📖 Úvod
Tento opadavý keř nebo malý strom se vyznačuje odolností vůči drsnějším podmínkám, často se vyskytuje ve skalnatých oblastech nebo vyšších polohách. Na jaře rozkvétá bohatými převislými hrozny drobných, vonných bílých květů, které lákají opylovače. Po odkvětu se tvoří malé černé peckovičky, hořké, ale po dozrání jedlé. Listy jsou střídavé, eliptické, jemně pilovité. Rostlina slouží jako potrava pro ptáky a hmyz a je ceněna pro svou schopnost přežít v náročném prostředí.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Keř nebo menší strom + trvalka + výška 2-8 metrů + koruna široce kuželovitá až nepravidelně keřovitá, často vícekmenná + celkový vzhled je hustě větvený, kompaktní a nižší než u typového poddruhu, přizpůsobený drsnějším podmínkám.
Kořeny: Srdčitý kořenový systém, bohatě větvený, s četnými povrchovými kořeny a se silnou schopností tvořit kořenové výmladky.
Stonek: Kmen často vícekmenný, borka v mládí hladká, tmavě hnědá s výraznými světlými lenticelami, ve stáří tmavě šedá až černá, mělce rozpukaná; při poranění kůra i dřevo nepříjemně páchne po hořkých mandlích; větve jsou lysé, vzpřímené a trny se nevyskytují.
Listy: Listy uspořádány střídavě + řapíkaté, přičemž řapík nese u báze čepele 1-2 nektariové žlázky + tvar čepele je eliptický až obvejčitý, na vrcholu zašpičatělý + okraj je ostře a jemně pilovitý + barva je svrchu matně tmavě zelená, zespodu světlejší, šedozelená a na žilnatině trvale chlupatá až plstnatá + žilnatina je zpeřená + trichomy jsou jednobuněčné, krycí, nevětvené, soustředěné především na rubu listu podél žilek.
Květy: Květy jsou bílé + pětičetné, pravidelné, kolovité, s volnými korunními lístky a četnými tyčinkami + uspořádány v bohatých, převislých až mírně vzpřímených hroznech na konci krátkých, olistěných větévek + doba kvetení je květen až červen, po olistění, květy silně a sladce voní.
Plody: Plodem je peckovice + barva je nejprve červená, ve zralosti leskle černá + tvar je kulovitý, o průměru 6-8 mm + dozrává v červenci až srpnu a má svíravě nahořklou chuť.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál tohoto keře či malého stromu zahrnuje severní Evropu a severní Asii, od Skandinávie přes severní Rusko a Sibiř. V České republice je původním druhem, avšak vzácným, jedná se o glaciální relikt, který zde přežil z doby ledové. Jeho rozšíření ve světě je boreoalpinského charakteru, což znamená, že kromě severských nížin se vyskytuje v izolovaných populacích v horských oblastech jižněji, jako jsou Alpy, Karpaty nebo hory na Balkáně. V ČR se vyskytuje pouze ve vyšších polohách sudetských pohoří, především v Krkonoších, Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku, kde roste na hranici lesa a v subalpínském pásmu.
Stanovištní nároky: Preferuje chladné a vlhké horské prostředí, typicky roste na kamenitých a suťových svazích, ve skalních štěrbinách, v kosodřevině nebo ve světlých horských lesích, často v blízkosti horní hranice lesa. Z hlediska půdních nároků je poměrně tolerantní, ale nejčastěji se vyskytuje na kyselých až neutrálních, skeletovitých a dobře propustných půdách, typicky na silikátovém podloží. Je to světlomilná až polostinná dřevina, která nesnáší hluboký stín a vyžaduje dostatek vzdušné vlhkosti, ale zároveň nesnáší zamokřené půdy, na rozdíl od typického poddruhu, který roste v lužních lesích.
🌺 Využití
V lidovém léčitelství se historicky využívala kůra a květy pro své svíravé, protizánětlivé a mírně sedativní účinky, především při kašli, horečce a revmatismu; dnes se pro obsah toxických látek téměř nepoužívá. V gastronomii jsou zralé plody (peckovice) jedlé až po tepelné úpravě, protože syrové jsou velmi trpké a svíravé; vyrábějí se z nich sirupy, kompoty, džemy, pálenky nebo se suší a melou na mouku (historicky v severských oblastech), přičemž pecky jsou jedovaté a musí být odstraněny. Pevné a pružné dřevo se lokálně používalo na výrobu drobných řemeslných výrobků, násad a v košíkářství. V okrasném pěstování se cení pro svou vysokou mrazuvzdornost a adaptaci na drsné podmínky, uplatňuje se v přírodních a horských zahradách, ačkoliv specifické kultivary tohoto poddruhu nejsou běžné. Má mimořádný ekologický význam jako jedna z prvních jarních medonosných rostlin pro včely a čmeláky, poskytuje potravu pro ptáky (kosi, drozdi) a savce a její listy jsou živnou rostlinou pro housenky mnoha motýlů, včetně předivky střemchové, která může způsobit její úplné holožíry.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsaženými látkami jsou kyanogenní glykosidy, především amygdalin a prunasin, které se nacházejí v kůře, listech a zejména v semenech (peckách). Tyto látky se při poškození pletiv enzymaticky štěpí za vzniku silně jedovatého kyanovodíku. Kůra a dřevo obsahují také vysoké množství tříslovin, které způsobují jejich svíravou chuť a léčivé účinky. Plody v dužnině obsahují organické kyseliny (např. kyselinu jablečnou a citronovou), vitamín C, pektin a flavonoidy s antioxidačními vlastnostmi.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Celá rostlina, s výjimkou zralé dužniny plodů, je jedovatá pro lidi i zvířata, zejména pro přežvýkavce. Největší koncentrace toxických kyanogenních glykosidů je v semenech, listech a kůře. Požití většího množství může způsobit otravu kyanovodíkem, jejíž příznaky zahrnují nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, závratě, dušnost (zrychlené dýchání), zmatenost a v těžkých případech křeče, kóma a smrt v důsledku zástavy dechu. K záměně může dojít s invazivní střemchou pozdní (*Prunus serotina*), která se odlišuje lesklejšími, tužšími listy s jemněji pilovitým okrajem, kvete později až po plném olistění a má na starších kmenech odlupčivou, tmavší borku. Kůra a listy střemchy pozdní po rozemnutí rovněž intenzivně voní po hořkých mandlích.
Zákonný status/ochrana: V České republice není tento taxon chráněn zákonem (vyhláška 395/1992 Sb.), ale je veden v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR jako ohrožený druh (kategorie C3). Jeho ochrana je zajištěna především územní ochranou jeho biotopů, jelikož většina jeho lokalit se nachází ve velkoplošných chráněných územích, jako jsou národní parky a chráněné krajinné oblasti. Mezinárodně není chráněn úmluvou CITES a v globálním Červeném seznamu IUCN je druh *Prunus padus* jako celek hodnocen jako málo dotčený (Least Concern), avšak status tohoto konkrétního poddruhu není samostatně hodnocen.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Prunus“ je staré latinské označení pro slivoň. Druhové jméno „padus“ je odvozeno od latinského názvu italské řeky Pád („Padus“), v jejímž okolí se hojně vyskytuje typový poddruh. Přívlastek poddruhu „borealis“ je latinského původu a znamená „severní“, což přesně vystihuje jeho geografické rozšíření. České jméno „střemcha“ má praslovanský původ a je odvozeno od slova s významem „trpký“ nebo „svíravý“, což odkazuje na chuť plodů. V lidové kultuře byla díky své silné vůni květů spojována s ochranou proti zlým duchům a čarodějnicím. Její výskyt v českých horách je ukázkovým příkladem glaciálního reliktu – pozůstatku flóry z chladnějších období doby ledové, která našla útočiště v klimaticky příznivých horských lokalitách.
