📖 Úvod
Lipnice cibulkatá je nízká, vytrvalá, hustě trsnatá tráva, typická pro suché a slunné lokality, jako jsou stepi, pastviny či skalnaté svahy. Její nejvýraznějším znakem jsou cibulkovitě ztloustlé báze stébel, které jí slouží jako zásobní orgány. Často se rozmnožuje vegetativně pomocí viviparie, kdy se v květenství místo semen vyvíjejí malé rozmnožovací pacibulky. Ty po opadu snadno zakořeňují a vytvářejí nové rostliny. Kvete brzy na jaře a v létě rychle zatahuje, aby přečkala sucho.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, vytrvalá, dosahující výšky 10-40 cm, hustě trsnatého habitu, s celkovým vzhledem sivě zeleného, nízkého trsu, jehož báze jsou charakteristicky cibulkovitě ztlustlé.
Kořeny: Svazčitý kořenový systém, vycházející z cibulkovitě ztlustlých bází trsů, které slouží jako zásobní orgány a nejsou pravými cibulemi.
Stonek: Tenká, hladká, přímá nebo na bázi kolénkatě vystoupavá stébla s několika kolénky, bez trnů.
Listy: Uspořádání střídavé a dvouřadé; listy přisedlé s listovými pochvami; čepel je úzce čárkovitá, často složená nebo svinutá s charakteristickou kápovitou špičkou; okraj celokrajný, někdy mírně drsný; barva sivě zelená; žilnatina rovnoběžná; trichomy obvykle chybí (listy jsou lysé) nebo jsou přítomny krátké jednobuněčné krycí trichomy.
Květy: Nazelenalé až fialově naběhlé, drobné květy uspořádané v mnohokvětých kláscích, které tvoří hustou, staženou, vejčitou až jehlancovitou latu; velmi často jsou klásky přeměněny na zelené nebo fialové rozmnožovací pacibulky (jev zvaný viviparie); doba kvetení je od dubna do června.
Plody: Typ plodu je obilka, která se však kvůli časté viviparii tvoří jen vzácně nebo vůbec; pokud se vytvoří, je drobná, vřetenovitá a hnědá; hlavním způsobem rozmnožování jsou pacibulky opadávající z květenství.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje Evropu, severní Afriku a rozsáhlé oblasti Asie až po Himálaj; v České republice je považována za původní druh (archeofyt). Sekundárně byla zavlečena do Severní Ameriky, Austrálie a dalších oblastí s mírným klimatem, kde se místy chová invazivně. V ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně v nejteplejších oblastech termofytika, jako je jižní Morava (Pálava, Podyjí), České středohoří, Český kras a okolí Prahy, zatímco ve vyšších a chladnějších polohách chybí.
Stanovištní nároky: Preferuje extrémně suchá, slunná a teplá stanoviště, jako jsou skalní stepi, písčiny, suché pastviny, úvozy, okraje cest, železniční náspy a jiná ruderální místa. Je výrazně vápnomilná (kalcifilní) a roste na mělkých, skeletovitých, na živiny chudých půdách s bazickou až neutrální reakcí, kyselým substrátům se vyhýbá. Jedná se o silně světlomilnou (heliofilní) a suchomilnou (xerofilní) rostlinu, která nesnáší zastínění a zamokření.
🌺 Využití
V léčitelství ani v gastronomii nemá žádné využití, pro člověka není jedlá a nesbírá se. Její technický význam je omezený, ale někdy je součástí speciálních travních směsí pro ozeleňování a stabilizaci extrémně suchých a erozí ohrožených svahů. Pro okrasné účely se nepěstuje a neexistují žádné specifické kultivary. Ekologický význam je však značný, neboť jako pionýrská rostlina zpevňuje půdu a poskytuje v brzkém jaře důležitou pastvu pro volně žijící býložravce (např. zajíce, králíky) i pro hospodářská zvířata. Semeny a pacibulkami se živí zrnožraví ptáci a je hostitelskou rostlinou pro larvy některých druhů hmyzu. Včelařský význam je nulový, jelikož je větrosnubná.
🔬 Obsahové látky
Neobsahuje žádné specifické, farmakologicky významné nebo toxické sekundární metabolity; její chemické složení je typické pro trávy a zahrnuje především strukturní polysacharidy (celulóza, hemicelulóza), lignin, proteiny a zásobní sacharidy (škrob) uložené v cibulkovitě ztlustlých bázích stébel a v pacibulkách.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina není pro lidi ani pro zvířata jedovatá a je považována za bezpečnou pícninu. Možnost záměny existuje s jinými drobnými druhy trav z rodu lipnice („Poa“), avšak je velmi snadno a spolehlivě odlišitelná díky své unikátní vlastnosti – viviparii, kdy jsou kvítky v kláscích přeměněny na malé zelené vegetativní pacibulky, které slouží k rozmnožování. Tento znak ji v kombinaci s cibulkovitě ztlustlými bázemi trsů činí prakticky nezaměnitelnou s jakýmkoliv nebezpečným druhem.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem, avšak je vedena v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR v kategorii C4a jako druh téměř ohrožený, a to nikoliv kvůli své vzácnosti, ale kvůli ohrožení a úbytku jejích specifických stanovišť (suchých trávníků a stepí). Mezinárodně chráněna není (není na seznamu CITES) a v globálním Červeném seznamu IUCN je hodnocena jako málo dotčený druh (Least Concern) díky svému obrovskému areálu rozšíření.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Poa“ pochází ze starořeckého slova pro trávu nebo píci. Druhové jméno „bulbosa“, stejně jako české „cibulkatá“, odkazuje na charakteristické cibulkovité zduřeniny na bázi stébel, které slouží jako zásobní orgány pro přečkání nepříznivého letního období sucha. Největší zajímavostí a klíčovou adaptací na suché prostředí je její schopnost viviparie (živorodosti), kdy místo semen vytváří v květenství malé dceřiné rostlinky (pacibulky), které po odpadnutí okamžitě zakoření. Tento způsob vegetativního rozmnožování je v aridních podmínkách mnohem spolehlivější než rozmnožování semeny. Rostlina má efemérní životní cyklus – vyraší brzy na jaře, rychle vytvoří pacibulky a během horkého a suchého léta zatahuje a přežívá ve stavu dormance.
