📖 Úvod
Celer miřík (Apium graveolens) je dvouletá, výrazně aromatická zelenina, která se pěstuje ve třech hlavních formách: bulvový pro svou zdužnatělou podzemní hlízu, řapíkatý pro masité a křupavé řapíky a naťový pro voňavé listy. Díky své charakteristické kořenité chuti je nepostradatelnou součástí polévkových základů, omáček, salátů i pomazánek. Listy jsou zpeřené a drobné bílé květy tvoří složené okolíky. Je to cenný zdroj vitamínů, minerálů a vlákniny s vysokým obsahem vody.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Dvouletá bylina tvořící v prvním roce přízemní růžici listů a ve druhém roce květní lodyhu; výška 30–100 cm; celkový vzhled je robustní, lysá a silně aromatická rostlina s lesklými, tmavě zelenými listy a přímou, větvenou lodyhou.
Kořeny: Hlavní kořen vřetenovitého tvaru, který u pěstovaných odrůd (zejména celeru bulvového, var. rapaceum) mohutní a transformuje se ve velkou, dužnatou, kulovitou až řepovitou hlízu na povrchu světle hnědou a pokrytou četnými postranními kořeny.
Stonek: Lodyha je přímá, dutá nebo vyplněná dření, zřetelně hranatá a hluboce podélně rýhovaná, v horní polovině je bohatě větvená, je zcela lysá a postrádá jakékoliv trny či ostny.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě; jsou dlouze řapíkaté (přízemní a dolní lodyžní) až téměř přisedlé (horní lodyžní listy); čepel je v obrysu trojúhelníkovitá, 1–2krát zpeřená s lístky klínovitými až kosníkovitými; okraj lístků je hrubě pilovitě zubatý až trojlaločný; barva je tmavě zelená a na líci výrazně lesklá; žilnatina je zpeřená; povrch listů je lysý, bez jakýchkoliv trichomů.
Květy: Drobné květy mají zelenobílou až nažloutlou barvu; jsou pravidelné, pětičetné, s korunními lístky na špičce dovnitř ohnutými; jsou uspořádány do květenství zvaného složený okolík, který je tvořen 6–15 okolíčky bez obalů a obalíčků; doba kvetení je v druhém roce od června do srpna.
Plody: Plodem je dvounažka rozpadající se na dva plůdky (merikarpia); barva je po dozrání šedohnědá až hnědá; tvar je malý (cca 2 mm), široce vejčitý až téměř kulovitý, ze stran mírně smáčklý a opatřený pěti výraznými, světlými a nitkovitými žebry; plody dozrávají od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje pobřežní oblasti Evropy, Středomoří, severní Afriky a západní Asie, kde roste na slaniskách a v ústích řek. V České republice není původní, je považován za archeofyt, tedy rostlinu zavlečenou již ve starověku či středověku. Jeho planá forma se u nás vyskytuje velmi vzácně, především na zasolených půdách v teplých oblastech jižní Moravy. Jako pěstovaná zelenina je rozšířen kosmopolitně ve všech mírných pásech světa, kde je pěstován v mnoha kultivarech.
Stanovištní nároky: Preferuje vlhké až mokré, živinami bohaté a často zasolené (je halofytní) půdy, typicky hlinité až jílovité, s neutrální až mírně zásaditou reakcí. Je to světlomilná rostlina, která nejlépe prosperuje na plně osluněných stanovištích, jako jsou pobřežní marše, břehy vodních toků, vlhké louky, rumiště a příkopy. Ve stínu roste slabě a nevytváří kvalitní bulvy či řapíky, vyžaduje stálou a dostatečnou vlhkost půdy pro optimální růst.
🌺 Využití
V léčitelství se historicky i dnes využívá především kořen (bulva), nať a semena jako silné diuretikum podporující funkci ledvin a močových cest, při dně, revmatismu a jako prostředek pro snížení krevního tlaku a uklidnění nervové soustavy; byl považován i za afrodiziakum. V gastronomii je klíčovou zeleninou, jedlé jsou všechny jeho části: bulva se používá do polévek, omáček, pyré a salátů, řapíky se konzumují syrové i tepelně upravené a listy se semeny slouží jako výrazné koření. Průmyslově se z něj extrahují esenciální oleje (apiol) pro potravinářství a parfumerii. V okrasném zahradnictví se specificky nepoužívá, ale jeho listové kultivary, například „Golden Self-Blanching“, mohou být součástí bylinkových záhonů. Ekologicky jsou jeho květy zdrojem nektaru pro různé druhy hmyzu, včetně včel, čmeláků a pestřenek, čímž podporuje biodiverzitu.
🔬 Obsahové látky
Hlavními účinnými látkami jsou silice, které obsahují terpeny jako limonen a selinen a především ftalidy (sedanolid, sedanenolid), jež mu dodávají charakteristickou silnou vůni a chuť. Dále obsahuje flavonoidy (apiin, apigenin), polyacetyleny, a také fototoxické furanokumariny (psoralen, bergapten). Je bohatý na vitamíny (zejména C, K a skupiny B) a minerální látky, především draslík, vápník a sodík.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Pro většinu lidí není jedovatý, avšak obsažené furanokumariny mohou u citlivých jedinců při kontaktu s pokožkou a následném vystavení slunečnímu záření způsobit fotodermatitidu (vyrážky, puchýře). U některých lidí může vyvolat silné alergické reakce. Ve vysokých dávkách (zejména extrakt ze semen) může působit dráždivě a v minulosti byl zneužíván jako abortivum. Záměna je možná zejména v přírodě s jinými miříkovitými rostlinami; nejnebezpečnější je záměna s prudce jedovatým rozpukem jízlivým (Cicuta virosa), který roste na podobných podmáčených místech a odlišuje se dutou, komůrkovanou oddenkovou hlízou a nepříjemným pachem. Dalšími podobnými jedovatými druhy jsou bolehlav plamatý (Conium maculatum), který má skvrnitou lodyhu a páchne po myšině, nebo tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium).
Zákonný status/ochrana: Pěstované formy nejsou chráněny. Planě rostoucí poddruh „Apium graveolens“ subsp. „graveolens“ je však v České republice hodnocen jako kriticky ohrožený druh (kategorie C1t) v Červeném seznamu cévnatých rostlin a je chráněn zákonem jako kriticky ohrožený druh. Na mezinárodních seznamech jako CITES nebo globální Červený seznam IUCN není uveden, protože jako druh je celosvětově běžný a nepovažuje se za ohrožený.
✨ Zajímavosti
Latinský název „Apium“ je staré římské označení pro tuto rostlinu, možná odvozené od slova pro vodu (aqua), s odkazem na jeho stanoviště. Druhové jméno „graveolens“ znamená „těžce/silně vonící„. České slovo „celer“ pochází přes německé „Sellerie“ a italské „seleri“ z řeckého „selinon„. Ve starověkém Řecku byl spojován se smrtí a pohřebními rituály, ale zároveň se jím věnčili vítězové Nemejských a Isthmických her. Římané jej používali v kuchyni a jako lék, přičemž mu přisuzovali afrodiziakální účinky. Zajímavostí je jeho schopnost růst na zasolených půdách (halofilie), což je adaptace na původní pobřežní stanoviště.
