📖 Úvod
Pšenice jednozrnná (Triticum monococcum) je jednou z nejstarších domestikovaných plodin na světě a patří mezi pluchaté pšenice. Její zrno je pevně obaleno pluchou, která se musí před zpracováním odstranit. Jedná se o geneticky jednoduchý diploidní druh. Oproti moderní pšenici má sice nižší výnosy, ale je nutričně bohatší, s vyšším obsahem bílkovin, minerálů a karotenoidů. Vyznačuje se specifickou, lehce oříškovou chutí a její lepek má odlišnou strukturu.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá, výška 50-120 cm, nemá korunu, má vzpřímený, trsnatý habitus; celkově štíhlý, jemný vzhled s charakteristickým, silně zploštělým dvouřadým klasem.
Kořeny: Svazčitý kořenový systém, tvořený adventivními kořeny, které jsou husté, jemné a mělce kořenící v půdě.
Stonek: Stéblo, které je vzpřímené, tenké, duté, článkované s plnými kolénky, na povrchu hladké a lysé, bez trnů.
Listy: Listy střídavé, dvouřadě uspořádané, přisedlé s výraznou listovou pochvou objímající stéblo a blanitým jazýčkem; čepel je úzce čárkovitá, celokrajná, barvy zelené až šedozelené, se souběžnou žilnatinou a na povrchu často pokrytá jemnými jednobuněčnými krycími trichomy.
Květy: Květy nenápadné, redukované, oboupohlavné, bez okvětí, zelenkavé barvy, uspořádané po jednom v kláscích, které skládají hustý, terminální, dvouřadý a z boku silně smáčknutý lichoklas; doba kvetení je od května do července.
Plody: Plodem je pluchatá obilka, což je nažka s oplodím srostlým s osením, která zůstává i po vymlácení pevně obalena v plevách a pluchách; má podlouhlý, zploštělý tvar a žlutohnědou barvu; dozrává v období července až srpna.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál plané formy se nachází v oblasti Úrodného půlměsíce, konkrétně v hornatých oblastech jihovýchodního Turecka, kde byla domestikována přibližně 10 000 let před naším letopočtem, a je tak jednou z nejstarších pěstovaných plodin. V České republice není původní, jedná se o archeofyt, tedy rostlinu zavlečenou člověkem již v pravěku, konkrétně v období neolitu, kdy tvořila základ zemědělství. V současnosti je její pěstování ve světě velmi omezené a má charakter okrajové, speciální plodiny, pěstované zejména v horských oblastech Francie, Španělska, Itálie, Balkánu, Maroka a Turecka pro gurmánské účely a ekologické zemědělství. V ČR se komerčně téměř nepěstuje, lze se s ní setkat na pokusných políčkách, v genových bankách, u malých ekologických zemědělců nebo velmi vzácně jako se zplanělou rostlinou v okolí míst pěstování.
Stanovištní nároky: Jako kulturní plodina preferuje otevřená, plně osluněná stanoviště, tedy pole a ornou půdu; zplaněle může růst na rumištích či úhorech. Je velmi nenáročná na půdní podmínky a dokáže prosperovat i na chudých, mělkých a kamenitých půdách, kde by moderní odrůdy pšenice selhaly. Snáší půdy od mírně kyselých po zásadité, přičemž mírně preferuje půdy vápnité. Je výrazně světlomilná (heliofyt) a nesnáší zastínění. Co se týče vláhy, je dobře adaptovaná na suché podmínky a je výrazně odolnější vůči suchu než moderní pšenice, naopak nesnáší přemokřené a zamokřené půdy.
🌺 Využití
Její hlavní využití je v gastronomii, kde jsou jedlá zrna (obilky) ceněna pro svou ořechovou, mírně nasládlou chuť a vysoký nutriční obsah; z mouky se peče chléb, pečivo, vyrábí se z ní těstoviny a kroupy se používají do polévek, rizot či jako příloha. V léčitelství se přímo nevyužívá, ale je považována za funkční potravinu díky vysokému obsahu antioxidantů a minerálů a bývá lépe snášena lidmi s některými formami neceliakální citlivosti na pšenici. Historicky byla sláma využívána na pokrývání střech (došky) a jako podestýlka pro dobytek. V okrasném zahradnictví se může pěstovat v přírodních a venkovských zahradách pro svůj estetický vzhled vysokých stébel s charakteristickými plochými klasy. Ekologický význam spočívá především v tom, že jako stará a geneticky rozmanitá plodina představuje cenný genetický zdroj pro šlechtění nových, odolnějších odrůd pšenice, například vůči chorobám a suchu. Zrno slouží jako potrava pro polní ptactvo a hlodavce.
🔬 Obsahové látky
Obsahuje vysoký podíl bílkovin (často přes 15 %), které zahrnují i lepek, ačkoliv jeho složení (zejména gliadinová frakce) se liší od moderní pšenice. Je bohatá na esenciální aminokyseliny, vlákninu a minerální látky, především zinek, železo, hořčík, fosfor a selen. Vyznačuje se vysokým obsahem karotenoidů, zejména luteinu, který dodává mouce nažloutlou barvu a působí jako silný antioxidant chránící zrak. Dále obsahuje tokoferoly (vitamin E) a vitaminy skupiny B.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro lidi ani pro zvířata jedovatá, je to základní potravina. Jediné riziko představuje pro jedince trpící celiakií nebo alergií na lepek, protože gluten obsahuje. Příznaky nesnášenlivosti jsou standardní jako u jiných obilovin. Záměna s nebezpečnými druhy je prakticky vyloučena, jelikož se pěstuje jako kulturní plodina. Laik by si ji mohl splést s jinými druhy pšenic (např. dvouzrnnou) nebo s některými planými travami, jako je pýr plazivý. Odlišuje se však jednoznačně stavbou klasu, který je velmi plochý, a v každém klásku se nachází zpravidla pouze jedna obilka, pevně uzavřená v pluchách, což z ní činí tzv. pšenici pluchatou.
Zákonný status/ochrana: V České republice ani v rámci mezinárodních úmluv (CITES, IUCN) není chráněna zákonem, protože se jedná o kulturní plodinu. Její ochrana má však jiný rozměr – je vnímána jako cenný genetický zdroj a je uchovávána v zemědělských genových bankách po celém světě, aby se zabránilo jejímu zmizení. Považuje se za reliktní plodinu, jejíž zachování je důležité pro udržení biodiverzity a potravinové bezpečnosti. Její planý předek „Triticum boeoticum“ je dle Červeného seznamu IUCN hodnocen jako málo dotčený (Least Concern).
✨ Zajímavosti
Latinský název „Triticum“ pochází z latinského slova „terere“, což znamená „mlít“ nebo „drtit“, odkazující na zpracování zrna. Druhové jméno „monococcum“ je složeninou řeckých slov „mónos“ (jeden) a „kókkos“ (zrno), což přesně popisuje charakteristický znak – jedno zrno v klásku. Český název je přímým překladem. Jedná se o jednu z osmi tzv. neolitických zakladatelských plodin, které stály u zrodu zemědělství. Fascinujícím důkazem jejího historického významu je nález jejích zrn v trávicím traktu ledovcového muže Ötziho, který žil před více než 5000 lety. Geneticky je zajímavá tím, že je diploidní (má pouze dvě sady chromozomů), na rozdíl od moderní hexaploidní pšenice, což z ní činí důležitý modelový organismus pro studium genomu pšenic. Její obilky jsou pevně obaleny v pluchách, což ztěžuje jejich zpracování (musí se loupat) a byl to jeden z hlavních důvodů, proč byla postupně nahrazena „nahými“ druhy pšenice, u kterých zrno při mlácení volně vypadává.
