📖 Úvod
Dejvorec velkoplodý je jednoletá, teplomilná bylina dorůstající výšky 10 až 40 cm. Typicky roste jako polní plevel na slunných stanovištích s vápnitou půdou, například na polích, úhorech a rumištích. Má jemně dělené listy a drobné, bílé až narůžovělé květy uspořádané v okolících. Jeho nejvýraznějším poznávacím znakem jsou velké, zploštělé plody (dvounažky), které jsou po stranách opatřeny dlouhými háčkovitými ostny pro snadné šíření zvířaty. Dříve byl hojný, dnes je kriticky ohroženým druhem.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá (terofyt), vysoká 10–40 cm, s lodyhou od báze bohatě větvenou, působící rozkladitým až poléhavým dojmem, celkově drsně štětinatá a šedozelená.
Kořeny: Hlavní kořenový systém tvořený tenkým, vřetenovitým, slabě větveným hlavním kořenem světlé barvy.
Stonek: Lodyha je přímá nebo vystoupavá, od báze větvená, zřetelně hranatá a hluboce rýhovaná, po celé délce hustě porostlá nazpět směřujícími, štětinovitými, bílými chlupy, bez přítomnosti trnů, často s fialovým nádechem.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě, jsou řapíkaté (horní téměř přisedlé), v obrysu trojúhelníkovité, 2-3krát zpeřené s úkrojky posledního řádu čárkovitými až úzce kopinatými, na okraji celokrajné, oboustranně přitiskle štětinatě chlupaté, svěže zelené barvy, s krycími, jednobuněčnými trichomy.
Květy: Květy jsou bělavé, narůžovělé až načervenalé, pětičetné, oboupohlavné, uspořádané v květenství typu složený okolík, který je koncový nebo zdánlivě postranní, složený z 2-5 okolíčků s paprskujícími květy na okraji (vnější korunní lístky zvětšené), doba kvetení je od května do července.
Plody: Plodem je elipsoidní až vejčitá, hřbetně zploštělá dvounažka rozpadávající se na dva plůdky (merikarpia), barva je šedohnědá, na hlavních žeberch má řady dlouhých, háčkovitě zakončených ostnů, zatímco mezi žebry jsou kratší, přímé štětinky; dozrává od července do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje jižní a střední Evropu, severní Afriku a západní až střední Asii; v České republice se jedná o archeofyt, tedy druh zavlečený v dávné minulosti s počátky zemědělství, nikoliv neofyt. Celosvětově je rozšířen především v teplých oblastech Starého světa, přičemž jeho výskyt na severu Evropy je spojen s šířením obilnářství. V ČR je extrémně vzácný, jeho výskyt je omezen na nejteplejší oblasti, jako jsou Pavlovské vrchy, Znojemsko v jižní Moravě a České středohoří či okolí Prahy v Čechách, kde roste na posledních zachovalých lokalitách.
Stanovištní nároky: Jedná se o typický plevel polí, vinic a úhorů, který se vyskytuje také na slunných kamenitých stráních, mezích, rumištích a podél cest. Je to výrazně teplomilná a světlomilná (heliofilní) rostlina, která nesnáší zastínění. Vyžaduje suché, výhřevné a na živiny, zejména dusík a vápník, bohaté půdy; je silně vápnomilná (kalcifilní) a preferuje mělké, skeletovité půdy jako rendziny.
🌺 Využití
V léčitelství nemá žádné významné historické ani současné využití a nesbírá se pro farmaceutické účely. V gastronomii je považována za nejedlou a její konzumace se nedoporučuje, stejně jako u mnoha jiných planých miříkovitých rostlin. Technické či průmyslové využití není známo. Pro svůj plevelný charakter a specifické nároky se nepěstuje jako okrasná rostlina a neexistují žádné kultivary. Ekologický význam spočívá v tom, že její květy poskytují nektar a pyl pro široké spektrum hmyzu, zejména pro drobné opylovače, a přispívá tak k biodiverzitě tradiční zemědělské krajiny, avšak jako včelařsky významná rostlina se neuvádí.
🔬 Obsahové látky
Obsahuje především éterické oleje, které jsou typické pro čeleď miříkovitých, dále flavonoidy a pravděpodobně i polyacetyleny a stopy furanokumarinů, ačkoliv přesné fytochemické složení není detailně prozkoumáno kvůli její vzácnosti a malému hospodářskému významu.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není považována za výrazně jedovatou pro lidi ani zvířata, avšak kvůli možné přítomnosti toxických látek, běžných v této čeledi, se její konzumace nedoporučuje. Možnost záměny existuje s jinými bíle kvetoucími miříkovitými rostlinami; v nekvetoucím stavu by mohla být teoreticky zaměněna za mladé jedovaté druhy jako bolehlav plamatý (Conium maculatum), který se odlišuje lysou, červeně skvrnitou lodyhou a pachem po myšině, nebo tetluchu kozí pysk (Aethusa cynapium), která má pod okolíčky charakteristické dlouhé, dolů svěšené listeny. Nejjistějším rozlišovacím znakem je její unikátní, velký a plochý plod s řadami háčkovitých ostnů na žebrech.
Zákonný status/ochrana: V České republice patří mezi kriticky ohrožené druhy (kategorie C1b) a je chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Její populace dramaticky poklesla v důsledku intenzifikace zemědělství. V mezinárodním Červeném seznamu IUCN není globálně hodnocena jako ohrožená (Least Concern) díky svému rozsáhlému areálu v jižnějších oblastech, ačkoli v mnoha zemích severně od Alp ustupuje.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Caucalis“ pochází z řeckého „kaukalis“, což bylo jméno pro blíže neurčenou miříkovitou rostlinu užívané ve starověku. Druhové jméno „platycarpos“ je složeninou řeckých slov „platys“ (plochý) a „karpos“ (plod), což přesně popisuje její charakteristické široké a ploché plody. Její osud je typickým příkladem tzv. polního plevele (archeofytu), který se do naší přírody dostal s prvními zemědělci v neolitu a jehož existence je dnes ohrožena moderními agrotechnickými postupy, jako je používání herbicidů a hluboká orba. Zvláštní adaptací jsou její plody s háčkovitými ostny, které slouží k šíření pomocí zvířat (epizoochorie), kdy se zachytávají v srsti kolemjdoucích živočichů.
