📖 Úvod
Křen selský je statná, vytrvalá bylina pěstovaná pro svůj silný, válcovitý a dužnatý kořen. Ten má velmi ostrou, štiplavou chuť a aroma způsobené sinigrinem. Využívá se především v gastronomii jako pikantní dochucovadlo k masům, do omáček a pomazánek. Tvoří přízemní růžici velkých, podlouhlých listů a v létě vykvétá drobnými bílými květy v hroznovitém květenství. Je také ceněnou léčivkou pro své antibakteriální účinky a vysoký obsah vitamínu C.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina; trvalka; výška 50-150 cm; habitus tvořený mohutnou přízemní růžicí velkých, dlouze řapíkatých listů, z jejíhož středu vyrůstá vysoká, větvená květonosná lodyha; celkový vzhled je robustní, statná, expanzivní rostlina.
Kořeny: Mohutný, válcovitý, dužnatý kůlový kořen, na povrchu žlutohnědý, na řezu bílý, pronikavě štiplavé chuti a vůně, bohatě větvený a s extrémně vysokou regenerační schopností z jakékoliv části.
Stonek: Lodyha je přímá, silná, dutá, rýhovaná až hranatá, v horní části bohatě větvená, olistěná a lysá; rostlina je zcela bez trnů či ostnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě, s výraznou různolistostí (heterofylií); přízemní a dolní lodyžní listy jsou dlouze řapíkaté, s čepelí eliptickou až vejčitou, celistvou, na bázi srdčitou a na okraji vroubkovanou až pilovitou; střední lodyžní listy jsou krátce řapíkaté a peřenosečné; horní listy jsou přisedlé, nedělené a kopinaté; barva je sytě zelená, jsou lesklé a lysé (bez trichomů); žilnatina je zpeřená.
Květy: Květy jsou bílé barvy; pravidelné, čtyřčetné, s korunními lístky uspořádanými do kříže a šesti čtyřmocnými tyčinkami; jsou uspořádány v bohatých, hustých hroznech, které skládají vrcholovou latu; doba kvetení je od května do července.
Plody: Plodem je dvoupouzdrá šešulka; barva je zelená, za zralosti světle hnědá; tvar je kulovitý až široce elipsoidní, mírně nafouklý; plody se však tvoří jen zřídka a semena bývají často sterilní, dozrávají v pozdním létě.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál této rostliny leží pravděpodobně v jihovýchodní Evropě a západní Asii, konkrétně v oblasti mezi Volhou a Donem. V České republice je považována za archeofyt, tedy druh zavlečený v dávné minulosti, který zde již plně zdomácněl a je součástí přirozené flóry. Díky pěstování se rozšířila do celého světa a dnes zplaňuje v mírném pásmu Evropy, Asie, Severní Ameriky i na Novém Zélandu. V ČR se vyskytuje hojně od nížin do podhůří, často v blízkosti lidských sídel, na březích vodních toků a na vlhčích ruderálních stanovištích.
Stanovištní nároky: Preferuje vlhká a slunná stanoviště, jako jsou břehy vodních toků, vlhké louky, příkopy, rumiště a okraje zahrad. Vyžaduje hluboké, výživné, humózní a dobře propustné půdy, které jsou trvale mírně vlhké. Je to světlomilný druh, který snese i polostín, avšak na plném slunci lépe prosperuje. Na pH půdy není příliš náročná, roste v půdách od mírně kyselých po mírně zásadité, vyhýbá se však extrémům.
🌺 Využití
V léčitelství se využívá především čerstvý kořen, historicky proti kurdějím a jako silné diuretikum, zevně pak ve formě obkladů (křenová placka) na revmatické bolesti a záněty kloubů díky svým dráždivým a prokrvujícím účinkům; v současnosti se používá pro uvolnění dýchacích cest a podporu trávení. V gastronomii je ceněn jeho čerstvě strouhaný kořen pro ostrou, štiplavou chuť, slouží jako dochucovadlo k masům, uzeninám a rybám, často ve formě omáček s jablky či smetanou; mladé listy lze v malém množství přidat do salátů. Průmyslově se zkoumají jeho extrakty jako přírodní konzervanty. V zahradách se občas pěstuje okrasný kultivar „Variegata“ s panašovanými listy. Z ekologického hlediska jsou jeho květy zdrojem nektaru pro včely a další opylovače a listy mohou sloužit jako potrava pro housenky některých motýlů, například běláska zelného.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými látkami jsou glykosidy, především sinigrin, který se při porušení buněčných pletiv (strouháním, kousáním) enzymaticky štěpí pomocí myrosinázy na vysoce těkavý a štiplavý alyl isothiokyanát (hořčičnou silici), jenž je zodpovědný za charakteristickou chuť i vůni. Dále obsahuje vysoké množství vitamínu C, vitamíny skupiny B, minerální látky jako draslík, vápník, železo a hořčík, a enzymy, například peroxidázu.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: V běžných kulinářských dávkách není rostlina jedovatá, ale při nadměrné konzumaci může způsobit silné podráždění sliznic trávicího traktu, nevolnost a zvracení. Zevní aplikace na kůži po delší dobu může vést k jejímu podráždění, vzniku puchýřů až popálenin. Pro zvířata je ve větším množství také dráždivá. Možnost záměny existuje zejména v jarním období před rozkvětem, kdy lze její velké přízemní listy zaměnit za listy prudce jedovaté kýchavice bílé (Veratrum album) nebo oměje šalamounku (Aconitum plicatum). Spolehlivým rozlišovacím znakem je charakteristická štiplavá vůně po promnutí listu, která u jedovatých druhů chybí; kýchavice má navíc výrazně souběžnou žilnatinu na listech.
Zákonný status/ochrana: Tato rostlina není v České republice chráněna žádným zákonem, jelikož se jedná o hojný a široce rozšířený druh. Není rovněž uvedena v mezinárodních úmluvách o ochraně druhů, jako je CITES, ani v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN, kde by byla klasifikována jako druh málo dotčený (Least Concern).
✨ Zajímavosti
České jméno „křen“ je slovanského původu a souvisí se slovem pro kořen. Latinské rodové jméno „Armoracia“ je nejasného původu, snad odvozené od starého názvu pro Bretaň (Armorica), druhové „rusticana“ znamená „selský“ či „venkovský“. V řecké mytologii měla Pýthie v Delfách říci, že jeho hodnota se vyvažuje zlatem. V židovské kultuře je součástí velikonočního pokrmu Seder jako jedna z hořkých bylin (maror). Zajímavostí je jeho mimořádná regenerační schopnost; i malý úlomek kořene ponechaný v půdě je schopen vytvořit novou, plnohodnotnou rostlinu, což z něj činí velmi vitální a těžko vyhubitelný druh v zahradách.
