékařů i pacientů.
Etický kodex české asociace sester
29.března 2003 akceptovala Česká asociace sester Etický kodex Mezinárodní rady sester ICN (International Council of Nursing), který roku 1973 vytyčil základní etické normy pro sestry na celém světě. Tento etický kodex Mezinárodní rady sester akceptovaný Českou asociací sester sestává z šesti oblastí.
První oblast nese název „Etická pravidla zdravotní péče“, kde se jedná o pravidla obecná a prolínající se s obecnou částí Etického kodexu České lékařské komory. Uvádí, že povinností sestry je nést zodpovědnost za péči o zdraví, prevenci nemocí, zlepšování zdravotního stavu i za tišení bolesti. Zdravotní péče je všeobecná a musí být poskytována bez ohledu na národnost, rasu, víru, barvu kůže, věk, pohlaví, politické přesvědčení a sociální postavení, a to s respektem k lidskému životu, s důstojností a s ohledem na lidská práva. Je poskytována jednotlivci, rodině a společnosti ve spolupráci s představiteli jiných oborů.
Druhá oblast se věnuje tématu „Sestra a spoluobčan“. Určuje, že sestra nese zodpovědnost za osoby, jež potřebují zdravotní péči. Při poskytování péče má na zřeteli individualitu jedince, jeho náboženské vyznání, zvyky a životní hodnoty. Informace o soukromí pacientů považuje za důvěrné, chrání je a zvažuje, komu a v jaké míře je může poskytnout.
Třetí oblast se zabývá sestrou a péčí v praxi. Určuje, že sestra nese osobní zodpovědnost za kvalitu ošetřovatelské péče, má snahu udržet standard péče o pacienty na co nejvyšším stupni za každých okolností. Zodpovídá za celoživotní vzdělávání své osoby v tomto povolání. Když předává či přebírá nějaký úkol, zvažuje kvalifikaci k tomuto úkonu svou i druhých. V zásadě má jednat tak, aby dělala čest své profesi a zvyšovala tak její společenskou prestiž.
Čtvrtá oblast nesoucí název „Sestra a společnost“ říká, že stejně jako okolní společnost i sestra vznáší požadavky na zdravotní a sociální zabezpečení a v této věci taktéž sama vyvíjí iniciativu.
Pátá oblast se zabývá sestrou a spoluzaměstnanci. Říká, že sestra zodpovídá za realizaci spolupráce s ostatními členy zdravotnického týmu včetně lékařů. Úkolem sestry je chránit pacienta a v případě potřeby zasáhnout, pokud by péče o něj měla být chováním jiného jedince, laika či profesionála, ohrožena.
Šestá a poslední oblast se nazývá „Sestra a povolání“, v níž je specifikováno, že sestra nese odpovědnost za uskutečňování vysokého standardu poskytované zdravotní a ošetřovatelské péče a za své profesní sebevzdělávání. Pracuje na vytyčení a zušlechtění interního obsahu zdravotní a ošetřovatelské péče a zasazuje se o důstojné pracovní podmínky pro poskytování zdravotní a ošetřovatelské péče. Rovněž se zasazuje o přiměřené platové ohodnocení a jeho vyplácení na úrovni své profesní organizace
Pooperační péče
Pooperační péče je dána typem operace a zdravotním stavem pacienta. Obvykle již před operací se předpokládá pooperační sledování na standardním oddělení, pooperačním pokoji či na lůžku jednotky intenzívní péče nebo anesteziologicko resuscitačním oddělení, velice záleží na typu a náročnosti operace.
Po ukončení celkové anestézie a po extubaci pacienta jsou monitorovány základní životní funkce, tedy puls (P), krevní tlak (TK), saturace krve kyslíkem (SpO2), tělesná teplota (TT) a vědomí pomocí Glasgow Coma Scale (GCS). Je nutné sledovat obvazy na operační ráně, odvody z drénů a katétrů. Bolest je tišena analgetiky a tekutiny hrazeny infuzní terapií dle doporučení anesteziologa či ošetřujícího lékaře, který provedl pooperační kontrolu pacienta. Dvě hodiny pacient lační, poté může po doušcích přijímat malé množství čaje či neperlivé vody. Je sledována bilance tekutin. Pokud je pacient po operačním výkonu předáván z operačního sálu na pooperační pokoj či lůžka intenzivní péče, je dle zdravotního stavu překládán na standardní lůžko po dvou až dvaceti čtyřech hodinách nebo i později.
Na standardním lůžkovém oddělení je pacient uložen do připraveného čistého lůžka. V intervalech určených lékařem jsou kontrolovány základní životní funkce. Pacient má dostupnou signalizaci, aby mohl dle potřeby zavolat zdravotnický personál. Je kontrolován obvaz na operační ráně, zavedený periferní či centrální žilní katétr, jsou sledovány odvody z drénů a katétrů a bilance tekutin. U pacientů, kteří nemají po operaci zavedený permanentní močový katétr, je nutné sledovat první spontánní mikci. Stejně tak je sledována spontánní mikce i u pacientů, kterým byl permanentní močový katétr v pooperačním období odstraněn. Dále je tišena bolest, eventuálně tlumena nauzea a zvracení. Po celkové anestézii přechodně vymizí střevní peristaltika. Je sledována její obnova a odchod plynů a stolice. Záleží na typu operace. Podle typu operace je pacientovi podávána strava běžná nebo se postupně přechází na běžnou stravu přes dietu čajovou, tekutou a kašovitou. Součástí pooperační péče je rehabilitační péče (RHC), kterou provádí rehabilitační pracovníci i zdravotnický personál oddělení. Sestry dopomáhají nemocnému s hygienickou péčí a zaměřují se na prevenci vzniku komplikací, nemocného psychicky podporují. Všeobecná sestra má za úkol pacienta mimo jiné monitorovat a kontinuálně sledovat krevní tlak, dech, puls, saturaci, teplotu, EKG křivku. Vitální funkce sleduje každých 15 minut, později každých 30 minut a podle stavu pak po hodině. Stav vědomí musí být též kontrolován, hodnotí se orientace v čase, místě, prostoru. Všeobecná sestra sleduje hodinovou diurézu a příjem a výdej pacienta za 24 hodin.
Etika v pooperační péči
Role sestry v pooperační péči
Role je vyžadované a očekávané chování v souvislosti s daným postavením ve společnosti. Role se odehrávají v párech. Každý je ve vztahu k někomu. Role sester je odlišná. Sestra je v kontaktu s pacientem, v kontaktu s dalšími sestrami, anebo s lékařem. Každý by měl mít ve své profesi jasnou ideu o svých úkolech a působnosti druhých. Sestry jsou hlavním komponentem pracovní moci ve zdravotnictví. Jsou nepostradatelné v poskytování efektivní a bezpečné ošetřovatelské péče. Existuje jen minimum výkonů, ve kterých sestra nefiguruje. Proto jsou sestry ty, co drží pohromadě komplex ošetřovatelské péče. Bohužel jsou velmi často podhodnocovány a jejich snaha vedení kvalitní péče o nemocné je nedoceněna. Sestry v pooperační péči hrají velmi důležitou úlohu. Mají vliv na vývoj ošetřovatelských služeb, na zvýšení kvality bezpečnosti nemocných a předcházení chirurgických komplikací. Údaje byly shromažďovány ve 21 zemích po dobu pěti let. Pozoruhodné je, že navýšení počtu sester o 1 % snížilo počet chirurgických komplikací o 2,9 %. Studie dospěla k závěru, že zkvalitnění hodnoty poskytované ošetřovatelské péče sloučením, zvýšením počtu ošetřovatelského personálu vedlo v politiku snižování chirurgických komplikací.
Role sester v pooperační péči vyžaduje různé specifické schopnosti. Patří mezi ně administrativní, analytické, interpersonální, organizační a technické předpoklady. Úlohy sestry, pracující v chirurgických oblastech, vyplývají z role výzkumné, rozvojové, řídící, koordinační, autonomní a kooperativní. Sestra při výkonu svojí profese zastává roli sestry pečovatelky, obhájkyně nemocného, výzkumnice, koordinátorky, edukátorky a asistentky.
V dnešní době se snažíme o prosazování holistického přístupu k nemocnému. Při preferování tohoto přístupu je prioritou zachování rovnováhy mezi potřebami člověka a technickým pokrokem. Díky velkému technickému rozvoji dosáhla medicínská praxe stádia vysoké závislosti na náročných léčebných a diagnostických zákrocích, které dostali přednost před člověkem jako lidskou bytostí. Úloha sestry se tak rozšířila na ochránkyni práv pacienta s důrazem na etické principy a kvalitu života.
Holismus je filozofický směr, jehož myšlenkou je celistvost. Tento směr vidí lidské bytosti jako jednotné celky a jejich jednotlivé části jsou ve vzájemně propojené. Porucha jedné z těchto částí vede k poruše systému. Úkolem sestry je proto pečovat o člověka jako o celek, nejen o jednotlivé funkce nebo části. Pojem „holistické zdraví“ v sobě zahrnuje celistvou osobnost člověka a všechny stránky jeho života. Obsahuje jeho životní styl, fyzickou zdatnost, emoční stav, schopnost zvládání stresu, citlivost k prostředí, sebekoncepci a spiritualitu. Pro kvalitní ošetřovatelskou péči je potřeba pochopit vzájemný psychosomatický vztah, psychické potíže vyvolávají somatické problémy a naopak.
Pacient se do pooperačního stavu dostává buď následkem plánované operace, nebo náhle v důsledku zhoršení zdravotního stavu, či jiných komplikací vyžadujících si operační zásah.
Tito pacienti bývají většinou kontinuálně sledování pomocí EKG monitorů, kdy vlastní elektrody přístroje se musí připevnit na hrudník, v časových intervalech sledování fyziologických funkcí, stavu vědomí, kdy je zapotřebí zjistit zda pacient není dezorientovaný, zda jsou jeho odpovědi adekvátní, zda se neprojevuje dysartrie, poruchy vyjadřování jako fatická porucha, zda zornice jsou stejné velikosti, kolik toho nemocný vypije, vymočí, kdy byl na stolici, sleduje se stav jeho pokožky, vlastní hygiena, kterou většinou nemocný neprovádí sám ale se sestrou. Všechny tyto výkony jsou velkým zásahem do intimních krajů pacienta a přesto, že mu mohou být většinou nepříjemné, je vystaven neustálým příkazům sestry, protože s operací souhlasil a v tomto souhlasu byl na to upozorněn, aniž by měl vlastní představu, co ve v pravém smyslu obnáší. Je to právě setra, která by mu měla být v této chvíli nejblíže a být mu nápomocná.
V této chvíli by sestra neměla pohlížet na pacienta jako na pasivní bytost, která se odevzdaně podřizuje rozhodnutím, příkazům a péči zdravotnických pracovníků.
Nejčastějším problémem, se kterými se potýkáme na pracovištích zajišťující pooperační péči je zajištění intimity. Pro zdravotní sestru je to běžná rutina, pro pacienta je to nepříjemný zážitek – odhalení celého těla. Omlouváme to napojením pacienta na monitor, často pacient leží odkrytý naším zrakům celé minuty, aniž by si zdravotník uvědomil své chyby. Velmi často se zapomíná na to, že pooperační JIP jsou smíšené, muži a ženy, a často zapomínají i na tento fakt že odhalují dotyčného pacienta i ostatním pacientům. Dalším častým problémem bývá stud. Jsme lidé rozličných povah a nátur, a tím jako jedinci jedineční. Někteří pacienti mívají problémy svěřit své intimní přání někomu, koho znají velmi krátkou dobu. Týká se to především vyprazdňování. Na JIP je velmi častý problém, že pacienti nejdříve zjišťují informace, kde mohou odejít na toaletu a jak zde bude tento proces probíhat, když jsou po operaci a díky komplikacím nemohou opustit lůžko. Při seznámení s mísou s bažantem často odmítají jíst a pít. U mužů je potom velký problém, vysvětlit jim, že jediný způsob pro vyprázdnění je právě mísa, pro ně je to často ponižující pocit. Pacient se cítí „nemožný“, stydí se před ostatními pacienty, stydí se i před personálem. Často dochází i k pochybení ze strany zdravotnického personálu, který často tento problém řeší veřejně, hlasitě, bez ohledu na osobní stud pacienta. Na tyto citlivé věci v průběhu péče o pacienta narážíme každou chvíli. Během vyšetřování při vizitě lékařem, lékař bere jako samozřejmost odhalit hrudník pacienta, při zavádění permanentních katetrů, ale také při návštěvách, kdy zasahujeme do jejich rozhovoru, za cílem je povzbudit, aby rodina podpořila pacienta, často bez ohledu, zda se pacientovi to líbí nebo ne.
Ať už se jedná o pooperační péči nebo jakoukoliv jinou, velkou roli v její úspěšnosti hraje vždy empatie a porozumění. Empatie je termín označující schopnost či způsobilost rozeznávat a chápat emoce prožívané jinou bytostí. Empatie je důležitým pojmem v sociální psychologii. Díky empatii jsme schopni lépe komunikovat, neboť nám pomáhá chápat pocity a emoce interakčních partnerů a vcítit se do jejich situace.
Další podobné materiály na webu:
