📖 Úvod
Brambor (Solanum tuberosum), známý také jako lilek brambor, je víceletá hlíznatá rostlina pocházející z jihoamerických And. Dnes patří mezi nejdůležitější zemědělské plodiny světa. Pěstuje se pro své podzemní hlízy, které jsou bohatým zdrojem škrobu a klíčovou složkou potravy v mnoha kulturách. Zatímco hlízy jsou po tepelné úpravě jedlé, nadzemní zelené části rostliny, včetně plodů, jsou jedovaté. Květy bramboru mohou mít barvu od bílé přes růžovou až po fialovou.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, v kultuře pěstovaná jako jednoletá, botanicky však vytrvalá, dosahující výšky 30–100 cm, tvořící vzpřímený až poléhavý, bohatě větvený a olistěný trs.
Kořeny: Svazčitý kořenový systém vyrůstající z mateřské hlízy, který je mělký, a především podzemní oddenky (stolony), na jejichž koncích se zduřením tvoří zásobní orgány – hlízy.
Stonek: Přímá až poléhavá, hranatá, někdy křídlatá, dutá, větvená a dužnatá lodyha, která je zelená, často s antokyanovým (fialovým) nádechem, porostlá krátkými jednoduchými trichomy a je bez trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě, jsou řapíkaté, svým tvarem přetrhovaně lichozpeřené, složené z velkých vejčitých lístků a menších vložených lístků mezi nimi, přičemž koncový lístek je největší; okraj lístků je celokrajný, barva světle až tmavě zelená, žilnatina je zpeřená a povrch listu je pokryt jednobuněčnými i mnohobuněčnými krycími a žláznatými trichomy.
Květy: Pětičetné, pravidelné, kolovité a srostloplátečné květy bílé, růžové, fialové nebo namodralé barvy se žlutým středem tvořeným prašníky, jsou uspořádané v koncových květenstvích zvaných vijany (přesněji šroubely); kvete od června do srpna.
Plody: Plodem je kulovitá, masitá, vícesemenná a jedovatá bobule (obsahuje glykoalkaloid solanin), která je v době zralosti zelená až žlutozelená, někdy s fialovým nádechem; dozrává v srpnu až září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál této rostliny leží v jihoamerických Andách, konkrétně na území dnešního Peru a Bolívie, odkud se rozšířila do celého světa. V České republice není původní, jedná se o zavlečený druh (neofyt), který byl do Evropy přivezen v 16. století. Dnes je to jedna z nejrozšířenějších plodin na světě, pěstovaná v mírném pásu na všech kontinentech. V ČR se pěstuje na polích po celém území, přičemž nejvýznamnější pěstitelské oblasti se nacházejí ve vyšších a chladnějších polohách, jako je Českomoravská vrchovina.
Stanovištní nároky: Jako kulturní plodina se pěstuje především na polích a v zahradách, občas může zplanět na rumištích a kompostech. Vyžaduje lehké až středně těžké, písčitohlinité a dobře provzdušněné půdy s mírně kyselou až neutrální reakcí. Je to výrazně světlomilná rostlina, která pro dobrý výnos hlíz potřebuje plné slunce. Má vysoké nároky na vlhkost, zejména v období tvorby hlíz, a nesnáší jak sucho, tak trvalé zamokření kořenů.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se šťáva ze syrových hlíz používala pro neutralizaci žaludečních kyselin a plátky na otoky, dnes se však terapeuticky nevyužívá. V gastronomii jsou její hlízy jednou z nejdůležitějších světových potravin, konzumují se výhradně po tepelné úpravě (vaření, pečení, smažení), neboť syrové jsou těžce stravitelné a obsahují antinutriční látky. V průmyslu je klíčovým zdrojem škrobu pro potravinářské i technické účely a suroviny pro výrobu lihu a bioetanolu; slouží i jako krmivo pro hospodářská zvířata. Jako okrasná rostlina se téměř nepěstuje, ale její květy mohou být estetické. Ekologicky má menší význam, květy jsou opylovány hmyzem a hlízy mohou sloužit jako potrava pro divoká prasata.
🔬 Obsahové látky
Hlízy obsahují především škrob, který tvoří jejich hlavní energetickou hodnotu, dále nezanedbatelné množství bílkovin, vlákniny, vitamínu C (zejména v čerstvých), vitamínů skupiny B a minerálních látek, především draslíku. Všechny zelené části rostliny, včetně zelených nebo naklíčených hlíz, obsahují toxické steroidní glykoalkaloidy, zejména solanin a chakonin.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Jedovatá je celá nadzemní část (nať, květy, plody-bobule) a také zelené či naklíčené hlízy, a to pro lidi i většinu zvířat. Toxicitu způsobují glykoalkaloidy, především solanin. Otrava se projevuje gastrointestinálními potížemi (zvracení, průjem) a neurologickými příznaky (bolesti hlavy, zmatenost). Záměna samotné plodiny je nepravděpodobná, ale její bobulovité plody mohou být zaměněny za plody jiných, rovněž jedovatých, planých lilků, jako je lilek černý nebo lilek potměchuť. Ty se liší celkovým habitem a absencí velkých jedlých hlíz.
Zákonný status/ochrana: Jelikož se jedná o jednu z nejběžnějších a celosvětově pěstovaných zemědělských plodin, nepodléhá žádnému stupni zákonné ochrany v České republice ani v zahraničí. Není zařazena na Červený seznam ohrožených druhů IUCN ani v úmluvě CITES.
✨ Zajímavosti
České jméno je odvozeno od Braniborska, odkud se k nám v 18. století rozšířilo jejich pěstování; starší názvy jsou „zemská jablka“ či „erteple„. Do Evropy byla přivezena v 16. století a zpočátku byla považována za okrasnou a exotickou rostlinu, potravinou se stala až později, kdy pomohla odvrátit mnohé hladomory. S tím souvisí i tragická událost Velkého irského hladomoru, způsobeného jejich neúrodou. Botanickou zajímavostí je, že jedlá hlíza není plod, ale zduřelý podzemní stonek (zásobní orgán), zatímco skutečný plod je malá zelená a jedovatá bobule, která vyrůstá na nati po odkvětu.
