📖 Úvod
Tato nízká, křehká bylina je domovem v horských oblastech Pyrenejského poloostrova. Tvoří přízemní růžici úzkých, kopinatých listů, často chlupatých. Ze středu vyrůstají štíhlé stonky nesoucí půvabné, malé, nebesky modré květy, někdy s bílým nebo žlutým středem. Tyto květy obvykle mají pět okvětních lístků a objevují se ve volných hroznech na jaře a počátkem léta. Preferuje kamenité, vápencové půdy v polostínu, daří se jí v chladném a vlhkém prostředí. Její krása ji činí atraktivní pro skalky.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, dosahující výšky 10-30 cm, habitus trsnatý, vytvářející nízké polštáře či shluky s tenkými, vystoupavými lodyhami, celkový vzhled křehký a jemný s nápadnými nebesky modrými květy.
Kořeny: Zkrácený, někdy dřevnatějící oddenek, z něhož vyrůstají četné tenké, svazčité adventivní kořeny.
Stonek: Lodyha je tenká, přímá či vystoupavá, jednoduchá nebo od báze větvená, po celé délce hustě porostlá nazpět směřujícími, přitisklými jednoduchými chlupy (retrorzní trichomy), bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě; přízemní listy tvoří růžici, jsou dlouze řapíkaté, s čepelí eliptickou až kopinatou; lodyžní listy jsou menší, spodní krátce řapíkaté, horní přisedlé, tvarem čárkovitě kopinaté; okraj listů je vždy celokrajný; barva je svěže až šedozelená kvůli ochlupení; žilnatina je zpeřená, ale málo zřetelná; povrch je oboustranně pokryt jednobuněčnými, přitisklými krycími trichomy.
Květy: Květy mají sytě nebesky modrou barvu s kontrastním žlutým nebo bělavým středem (pakorunkou), tvar koruny je kolovitý s pěti plochými cípy a krátkou trubkou, jsou uspořádány v koncových, řídkých a za plodu se prodlužujících vijanech bez listenů; doba kvetení je od dubna do června.
Plody: Plodem je poltivý plod (schizokarp), který se rozpadá na 4 tvrdky; zralé tvrdky jsou hnědé barvy, tvarem jsou miskovitě prohloubené s charakteristickým širokým, plochým a křídlatým lemem po obvodu, který je celokrajný nebo jemně zoubkovaný; dozrávají postupně od června do srpna.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jedná se o endemit Iberského poloostrova, s původním areálem výskytu omezeným na severozápadní Španělsko (především Galicie) a severní Portugalsko; v Asii ani jinde v Evropě původní není. V České republice se nejedná o původní druh, je to pěstovaný a jen velmi vzácně a lokálně zplaňující neofyt, jehož výskyt ve volné přírodě je obvykle dočasný a vázaný na blízkost zahrad a parků, kde se pěstuje jako okrasná rostlina; netvoří zde stabilní populace. Celosvětové rozšíření mimo původní areál je minimální a je spojeno výhradně s pěstováním v mírném pásmu.
Stanovištní nároky: Ve svém přirozeném prostředí roste na vlhkých, stinných a chladnějších místech, typicky v listnatých lesích, podél potoků, ve stinných roklích a na vlhkých skalnatých svazích. Preferuje hluboké, humózní, trvale vlhké, ale zároveň dobře propustné půdy s neutrální až mírně kyselou reakcí; nevyhovují jí půdy vápnité ani příliš těžké a zamokřené. Je to výrazně stínomilná (sciofyt) až polostinná rostlina, která na přímém slunci, zejména v poledním úpalu, trpí popálením listů a zasycháním. Vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost a chráněné stanoviště před silným větrem.
🌺 Využití
V léčitelství, gastronomii ani v technickém či průmyslovém odvětví nemá žádné známé využití a není pro tyto účely sbírána ani pěstována. Její hlavní a prakticky výhradní význam spočívá v okrasném pěstování, kde je ceněna pro své zářivě modré květy připomínající pomněnky, které se objevují brzy na jaře; využívá se jako půdopokryvná trvalka ve stinných partiích zahrad, v podrostu vyšších dřevin, ve woodlandových (lesních) zahradách nebo na stinných skalkách, specifické kultivary nejsou běžně rozlišovány. Z ekologického hlediska jsou její květy v jarním období zdrojem nektaru a pylu pro včely a další opylovače, a proto je považována za včelařsky významnou rostlinu; husté trsy poskytují úkryt drobnému hmyzu.
🔬 Obsahové látky
Stejně jako mnoho dalších zástupců čeledi brutnákovitých (Boraginaceae) je pravděpodobné, že obsahuje pyrrolizidinové alkaloidy, které slouží rostlině jako ochrana proti býložravcům a mohou mít hepatotoxické účinky. Dále se v rostlinách této čeledi běžně vyskytují slizové látky, třísloviny a v květech anthokyanová barviva zodpovědná za jejich modrou barvu. Konkrétní fytochemická analýza tohoto specifického druhu je však málo zdokumentovaná.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina je považována za potenciálně jedovatou pro lidi i pro zvířata (např. hospodářská zvířata na pastvě) z důvodu předpokládané přítomnosti pyrrolizidinových alkaloidů, které při požití, zejména opakovaném, mohou způsobit vážné poškození jater. K otravě dochází vzácně, protože se nejedná o rostlinu využívanou v kuchyni. Nejčastěji si ji lze splést s pomněnkami (rod *Myosotis*), které mají velmi podobné květy; odliší se plody, které jsou u pupkovce miskovitě prohloubené s křídlatým lemem (tvrdky), zatímco pomněnky mají hladké, lesklé tvrdky bez lemu. Další podobnou rostlinou je pomněnkovec velkolistý (*Brunnera macrophylla*), který má však výrazně větší, srdčité přízemní listy.
Zákonný status/ochrana: V České republice nepodléhá žádné zákonné ochraně, jelikož se jedná o nepůvodní, pěstovaný druh. Mezinárodně není zařazena na Červený seznam ohrožených druhů IUCN ani na seznamy CITES. Vzhledem ke svému statusu endemita s omezeným areálem na Iberském poloostrově může být však na regionální úrovni ve Španělsku a Portugalsku považována za zranitelnou a její přirozené populace mohou být ohroženy ztrátou stanovišť.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Omphalodes“ pochází z řeckých slov „omphalos“ (pupek) a „eidos“ (podoba, tvar), což odkazuje na charakteristický tvar plodu (tvrdky) s prohlubní uprostřed, která připomíná lidský pupek. České jméno „pupkovec“ je přímým překladem tohoto latinského názvu. Druhové jméno „kuzinskyana“ je poctou botanikovi 19. století, pravděpodobně Paulu Augdalu Kuczinskému. Synonymní rodové jméno „Iberodes“ jasně odkazuje na geografický původ rostliny na Iberském poloostrově. Rostlina je považována za třetihorní relikt, který přežil doby ledové v klimaticky příznivějším útočišti na Pyrenejském poloostrově.
