📖 Úvod
Prasetník lysý je jednoletá až dvouletá bylina, která se vyznačuje přízemní růžicí listů a lysými, často větvenými lodyhami. Během léta, od června do září, vytváří žluté květní úbory podobné malým pampeliškám. Tato nenáročná rostlina preferuje slunná stanoviště s písčitými, chudými a mírně kyselými půdami. Často se vyskytuje na polích, úhorech, okrajích cest a v písčinách, kde je považována za plevelný druh. Šíří se pomocí ochmýřených nažek nesených větrem.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, jednoletá až vzácně dvouletá, vysoká 10–40 cm, bez výrazné koruny, celkový vzhled je útlý, s přízemní růžicí listů a jednou či více přímými, nahoře chudě větvenými lodyhami, které působí lysým a někdy načervenalým dojmem.
Kořeny: Hlavní vřetenovitý kořen, poměrně tenký a krátký.
Stonek: Lodyha je přímá nebo vystoupavá, často již od báze větvená, oblá, lysá (odtud druhový název), často fialově až červenavě naběhlá, listnatá jen v dolní části nebo zcela bezlistá, při poranění roní bílý latex, bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány převážně v přízemní růžici, lodyžní listy (pokud jsou vyvinuty) jsou střídavé, redukované a přisedlé; přízemní listy jsou krátce křídlatě řapíkaté, tvar čepele je podlouhle obkopinatý, okraj je chobotnatě zubatý až peřenoklaný, barva je svěže zelená, povrch lesklý a lysý; žilnatina je zpeřená; trichomy většinou chybí, vzácně se mohou na okraji vyskytovat řídké, jednoduché, jednobuněčné krycí chlupy.
Květy: Květy mají citrónově žlutou barvu, jsou všechny jazykovité a oboupohlavné, uspořádané do poměrně malého koncového květenství typu úbor, které se na noc a za deště zavírá; vnější jazykovité květy mají na vnější straně často načervenalý nebo nazelenalý pruh; doba kvetení je od června do září.
Plody: Plodem je nažka, projevuje se zde heterokarpie (tvorba dvou typů plodů): vnější nažky v úboru jsou válcovité, bez zobánku a s krátkým nebo žádným chmýrem, vnitřní nažky jsou vřetenovité, protažené v dlouhý zobánek nesoucí péřitý, bělavý chmýr; barva nažek je hnědá až červenohnědá; dozrávají postupně od července do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje Evropu (od Středomoří po Skandinávii), severní Afriku a západní Asii; v České republice je považována za archeofyt, tedy druh zavlečený v dávné minulosti, případně je na nejteplejších stanovištích původní. Sekundárně se rozšířila jako invazní druh do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland a do dalších oblastí s mírným klimatem. V ČR se vyskytuje roztroušeně až vzácně, především v termofytiku (nejteplejší oblasti jako Polabí, Poohří, jižní Morava) a teplejších částech mezofytika, s těžištěm v nížinách a pahorkatinách.
Stanovištní nároky: Preferuje plně osluněná, suchá a teplá stanoviště, jako jsou písčiny, suché trávníky, okraje polí, vinice, úhory, okraje cest, železniční náspy a jiná narušovaná místa s nezapojenou vegetací. Je to výrazně světlomilná (heliofilní) a teplomilná rostlina. Roste na chudých, propustných, písčitých až štěrkovitých půdách, které jsou kyselé až neutrální; je vápnostřezná (kalcifugní), tedy nesnáší vápnité podloží. Je velmi odolná vůči suchu (xerofyt).
🌺 Využití
Využití je minimální a nemá velký hospodářský význam. V léčitelství se systematicky nevyužívá, ačkoliv některé příbuzné druhy z čeledi čekankovitých mají diuretické a detoxikační účinky. V gastronomii jsou mladé listy v přízemní růžici jedlé a lze je použít syrové do salátů (mají mírně nahořklou chuť podobně jako pampeliška) nebo tepelně upravené jako špenát; pražený kořen se v minulosti používal jako náhražka kávy. Technické či průmyslové využití nemá. Pro okrasné účely se nepěstuje, je vnímána spíše jako plevel. Ekologický význam spočívá v tom, že její květy poskytují nektar a pyl pro široké spektrum hmyzu, zejména pro včely, čmeláky, pestřenky a motýly, a je tak lokálně významnou včelařskou rostlinou na písčitých půdách.
🔬 Obsahové látky
Obsahuje podobně jako jiné hvězdnicovité rostliny seskviterpenické laktony (např. guaianolidy), které způsobují nahořklou chuť, dále fenolické kyseliny (kyselina kávová, chinová), flavonoidy (glykosidy luteolinu a apigeninu) a triterpenoidy. Kořen obsahuje polysacharid inulin, typický pro rostliny z podčeledi Cichorioideae, který slouží jako zásobní látka.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Pro člověka není považována za jedovatou a konzumace mladých listů v malém množství je bezpečná. Pro zvířata, zejména koně, může být při spásání velkého množství problematická, protože příbuzný prasetník kořenatý („Hypochaeris radicata“) je spojován s vyvoláním neurologického onemocnění zvaného kohoutí krok (stringhalt), a i když u tohoto druhu není toxicita takto prokázána, nelze riziko při masivním příjmu vyloučit. Nejčastěji si ji lze splést s prasetníkem kořenatým („H. radicata“), který je však na rozdíl od něj výrazně chlupatý na listech i lodyze, zatímco tento druh je lysý nebo jen řídce chlupatý. Další záměna je možná s pampeliškami („Taraxacum“), které mají vždy jen jeden úbor na dutém, bezlistém stvolu, zatímco tento druh má lodyhu větvenou a často olistěnou. Od jestřábníků („Hieracium“) a máchelek („Leontodon“) se liší detaily ve stavbě zákrovu a chmýru nažek.
Zákonný status/ochrana: Podle zákona o ochraně přírody a krajiny ČR není chráněna. V Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky je však zařazena do kategorie C4a, což znamená vzácnější druh vyžadující další pozornost, protože její přirozená stanoviště, jako jsou písčiny a suché trávníky, ubývají a jsou ohrožena zarůstáním nebo zástavbou. Mezinárodně chráněna není, na globálním Červeném seznamu IUCN je hodnocena jako málo dotčený druh (Least Concern) díky svému širokému rozšíření.
✨ Zajímavosti
Rodové latinské jméno „Hypochaeris“ pochází z řeckých slov „hypo“ (pod) a „choiros“ (prase), což naznačuje, že prasata údajně s oblibou vyrývají a požírají jeho kořeny. Druhové jméno „glabra“ je latinský výraz pro „lysý“ nebo „hladký“ a odkazuje na fakt, že rostlina je oproti jiným druhům rodu téměř bez chlupů. České jméno „prasetník lysý“ je tedy přímým překladem vědeckého jména. Jednou z největších zajímavostí je její heterokarpie – na jednom úboru vytváří dva typy nažek. Vnější nažky jsou bez zobánku, těžší a slouží k šíření na krátkou vzdálenost v blízkosti mateřské rostliny, zatímco vnitřní nažky mají dlouhý zobánek s chmýrem, jsou lehčí a uzpůsobené k šíření větrem na delší vzdálenosti, což je efektivní strategie pro přežití a kolonizaci nových stanovišť.
