📖 Úvod
Tento opadavý keř či menší strom pochází ze Severní Ameriky. Je ceněn pro své nápadné podzimní zbarvení listů do odstínů ohnivé červené a oranžové. Větve jsou pokryty jemnými chloupky, připomínajícími paroží. Charakteristické jsou také husté, červené plodenství ve tvaru kužele, které zůstávají na rostlině i přes zimu a dodávají zahradě zajímavý vizuální prvek. Je mrazuvzdorná, nenáročná na pěstování.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Opadavý keř nebo malý strom, trvalka, dosahující výšky 3-10 metrů, s široce deštníkovitou, nepravidelnou a řídkou korunou, celkově působící exotickým vzhledem díky tlustým, sametově plstnatým letorostům a výraznému podzimnímu zbarvení.
Kořeny: Mělký a široce rozvětvený kořenový systém, který intenzivně vytváří kořenové výběžky a odnože, čímž se rostlina snadno vegetativně šíří do okolí.
Stonek: Kmen je často vícekmenný a krátký s hladkou, šedohnědou borkou posetou lenticelami; charakteristické jsou tlusté, málo větvené letorosty hustě pokryté červenohnědými sametovými chlupy, bez trnů, při poranění ronící bělavou mléčnou šťávu.
Listy: Listy jsou střídavé, řapíkaté, velké, lichozpeřené, složené z 11 až 31 podlouhle kopinatých lístků s hrubě pilovitým okrajem; na líci tmavě zelené, na rubu sivě ojíněné a pýřité, na podzim ohnivě červené; žilnatina je zpeřená a řapík i vřeteno jsou pokryty hustými, krycími trichomy.
Květy: Drobné, žlutozelené, pětičetné květy jsou uspořádány ve velkých, hustých, vzpřímených koncových latách; samičí květenství jsou kompaktnější a červenavá, samčí volnější a žlutavá; rostlina kvete v červnu až červenci.
Plody: Plodem je husté, vzpřímené, kuželovité souplodí drobných kulovitých peckoviček karmínově červené barvy, které je celé pokryto hustými, karmínovými, žláznatými chlupy, dozrává v srpnu až září a na keři přetrvává dlouho do zimy.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál této rostliny se nachází ve východní části Severní Ameriky, od jihovýchodní Kanady po státy Georgia, Indiana a Iowa v USA; v České republice není původní, jedná se o invazní neofyt, který byl dovezen v 17. století jako okrasná dřevina a od té doby zplaněl. Sekundárně se rozšířila do mnoha oblastí mírného pásu po celém světě, včetně většiny Evropy, a v ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně především v teplejších oblastech, typicky v okolí lidských sídel, podél silnic a železnic, na rumištích, v opuštěných pískovnách a lomech, kam se šíří z parků a zahrad.
Stanovištní nároky: Jedná se o výrazně světlomilnou a teplomilnou pionýrskou dřevinu, která preferuje otevřená a člověkem narušená stanoviště, jako jsou rumiště, skládky, okraje cest, železniční náspy, skalnaté stráně a okraje lesů. Je extrémně nenáročná na kvalitu půdy, dokáže růst i na velmi chudých, suchých, písčitých či kamenitých substrátech a dobře toleruje široké rozpětí pH od kyselých po mírně zásadité. Je velmi odolná vůči suchu a znečištěnému městskému prostředí, naopak nesnáší trvalé zamokření a hluboký stín, kde neprosperuje.
🌺 Využití
V tradičním léčitelství původních obyvatel Ameriky se používaly především plody, kůra a kořeny pro jejich silné svíravé (astringentní) a antiseptické účinky k léčbě průjmů, horečky, zastavení krvácení, k výrobě kloktadla při bolestech v krku a na kožní vyrážky. V gastronomii jsou jedlé její kyselé plody, které se nelouhují v horké, ale pouze ve studené vodě, čímž se získá osvěžující narůžovělý nápoj známý jako „indiánská limonáda“; před konzumací je nutné nápoj přecedit přes husté plátno, aby se odstranily dráždivé chloupky. Z technického hlediska se její dřevo s nazelenalou kresbou pro svou křehkost příliš nevyužívá, ale listy a kůra s vysokým obsahem taninů se dříve používaly v koželužství. Její hlavní význam je v okrasném pěstování, kde je velmi ceněna pro svůj exotický vzhled, sametově chlupené větve, velké zpeřené listy a zejména pro své dechberoucí, ohnivě červené až oranžové podzimní zbarvení; existují i stříhanolisté kultivary jako ‚Dissecta‘ nebo ‚Laciniata‘. Ekologicky je významná jako medonosná rostlina, jejíž květy poskytují včelám nektar i pyl, a její plodenství, která zůstávají na stromech přes zimu, slouží jako důležitý zdroj potravy pro mnoho druhů ptáků a savců v období nedostatku.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými obsaženými látkami jsou třísloviny (taniny), které jsou ve vysoké koncentraci přítomny v kůře, listech i plodech a jsou zodpovědné za svíravé účinky. Plody dále obsahují směs organických kyselin, především kyselinu jablečnou, vinnou a citronovou, které jim dodávají charakteristickou nakyslou chuť. V rostlině jsou také přítomny flavonoidy (např. kvercetin, myricetin, fisetin), fenolové sloučeniny a malé množství silic; plody jsou rovněž zdrojem vitamínu C.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Samotná rostlina není pro člověka jedovatá a její plody jsou po správné úpravě bezpečně jedlé. Při poranění větví však roní bělavý latex, který může u citlivých jedinců způsobit podráždění kůže a kontaktní dermatitidu. Pro domácí zvířata, jako jsou psi či kočky, není považována za významně toxickou. Zásadní nebezpečí spočívá v možné záměně s jejími vysoce jedovatými příbuznými z rodu *Toxicodendron*, jako je škumpa jedovatá (*Toxicodendron radicans*) nebo škumpa zákeřná (*Toxicodendron vernix*). Spolehlivým rozlišovacím znakem je, že škumpa orobincová má hustě, sametově chlupené mladé větve a její hustá, vzpřímená plodenství jsou vždy jasně červená, zatímco jedovaté druhy mají větve hladké a jejich plodenství jsou řidší, převislá a mají bělavou, našedlou nebo nazelenalou barvu.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněná žádným stupněm ochrany, naopak je vedena na seznamu invazních nepůvodních druhů a její šíření je považováno za nežádoucí, neboť svými hustými klonálními porosty vytlačuje původní vegetaci. Ani na mezinárodní úrovni nepodléhá ochraně, není uvedena v úmluvě CITES a v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je hodnocena jako druh „Málo dotčený“ (Least Concern – LC) díky svému širokému rozšíření a stabilní populaci.
✨ Zajímavosti
České druhové jméno „orobincová“ i starší latinské synonymum „typhina“ odkazují na nápadnou podobnost hustých, válcovitých a vzpřímených plodenství s hnědými palicemi orobince („Typha“). Aktuálně platné latinské druhové jméno „hirta“ znamená „srstnatá“ či „chlupatá“ a přesně popisuje charakteristický rys mladých větviček. Anglický název „Staghorn Sumac“ (škumpa jelení paroh) vznikl kvůli podobnosti silných, hustě ochlupených a rozvětvených letorostů s parožím jelena v lýčí. Zajímavostí je její mimořádná schopnost vegetativního rozmnožování pomocí kořenových výběžků, díky které může jedna rostlina vytvořit rozsáhlou a hustou kolonii geneticky identických jedinců. Indiáni plody nepoužívali jen na limonádu, ale také jako přírodní barvivo na textilie a pro kouření ve směsích s tabákem.
