📖 Úvod
Nadmutice bobulnatá je vytrvalá, plazivá až popínavá bylina, jejíž poléhavé lodyhy mohou dosahovat délky i několika metrů. Typicky roste na vlhkých a stinných stanovištích, například v lužních lesích, křovinách a na březích vodních toků. Má vstřícné, vejčité listy. Od června do srpna kvete převislými, bělavými květy s hluboce rozeklanými korunními lístky a typicky nafouklým, zvonkovitým kalichem. Nejpozoruhodnějším znakem je její plod – lesklá, kulatá a černá bobule, která je v rámci její čeledi vzácností.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka; výška 30-150 cm; habitus poléhavý, plazivý až popínavý; celkový vzhled je rozložitý, tvoří husté, propletené porosty.
Kořeny: Plazivý, větvený oddenek, z něhož vyrůstají kořenující lodyhy.
Stonek: Lodyha je poléhavá až popínavá, bohatě větvená, křehká, často s hranatým průřezem, porostlá krátkými, zpětně zahnutými chlupy, které jí pomáhají v přichycování, bez trnů.
Listy: Listy vstřícné; krátce řapíkaté až přisedlé; tvar vejčitý až elipticky kopinatý; okraj celokrajný a brvitý; barva světle až sytě zelená; žilnatina zpeřená; přítomny jednobuněčné krycí trichomy po celé ploše listu.
Květy: Květy zelenobílé až nažloutlé; pětičetné s charakteristickým nafouklým, zvonkovitým kalichem a hluboce dvouklanými korunními lístky; uspořádané jednotlivě nebo v chudých, řídkých vidlanech v úžlabí listů; kvetení od června do srpna.
Plody: Plodem je kulovitá bobule, což je v čeledi hvozdíkovitých výjimečné; zpočátku zelená, ve zralosti leskle černá; dozrává od srpna do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál pokrývá velkou část Eurasie, od západní Evropy až po Japonsko a Himálaj. V České republice je považována za archeofyt, tedy druh zavlečený v dávné minulosti, který již zdomácněl, ačkoliv některé zdroje ji mohou uvádět jako původní. V ČR se vyskytuje roztroušeně až vzácně, především v teplejších oblastech termofytika a mezofytika, typicky v nížinách a pahorkatinách podél větších řek, například v Polabí, Pomoraví a Podyjí, přičemž na Moravě je o něco hojnější než v Čechách. Celosvětově je rozšířena v mírném pásmu Evropy a Asie, na sever zasahuje až po jižní Skandinávii.
Stanovištní nároky: Preferuje vlhké, stinné až polostinné prostředí, nejčastěji roste v lužních a vlhkých listnatých lesích, v pobřežních křovinách, na březích vodních toků, v příkopech a na vlhkých rumištích či lesních okrajích. Jedná se o rostlinu náročnou na živiny, vyhledává hluboké, humózní, vlhké až mokré půdy, které jsou bohaté zejména na dusík. Z hlediska půdní reakce je víceméně neutrální, snáší půdy slabě kyselé až slabě zásadité. Je stínomilná (sciofilní), ale dokáže se plazit a šplhat po okolní vegetaci za světlem, čímž projevuje vysokou konkurenční schopnost ve vlhkých a dusíkem bohatých bylinných lemech.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se historicky používala jen zřídka, ačkoliv obsah saponinů v kořeni jí přisuzoval močopudné a expektorační účinky; v současné medicíně se nevyužívá. V gastronomii se uvádí, že mladé výhonky jsou po důkladném uvaření jedlé a mohou se připravovat podobně jako chřest nebo špenát, čímž se rozkládají termolabilní saponiny; plody, tedy černé bobule, jsou považovány za nejedlé až mírně jedovaté. Technické využití je minimální, ačkoliv kořen s obsahem saponinů by teoreticky mohl sloužit jako náhražka mýdla, podobně jako u mydlice. V okrasném zahradnictví se pěstuje ojediněle v přírodních a divokých zahradách jako půdopokryvná nebo popínavá rostlina do stinných a vlhkých koutů, žádné specifické kultivary nejsou běžně známé. Z ekologického hlediska poskytuje hustý porost úkryt pro drobný hmyz a živočichy, květy opylují především noční motýli a černé bobule slouží jako potrava pro ptáky, kteří se tak starají o její šíření (endozoochorie). Pro včelařství nemá význam.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami, které definují její vlastnosti, jsou především triterpenoidní saponiny, jež jsou zodpovědné za její mírnou toxicitu a pěnivost vodných výluhů z kořene. Dále obsahuje flavonoidy, fytosteroly a další sekundární metabolity v menším množství.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Celá rostlina, zejména kořeny a zralé bobule, je pro obsah saponinů mírně jedovatá pro lidi i pro zvířata. Požití většího množství bobulí může způsobit gastrointestinální potíže, jako je nevolnost, zvracení a průjem. Nebezpečná je především možnost záměny jejích lesklých černých bobulí s prudce jedovatými bobulemi rulíku zlomocného (Atropa belladonna). Klíčovým rozlišovacím znakem je kalich: u nadmutice je kalich nafouklý, měchýřkovitý a obklopuje plod, zatímco u rulíku je kalich pěticípý, hvězdicovitě rozložený pod bobulí. Dalším rozdílem je poléhavý až popínavý růst oproti statnému, vzpřímenému a keřovitému růstu rulíku, a také odlišný tvar květů (u nadmutice zelenobílé s hluboce rozeklanými korunními lístky, u rulíku fialovohnědé a zvonkovité).
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem jako zvláště chráněný druh. Je však zařazena v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR v kategorii C4a, což značí druh vyžadující další pozornost (méně ohrožený, ale vzácnější), především kvůli úbytku vhodných stanovišť, jako jsou přirozené lužní lesy. Na mezinárodní úrovni není vedena v seznamu CITES a podle Červeného seznamu IUCN je globálně hodnocena jako málo dotčený druh (Least Concern, LC) díky svému rozsáhlému areálu rozšíření.
✨ Zajímavosti
Latinské rodové jméno „Cucubalus“ je nejasného původu, druhové „baccifer“ je složeninou latinských slov „bacca“ (bobule) a „fero“ (nést), znamená tedy „bobulenosná„. České jméno „nadmutice“ výstižně odkazuje na charakteristický „nadmutý“ neboli nafouklý kalich. Lidové názvy jako nadragula či nadrahule jsou pravděpodobně zkomoleninami odkazujícími na podobnost s magickou mandragorou, se kterou však nemá nic společného. Mezi její zajímavé adaptace patří poléhavý a popínavý stonek, kterým se dere za světlem v hustých porostech, a květy, které se otevírají a voní především večer a v noci, aby přilákaly své hlavní opylovače – noční motýly.
