📖 Úvod
Oleandr obecný, známý také jako bobkovnice (Nerium oleander), je stálezelený keř původem ze Středomoří. Je ceněný pro své nápadné, často vonné květy v odstínech bílé, růžové, červené až žluté. Má úzké, kožovité, kopinaté listy. V našich podmínkách se pěstuje jako přenosná nádobová rostlina, která vyžaduje slunné stanoviště a zimní ochranu před mrazem. Pozor, všechny části této krásné rostliny jsou prudce jedovaté a nebezpečné při požití.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Stálezelený keř, vzácněji malý strom, trvalka dosahující výšky 2–6 metrů, s hustou, často kulovitou nebo nepravidelně rozložitou korunou, celkový vzhled je bohatě větvený, dekorativní a robustní.
Kořeny: Hluboký a bohatě větvený kořenový systém, kde je hlavní kořen silně vyvinutý, kůlovitý a hluboko sahající, s četnými postranními kořeny zajišťujícími stabilitu a přísun vody.
Stonek: Stonky jsou vzpřímené, od báze bohatě větvené a dřevnatějící; mladé větve jsou šedozelené a hladké, zatímco starší kmeny mají hladkou až jemně podélně rozpukanou, šedohnědou borku; rostlina je bez trnů a při poranění roní jedovatý bílý latex.
Listy: Listy jsou uspořádány nejčastěji v trojčetných přeslenech (někdy vstřícně), jsou krátce řapíkaté, kožovité, s úzce kopinatým tvarem a celokrajným okrajem, na líci tmavě zelené a lesklé, na rubu světlejší se zřetelnou zpeřenou žilnatinou; na rubu listu se mohou v prohlubních vyskytovat jemné, jednobuněčné krycí trichomy.
Květy: Květy jsou nápadné, pětičetné, často vonné, s barvou od bílé přes růžovou a červenou až po žlutou, mají nálevkovitý tvar s rozloženými korunními cípy (mohou být jednoduché i plné), jsou uspořádány v bohatých koncových květenstvích zvaných vrcholíky a kvetou obvykle od června do října.
Plody: Plodem je suchý pukavý dvojměchýřek (typ tobolky), který je v mládí zelený a ve zralosti hnědne, má podlouhlý, vřetenovitý tvar připomínající lusk, dozrává na podzim a po puknutí uvolňuje četná ochmýřená semena pro šíření větrem.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Tento keř pochází z širokého pásma od Středomoří (Portugalsko, Španělsko, Itálie, Balkán) a severní Afriky přes Blízký východ (Turecko, Írán) až po jižní Asii, konkrétně po Indii a jižní Čínu; v České republice se jedná o nepůvodní, zavlečený druh, tedy neofyt, který se pěstuje výhradně jako okrasná, kbelíková a přenosná rostlina, jež není schopna přezimovat ve volné přírodě a tudíž zde nezplaňuje, avšak celosvětově byl introdukován a zdomácněl v mnoha subtropických a tropických oblastech, například v jižních státech USA, Austrálii či Jižní Africe, kde se často šíří invazivně.
Stanovištní nároky: Preferuje otevřená, plně osluněná stanoviště, v původním areálu typicky roste podél vodních toků, ve vyschlých řečištích a na štěrkovitých březích, což ukazuje na jeho adaptaci na periodický dostatek i nedostatek vody; je velmi nenáročný na typ půdy, snáší jak půdy kyselé, tak vápnité, a dobře toleruje i zasolení, klíčová je pro něj však dobrá propustnost substrátu; jedná se o výrazně světlomilnou (heliofilní) rostlinu, která ve stínu špatně roste a nekvete; přestože roste blízko vody, je po zakořenění díky hlubokému kořenovému systému mimořádně odolný vůči suchu, pro bohaté kvetení v kultuře však vyžaduje pravidelnou zálivku.
🌺 Využití
Jeho hlavní a téměř výhradní význam je v okrasném pěstování, kde je ceněn pro své atraktivní, stálezelené listy a dlouhou dobu kvetení od léta do podzimu; v teplých klimatech se využívá jako solitér, do živých plotů nebo jako městská zeleň odolná vůči znečištění, v chladnějších oblastech jako přenosná rostlina v nádobách; existuje mnoho kultivarů s různými barvami květů (bílá „Alba“, růžová „Emile Sahut“, červená, žlutá) a plností (jednoduché, plné květy); v minulosti se v lidovém léčitelství s extrémní opatrností využívaly listy pro jejich silné kardiotonické účinky, avšak pro vysokou toxicitu je jakékoliv vnitřní užití dnes naprosto nepřípustné a smrtelně nebezpečné; v gastronomii je absolutně nevyužitelný, neboť všechny jeho části jsou prudce jedovaté; ekologický význam je omezený, i když květy navštěvují někteří opylovači, zejména lišajové, a specializované housenky (např. lišaje oleandrového) se na něm dokážou živit a ukládat si jeho jedy pro vlastní ochranu.
🔬 Obsahové látky
Všechny části rostliny obsahují vysoce účinné a toxické kardioglykosidy, z nichž nejvýznamnější a nejznámější je oleandrin, dále pak neriin, neriantin a digitoxigenin; tyto látky mají silný účinek na srdeční činnost, podobně jako glykosidy z náprstníku („Digitalis“), a jsou zodpovědné za vysokou jedovatost celé rostliny, včetně sušených částí a kouře vznikajícího při jejím spalování.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Celá rostlina je smrtelně jedovatá pro lidi i většinu zvířat, včetně psů, koček, koní a hospodářských zvířat, a to i v malém množství – požití jediného listu může být pro dítě fatální; příznaky otravy se projevují nejprve v trávicím traktu (nevolnost, zvracení, prudké bolesti břicha, krvavý průjem), následované závažnými poruchami srdečního rytmu (bradykardie či tachykardie), neurologickými problémy (závratě, třes, křeče, kóma) a končí zástavou srdce; k záměně může dojít s vavřínem vznešeným („Laurus nobilis“), jehož listy se používají jako koření, odlišit se dá uspořádáním listů (zde v přeslenech po třech, u vavřínu střídavé) a absencí typické aromatické vůně po rozemnutí listu.
Zákonný status/ochrana: Tato rostlina není v České republice ani mezinárodně chráněna žádným zákonem, není uvedena v přílohách CITES a vzhledem ke svému hojnému rozšíření v původním areálu a masivnímu pěstování po celém světě je na Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie „Málo dotčený“ (Least Concern – LC), což znamená, že její populace není globálně ohrožena.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Nerium“ pochází z řeckého slova „neros“ (voda), což odkazuje na jeho přirozený výskyt v blízkosti vodních toků, druhové jméno „oleander“ je pravděpodobně spojením latinských slov „olea“ (oliva), kvůli listům podobným olivovníku, a řeckého „andros“ (muž) nebo „dendron“ (strom); rostlina je známá od antiky, byla zobrazena na freskách v Pompejích a její toxicita byla popsána již Pliniem Starším; traduje se příběh o vojácích Napoleona, kteří se otrávili po opékání masa na prutech z tohoto keře; mezi jeho adaptace na suché a horké klima patří kožovité, voskem potažené listy, které minimalizují odpar vody.
