📖 Úvod
Trýzel škardolistý je dvouletá až krátce vytrvalá, teplomilná bylina, dosahující výšky 20 až 60 cm. Z přízemní růžice šedozelených, úzce kopinatých listů vyrůstá přímá, větvená lodyha, která je zakončena hroznovitým květenstvím. Jeho vonné, čtyřčetné květy mají charakteristickou sírově žlutou barvu a objevují se od května do června. Plodem je šešule. Vyskytuje se na suchých, slunných skalnatých stráních, především na vápencových podkladech. V České republice je řazen mezi silně ohrožené druhy.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina; dvouletá až krátce vytrvalá; výška 30–100 cm; habitus je tvořen přízemní listovou růžicí a přímou, v horní části větvenou kvetoucí lodyhou; celkový vzhled je robustní, šedozelený díky hustému olistění a přitisklým chlupům.
Kořeny: Hlavní, silný, vřetenovitý až kůlový kořen, často dřevnatějící.
Stonek: Lodyha je přímá, pevná, obvykle ostře čtyřhranná a rýhovaná, v horní polovině větvená, celá hustě porostlá přitisklými, dvouramennými chlupy, bez trnů.
Listy: Uspořádání střídavé; přízemní listy v růžici jsou řapíkaté, lodyžní listy jsou přisedlé nebo jen krátce řapíkaté; tvar listů je podlouhle kopinatý až úzce kopinatý; okraj je nepravidelně chobotnatě zubatý až celokrajný; barva je šedozelená; žilnatina je zpeřená; trichomy jsou přítomny na obou stranách, jsou to jednobuněčné krycí trichomy, převážně dvouramenné, přitisklé, někdy i troj- až čtyřramenné.
Květy: Barva sírově žlutá až světle žlutá; květ je čtyřčetný, pravidelný, s korunními lístky uspořádanými do kříže; uspořádány jsou v hustém, vrcholovém květenství typu hrozen, který se za plodu výrazně prodlužuje; doba kvetení je od května do července.
Plody: Typ plodu je šešule; barva je za zralosti šedohnědá; tvar je dlouhý, úzký, zřetelně čtyřhranný, přitisklými chlupy hustě pokrytý a na stopkách šikmo odstávající až přímý; doba zrání je od července do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jedná se o druh s ponticko-panonským areálem, původní v Evropě a zasahující až do Malé Asie a na Kavkaz. V České republice je původním druhem, archeofytem, jehož výskyt je omezen na nejteplejší oblasti. Celkové rozšíření zahrnuje střední, jižní a jihovýchodní Evropu, zejména oblast Panonské pánve (Maďarsko, Slovensko, Rakousko), Balkán, Ukrajinu a jižní Rusko. V ČR roste velmi vzácně a pouze v termofytiku, s těžištěm výskytu na jižní Moravě, především v Pavlovských vrších, v okolí Mikulova a v Pouzdřanské stepi, a dále izolovaně v Českém krasu a na několika málo lokalitách v teplých oblastech středních Čech.
Stanovištní nároky: Preferuje výslunné, suché a teplé lokality, jako jsou skalní stepi, xerotermní travnaté svahy, lesostepi, písčiny a někdy i narušená místa jako jsou staré lomy či okraje cest v teplých oblastech. Je to výrazně vápnomilná (kalcifilní) rostlina, která vyžaduje mělké, skeletovité, vysýchavé a na živiny chudé půdy s vysokým obsahem vápníku, nejčastěji na vápencovém nebo sprašovém podloží. Patří mezi striktně světlomilné (heliofilní) druhy, které nesnášejí zastínění, a je adaptována na suché (xerofilní) podmínky.
🌺 Využití
V léčitelství se historicky využívaly příbuzné druhy rodu pro obsah srdečních glykosidů jako kardiotonikum, podobně jako náprstník, avšak s méně spolehlivým a potenciálně nebezpečným účinkem; sbírala se kvetoucí nať, ale dnes se pro léčebné účely nevyužívá kvůli toxicitě. V gastronomii je rostlina nejedlá a jedovatá. Technické či průmyslové využití nemá. Pro okrasné účely se pěstuje jen velmi zřídka, spíše v botanických zahradách a sbírkách specialistů na suchomilné rostliny, žádné specifické kultivary nejsou známy. Ekologický význam spočívá v tom, že je ve svých stepních biotopech zdrojem nektaru a pylu pro včely, čmeláky, motýly a další hmyz; její listy mohou sloužit jako potrava pro housenky některých druhů motýlů, například bělásků.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami jsou kardenolidové glykosidy, především erysimosid a helvetikosid, které mají silný účinek na srdeční činnost a jsou zodpovědné za toxicitu rostliny. Dále obsahuje, jako ostatní brukvovité rostliny, glukosinoláty (hořčičné glykosidy), které jí propůjčují ostrou chuť a slouží jako obrana proti býložravcům.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Celá rostlina je jedovatá pro lidi i pro zvířata, zejména pro pasoucí se dobytek, kvůli obsahu srdečních glykosidů. Příznaky otravy zahrnují nevolnost, zvracení, průjem, poruchy vidění, a především vážné poruchy srdečního rytmu (arytmie), které mohou při požití většího množství vést až k zástavě srdce. Záměna je možná s jinými žlutě kvetoucími brukvovitými rostlinami, například s hořčicí rolní (Sinapis arvensis), která má však lyrovitě peřenodílné listy a roste hojně jako polní plevel, nebo s jinými druhy trýzelů. Odlišení napomáhá její specifický biotop (suché vápnité stráně), dvouletý životní cyklus a tvar přízemních listů připomínajících listy škardy.
Zákonný status/ochrana: V České republice je zařazena mezi zákonem chráněné druhy v kategorii silně ohrožený druh (§2) podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je vedena v kategorii ohrožený (C3). Na mezinárodní úrovni není chráněna úmluvou CITES a v globálním Červeném seznamu IUCN není její status specificky hodnocen, ale na národních úrovních je považována za vzácnou a ohroženou.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Erysimum“ pochází z řeckého slova „eryomai“, což znamená „pomáhat“ nebo „zachránit“, což odkazuje na údajné léčivé vlastnosti některých zástupců rodu v antice. Druhové jméno „crepidifolium“ je složeninou latinských slov „Crepis“ (škarda) a „folium“ (list), tedy „škardolistý“, což přesně popisuje tvar jejích přízemních listů, které připomínají listy jestřábníků či škard. Český název „trýzel“ je starého původu a označuje rostliny s hořkou či ostrou chutí. Mezi její zajímavé adaptace patří hluboký kůlový kořen pro čerpání vody z hloubky a husté přitisklé chloupky na listech, které snižují odpar a chrání před intenzivním slunečním zářením v jejím stepním prostředí.
