Úvod
Antimon, s chemickou značkou Sb, je křehký polokov stříbřitě bílé barvy s namodralým nádechem a výrazným kovovým leskem. Jeho protonové číslo je 51, díky čemuž se v periodické tabulce řadí do 15. skupiny mezi tzv. pniktogeny. V čisté podobě je velmi křehký a snadno se láme. V přírodě se získává především z rudy stibnit (sulfid antimonitý). Pro svou schopnost zvyšovat tvrdost a odolnost slitin je nepostradatelný při výrobě olověných akumulátorů, ložiskových kovů, pájek a střeliva. Jeho sloučeniny nacházejí uplatnění také jako zpomalovače hoření.
Vlastnosti
Antimon, chemická značka Sb, je polokov s protonovým číslem 51 nacházející se v 15. skupině periodické tabulky. Vyskytuje se v několika alotropických modifikacích. Nejstabilnější a nejběžnější je kovový antimon, charakteristický svým stříbřitě bílým leskem, vysokou křehkostí a šupinatou texturou lomu. Je špatným vodičem tepla i elektrického proudu. Existují také nestabilní nekovové formy, jako je černý a žlutý antimon. Na vzduchu je stálý, pomalu se pokrývá ochrannou vrstvou oxidu. Odolává zředěným kyselinám, ale ochotně reaguje s horkými koncentrovanými oxidujícími kyselinami a halogeny. Tvoří důležité slitiny, například s olovem pro zvýšení tvrdosti. Jeho sloučeniny jsou považovány za toxické.
Vznik názvu
Původ českého názvu antimon je nejasný, ale nejčastěji se odvozuje z řeckých slov *anti* (proti) a *monos* (sám), což by znamenalo „ne sám“. To odkazuje na fakt, že se v přírodě málokdy vyskytuje ryzí. Chemická značka Sb naopak pochází z latinského názvu *stibium*.
Objev
Antimon patří mezi prvky známé lidstvu již od starověku, přičemž jeho sloučeniny nacházely uplatnění tisíce let před naším letopočtem. Staří Egypťané používali rozemletý minerál stibnit (sulfid antimonitý) jako černé oční líčidlo, známé jako kohl. Název prvku má nejasný původ, pravděpodobně z řeckého „anti-monos“, což znamená „ne sám“. Alchymisté tento prvek intenzivně studovali, přičemž jeho schopnost tvořit slitiny s mnoha kovy jim připomínala vlka požírajícího ostatní, proto ho nazývali „lupus metallorum“. První detailní popis postupu izolace kovového antimonu publikoval v roce 1540 italský metalurg Vannoccio Biringuccio. Zařazení mezi prvky proběhlo až s nástupem moderní chemie.
Výskyt v přírodě
V zemské kůře se antimon vyskytuje poměrně vzácně, obvykle ne v ryzí formě, ale vázaný ve více než sto různých minerálech. Zdaleka nejdůležitějším a komerčně nejvýznamnějším zdrojem je sulfidický minerál stibnit, známý také jako antimonit (Sb₂S₃), který tvoří jehlicovité krystaly. Dalšími, méně častými rudami jsou oxidy jako valentinit nebo cervantit. Dominantním světovým producentem je po desetiletí Čína, následovaná Ruskem a Tádžikistánem. Průmyslově se získává pražením stibnitové rudy za přístupu vzduchu, čímž vznikne oxid antimonitý. Ten je následně v šachtových pecích redukován uhlíkem (koksem) na surový kov, který se dále čistí rafinací.
Využití
Antimon, polokovový prvek, nachází široké uplatnění především ve slitinách. Zpevňuje olovo v deskách automobilových akumulátorů, zvyšuje tvrdost střeliva a je součástí bezolovnatých pájek. Jeho oxidy slouží jako účinné zpomalovače hoření v plastech, textiliích a elektronice, čímž zvyšují požární bezpečnost. Historicky se jeho sulfid používal jako oční líčidlo. V přírodě se vyskytuje vzácně v ryzí formě, převážně je vázán v minerálech, z nichž nejznámější je stibnit. Pro živé organismy je toxický a nemá žádnou biologickou funkci, jeho přítomnost v ekosystémech je důsledkem geologických procesů nebo znečištění.
Sloučeniny
Nejvýznamnější přírodní sloučeninou je sulfid antimonitý, minerál stibnit (Sb₂S₃), tvořící lesklé jehlicovité krystaly. Jeho zvětráváním vznikají oxidy jako valentinit. Člověk průmyslově vyrábí především oxid antimonitý (Sb₂O₃), klíčovou složku zpomalovačů hoření, a oxid antimoničný, používaný jako katalyzátor. Dále syntetizuje halogenidy, například korozivní chlorid antimonitý, přezdívaný „antimonové máslo“. Velmi toxickou, ale v polovodičovém průmyslu využívanou sloučeninou, je plynný stiban (SbH₃). Historicky se v lékařství používal vínan antimonylo-draselný jako silné dávidlo proti parazitům, dnes je však pro svou toxicitu opuštěn.
Zajímavosti
Jednou z nejzajímavějších vlastností antimonu je, že při tuhnutí mírně zvětšuje svůj objem. Tato anomálie byla historicky klíčová pro knihtisk, kde jeho slitina s olovem dokonale vyplnila formy a vytvořila ostré litery. Existuje také vzácná explozivní forma antimonu, která při mechanickém podnětu, například poškrábání, prudce přechází na stabilní kovovou formu za uvolnění energie. V minulosti byly populární „antimonové poháry“; víno v nich ponechané se obohatilo o sloučeniny antimonu a sloužilo jako silné dávidlo, které se považovalo za prostředek k pročištění těla.
