📖 Úvod
Pelyněk černobýl je vytrvalá, statná bylina s načervenalou lodyhou, dosahující výšky až 1,5 metru. Jeho listy jsou na líci tmavě zelené, zatímco na rubu jsou typicky stříbřitě plstnaté a hluboce dělené. Od července do září kvete drobnými, nenápadnými úbory v hustých latách. Tato aromatická rostlina roste hojně na rumištích a podél cest. Dříve se využíval v lidovém léčitelství pro podporu trávení a jako koření, jeho pyl je však silným alergenem.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, výška 50–150 cm (vzácně až 200 cm), habitus vzpřímený, v horní části bohatě větvený vytvářející pyramidální tvar, celkově robustní, často tvořící husté porosty.
Kořeny: Kořenový systém tvořený silným, dřevnatým, vícehlavým oddenkem s četnými podzemními výběžky, umožňujícími vegetativní rozmnožování.
Stonek: Lodyha je přímá, pevná, v průřezu hranatá a podélně rýhovaná, často červenohnědě až fialově naběhlá, v dolní části dřevnatějící, obvykle pavučinatě chlupatá až olysalá, bez trnů.
Listy: Listy uspořádány střídavě, dolní řapíkaté, horní přisedlé; tvar je v obrysu vejčitý až eliptický, jsou jednoduše až dvakrát peřenosečné s úkrojky hrubě zubatými až stříhanými; svrchní strana je tmavě zelená a téměř lysá, spodní strana je výrazně bíle až šedě plstnatá; žilnatina je zpeřená; trichomy jsou mnohobuněčné, krycí, plstnaté, na spodní straně listů velmi husté.
Květy: Květy jsou drobné, trubkovité, žlutavé nebo červenohnědé barvy, uspořádané v malých, vejčitých až téměř kulovitých úborech (3-4 mm dlouhých); tyto úbory skládají bohaté, husté, koncově větvené latovité květenství; doba kvetení je od července do září.
Plody: Plodem je velmi drobná, hladká nažka bez chmýru; barva je hnědavá; tvar je podlouhle vejčitý, mírně stlačený; dozrává postupně od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje mírné pásmo Evropy, Asie a severní Afriky, v České republice je považován za archeofyt, tedy druh zavlečený v prehistorických dobách, a je zde plně zdomácnělý a vnímán jako původní. Sekundárně se rozšířil do většiny mírných oblastí světa, včetně Severní Ameriky, kde je na některých místech považován za invazivní druh. V ČR se jedná o velmi hojný druh, který roste roztroušeně až masově od nížin do podhorských oblastí po celém území, ve vyšších horských polohách je vzácnější nebo chybí.
Stanovištní nároky: Jde o typickou ruderální rostlinu, která preferuje stanoviště ovlivněná lidskou činností, jako jsou rumiště, skládky, okraje cest, železniční náspy, břehy vodních toků, neudržované zahrady, okraje polí a pastvin. Je výrazně nitrofilní, což znamená, že vyhledává půdy bohaté na dusík. Roste na půdách hlinitých, písčitých i kamenitých, snáší jak mírně kyselé, tak i zásadité (vápnité) podloží. Je výrazně světlomilná, ale snese i polostín. Co se týče vlhkosti, je velmi přizpůsobivá, roste na půdách mírně vlhkých až vysychavých, dobře snáší přísušky.
🌺 Využití
V léčitelství se historicky i dnes využívá kvetoucí nať (Herba artemisiae) jako hořčina pro podporu trávení a tvorby žaludečních šťáv, při nechutenství a proti střevním parazitům; tradičně se užívala i k úpravě nepravidelné menstruace. V gastronomii se mladé listy a květní úbory používají v malém množství jako koření, zejména k tučným masům jako je husa či vepřové, protože pomáhají s trávením tuků; jeho chuť je nahořklá a aromatická. V technické oblasti se sušená nať používá v tradiční čínské medicíně k moxování (požehování akupunkturních bodů) a dříve sloužila jako repelent proti molům v šatníku. Pro okrasné účely se základní druh nepěstuje, ale existují jeho kultivary s panašovanými listy, například „Variegata“ nebo „Oriental Limelight“, které se uplatní v trvalkových záhonech. Ekologický význam spočívá v tom, že poskytuje nektar a pyl pro různé druhy hmyzu, včetně včel a pestřenek, a je živnou rostlinou pro housenky některých druhů motýlů (např. můry). Husté porosty mohou sloužit jako úkryt pro drobnou zvěř a hmyz.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami jsou silice (éterické oleje), které obsahují zejména cineol, kafr a thujon, jenž je ve větších dávkách toxický. Dále obsahuje hořké seskviterpenické laktony (např. artemisinin, i když v menším množství než jiné druhy rodu), flavonoidy, kumariny, třísloviny a polyiny. Právě kombinace hořčin a silic definuje jeho trávicí a kořenící vlastnosti.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina je při konzumaci ve větším množství nebo při dlouhodobém užívání jedovatá pro lidi i zvířata kvůli obsahu neurotoxického thujonu. Příznaky otravy zahrnují křeče, poškození nervového systému a ledvin. Je kontraindikována v těhotenství, protože může vyvolat potrat. Její pyl je jedním z nejvýznamnějších a nejagresivnějších letních a podzimních inhalačních alergenů. Záměna je možná s pelyňkem pravým (Artemisia absinthium), který má však listy stříbřitě plstnaté z obou stran a intenzivnější vůni. Nebezpečná je záměna s vysoce invazivní a silně alergenní ambrozií peřenolistou (Ambrosia artemisiifolia), která má listy také dělené, ale na rubu jsou zelené, nikoli bělavě plstnaté, což je klíčový rozlišovací znak.
Zákonný status/ochrana: Tento druh není v České republice ani mezinárodně chráněn žádným zákonem. Není uveden na Červeném seznamu ohrožených druhů ČR ani v mezinárodních úmluvách jako CITES či na Červeném seznamu IUCN. Jedná se o velmi běžný, synantropní druh, který se naopak chová expanzivně a je často považován za plevel.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno Artemisia je odvozeno od řecké bohyně Artemis, ochránkyně žen a lovu, což souvisí s tradičním využitím byliny v gynekologii. Druhové jméno vulgaris znamená latinsky „obecný“ nebo „běžný„. České jméno černobýl je odvozeno od načernalé až fialové barvy lodyhy („černo-„) a obecného označení pro bylinu („-býl„). V mytologii a folklóru byl od starověku spojován s magií a ochranou; o svatojánské noci se z něj vily věnce, které měly chránit před zlými duchy a nemocemi. Římští vojáci si jej údajně vkládali do sandálů, aby předešli únavě nohou při dlouhých pochodech.
