📖 Úvod
Bojínek luční je vytrvalá, trsnatá tráva a jedna z nejvýznamnějších pícnin mírného pásu. Dorůstá výšky až 120 cm a jeho poznávacím znakem je hustý, válcovitý lichoklas, který kvete od června do srpna. Roste hojně na loukách, pastvinách i podél cest. Pro svou vysokou výživovou hodnotu je klíčový pro produkci sena a senáže, zároveň však patří mezi silné pylové alergeny. Jeho šedozelené listy jsou ploché a drsné.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina; trvalka; výška 30–120 cm, někdy až 150 cm; habitus tvoří husté, ale spíše volné, šedozelené trsy s přímými, nevětvenými stébly; celkově robustní, statný vzhled.
Kořeny: Svazčitý kořenový systém, který proniká poměrně hluboko do půdy; netvoří podzemní výběžky (oddenky), což vede k typickému trsnatému růstu.
Stonek: Stéblo je přímé, tuhé, lysé a hladké, obvykle nevětvené, s 3–5 zřetelnými kolénky; na bázi může být mírně cibulkovitě ztlustlé; bez trnů.
Listy: Listy střídavé, dvouřadě uspořádané; přisedlé s dlouhými, hladkými listovými pochvami; čepel je čárkovitá, plochá, 3–10 mm široká, na konci zašpičatělá; okraj je celokrajný, ale jemně drsný; barva je šedozelená až namodralá; žilnatina je souběžná; povrch je lysý nebo velmi krátce chlupatý jednobuněčnými krycími trichomy.
Květy: Květy jsou redukované, oboupohlavné, zelenavé s fialovým nádechem; jsou uspořádané v jednokvětých, bočně smáčklých kláscích, které skládají hustý, válcovitý, souvislý a na omak drsný lichoklas (často mylně označovaný jako klas) dlouhý 5–15 cm; doba kvetení je od června do srpna.
Plody: Plodem je drobná, vejčitá obilka, volně uzavřená v pluše a plušce; barva je žlutohnědá; dozrává od srpna do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje téměř celou Evropu s výjimkou nejjižnějších částí a většinu mírného pásu Asie až po Dálný východ; v České republice je původním druhem a patří mezi nejběžnější trávy, hojně se vyskytuje od nížin až do horských oblastí na celém území; člověkem byla jako cenná pícní tráva zavlečena a dnes je kosmopolitně rozšířena v mírných pásech celého světa, včetně Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu, kde často zplaňuje a stává se součástí místní vegetace.
Stanovištní nároky: Preferuje slunná stanoviště, jako jsou hospodářsky využívané louky, pastviny, meze, okraje cest, lesní světliny a paseky, ale snese i mírný polostín; je typickou světlomilnou rostlinou, která ve stínu neprosperuje; roste na široké škále půd, ale nejlépe se jí daří na středně těžkých, hlubokých, živinami bohatých a čerstvě vlhkých až mírně vlhkých půdách s neutrální až slabě kyselou reakcí, přičemž se vyhýbá půdám extrémně suchým, písčitým, zamokřeným nebo silně kyselým.
🌺 Využití
Její hlavní a zdaleka nejdůležitější využití je v zemědělství jako jedna z nejkvalitnějších a nejvýnosnějších pícních trav pro produkci sena a senáže, zejména pro skot a koně; v lidovém léčitelství se prakticky nevyužívá, naopak její pyl je jedním z nejvýznamnějších a nejagresivnějších alergenů způsobujících sennou rýmu. Gastronomicky není pro lidi významná, semena jsou sice jedlá, ale jejich sběr je nepraktický. V okrasném zahradnictví se uplatňuje pouze jako součást lučních směsí pro přírodní typy zahrad, speciální okrasné kultivary neexistují, šlechtěny jsou pouze výkonné pícní odrůdy. Ekologicky je klíčová, neboť poskytuje potravu pro řadu býložravců od hlodavců po spárkatou zvěř, její semena konzumuje zrnožravé ptactvo a husté trsy slouží jako úkryt pro hmyz a jiné bezobratlé; je také živnou rostlinou pro housenky některých motýlů, zejména z čeledi soumračníkovitých; pro včely je jako větrosnubná rostlina bezvýznamná.
🔬 Obsahové látky
Základními stavebními látkami jsou strukturální polysacharidy jako celulóza a hemicelulóza; jako zásobní látku ukládá v oddencích a bázích stébel specifický fruktan zvaný flein, který jí umožňuje rychlý jarní růst. Pro výživu zvířat je důležitý obsah bílkovin, minerálních látek (draslík, vápník, fosfor) a vitamínů. Z hlediska lidského zdraví jsou klíčové glykoproteinové alergeny obsažené v pylových zrnech (např. Phl p 1, Phl p 5), které u citlivých jedinců vyvolávají silnou imunitní reakci.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Samotná rostlina není pro lidi ani pro zvířata jedovatá a je základem krmivové základny, avšak za specifických podmínek, jako je přehnojení dusíkem a následné sucho, může v pletivech hromadit dusičnany v toxickém množství, což může u hospodářských zvířat způsobit otravu projevující se dýchacími potížemi a poruchami oběhového systému; největší riziko pro lidi představuje její pyl, který je silným alergenem. Lze si ji splést především s psárkou luční (Alopecurus pratensis), která má rovněž válcovitý hustý lichoklas; klíčovým rozlišovacím znakem je doba květu (psárka kvete výrazně dříve, již v dubnu a květnu), a především charakter lichoklasu – ten je u psárky na omak jemný a měkký, zatímco u bojínku je drsný kvůli krátkým, tuhým, rohovitým osinkám na plevách.
Zákonný status/ochrana: V České republice ani v mezinárodním měřítku není chráněna, nefiguruje na seznamu CITES ani v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN, kde je globálně hodnocena jako druh málo dotčený (Least Concern – LC) z důvodu svého obrovského areálu rozšíření a vysoké abundance. V české květeně je považována za zcela běžný a neohrožený druh.
✨ Zajímavosti
Rodové latinské jméno „Phleum“ pochází z řeckého slova „phleos“, kterým se ve starověku označoval určitý druh rákosu nebo trávy; druhové jméno „pratense“ znamená latinsky „luční“, což přesně vystihuje její typické stanoviště. České jméno „bojínek“ je etymologicky zajímavé a jeho původ není zcela jasný – může souviset se slovem „boj“, možná pro drsnost květenství, nebo spíše se starým výrazem pro kyj či palici („boj„), které jeho lichoklas připomíná. V anglicky mluvících zemích je známá jako „Timothy-grass“ podle Timothyho Hansona, amerického farmáře, který ji v 18. století začal propagovat jako pícninu v Severní Americe, kde se stala klíčovou hospodářskou plodinou.
