📖 Úvod
Potočnice drobnolistá je nenápadná, jednoletá bylina vytvářející přízemní růžici listů. Ty jsou obvykle lysé, celokrajné až peřenolaločnaté. Z růžice vyrůstají tenké, větvené a bezlisté lodyhy, které jsou zakončeny malými žlutými úbory, připomínajícími pampelišku. Typickým znakem je načervenalý až nafialovělý proužek na vnější straně okrajových květů. Plodem je nažka s chmýrem. Vyhledává slunná, písčitá a narušená stanoviště, jako jsou okraje polí, písčiny nebo úhory. Kvete od pozdního jara do podzimu.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina; jednoletá až dvouletá (ozimá); výška 10–40 cm; habitus tvořený přízemní růžicí listů a jednou či více přímými, nahoře větvenými lodyhami; celkový vzhled je nenápadný, proměnlivý, připomínající drobnou pampelišku.
Kořeny: Hlavní kořenový systém tvořený tenkým, vřetenovitým až kůlovým kořenem, který je jen slabě větvený a proniká mělce do půdy.
Stonek: Lodyha je přímá, jednoduchá nebo v horní části chudě vidličnatě větvená, bezlistá nebo jen s několika velmi malými, šupinovitými listy, je lysá (odtud latinský název „glabra„), oblá, často nafialověle naběhlá a obsahuje mléčnou šťávu (latex); je bez trnů.
Listy: Listy jsou uspořádány výhradně v přízemní růžici; jsou přisedlé nebo se postupně zužují v krátký řapík; tvar čepele je obkopinatý až podlouhlý; okraj je nepravidelně chobotnatě peřenolaločný až zubatý, vzácně téměř celokrajný; barva je svěže zelená; žilnatina je zpeřená; trichomy jsou přítomny řídce, jsou to krycí, jednoduché, mnohobuněčné chlupy, ale celkově rostlina působí lysým dojmem.
Květy: Květy mají citrónově žlutou barvu, přičemž vnější strana okrajových květů je často načervenalá; všechny květy v úboru jsou jazykovitého tvaru a oboupohlavné; jsou uspořádány v květenství zvaném úbor, které je poměrně malé (1-2 cm v průměru) a vyrůstá jednotlivě na koncích lodyh a větví; doba kvetení je od května do září.
Plody: Plodem je dvoutvárná nažka: vnější nažky v úboru jsou válcovité, zakřivené, bez zobánku a bez chmýru, zatímco vnitřní nažky jsou vřetenovité, zakončené dlouhým, tenkým zobánkem, na jehož vrcholu je péřitý chmýr sloužící k šíření větrem; barva nažek je světle až tmavě hnědá; dozrávají postupně od července do října.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje Evropu (s výjimkou nejsevernějších oblastí), severní Afriku a západní Asii; byla zavlečena a zdomácněla v Severní i Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, kde se chová invazivně. V České republice je považována za archeofyt, tedy rostlinu zavlečenou v dávné minulosti, která je dnes součástí přirozené flóry. U nás se vyskytuje roztroušeně až vzácně, především v nejteplejších oblastech termofytika a přilehlého mezofytika, jako je Polabí, Poohří, jižní Morava a širší okolí Prahy, s vazbou na písčité půdy.
Stanovištní nároky: Roste na otevřených, slunných a člověkem narušovaných i přirozených stanovištích, jako jsou písčiny, suché trávníky, vřesoviště, okraje polí (zejména strniště), úhory, vinice, okraje cest a železniční náspy. Jedná se o výrazně světlomilný (heliofilní), teplomilný a suchomilný (xerofilní) druh. Vyžaduje suché, nezapojené, písčité až štěrkovité půdy, které jsou chudé na živiny a mají kyselou až neutrální reakci; je kalcifobní, tedy vyhýbá se vápnitým podkladům.
🌺 Využití
Významnější využití v moderním či historickém léčitelství není známo. V gastronomii jsou mladé listy v přízemní růžici jedlé a lze je konzumovat syrové v salátech, kde mají mírně nahořklou chuť, nebo je lze tepelně upravit podobně jako špenát. Pražený a mletý kořen se v minulosti používal jako náhražka kávy, podobně jako kořen čekanky. Technické či průmyslové využití nemá a jako okrasná rostlina se záměrně nepěstuje, naopak je často vnímána jako plevel. Ekologicky je však významná jako zdroj nektaru a pylu pro široké spektrum hmyzu, včetně včel medonosných, samotářských včel, čmeláků a pestřenek. Její semena slouží jako potrava pro zrnožravé ptáky, například stehlíky.
🔬 Obsahové látky
Obsahuje podobně jako jiné hvězdnicovité rostliny hořké seskviterpenické laktony (guaianolidového typu), které podmiňují její charakteristickou chuť a mohou mít repelentní účinky proti některým býložravcům. Dále jsou přítomny triterpeny, flavonoidy (například deriváty luteolinu a kvercetinu) a fenolické kyseliny s antioxidačními vlastnostmi. Kořeny jsou bohaté na zásobní polysacharid inulin, typický pro rostliny z čeledi hvězdnicovitých.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Pro člověka je považována za nejedovatou a bezpečnou pro kuchyňské využití. U zvířat, zejména u koní, existuje podezření, že příbuzný a hojnější prasetník kořenatý („Hypochoeris radicata“) může při dlouhodobé konzumaci velkého množství způsobovat neurologické onemocnění zvané kohoutí krok (stringhalt), a nelze vyloučit podobné, i když méně zdokumentované riziko, i u tohoto druhu. K záměně může dojít s jinými žlutě kvetoucími hvězdnicovitými. Od pampelišek („Taraxacum“) se liší olistěnou a často větvenou lodyhou (pampeliška má dutý bezlistý stvol). Od velmi podobného prasetníku kořenatého („H. radicata“) se odlišuje jednoletým životním cyklem (prasetník je vytrvalý), menším vzrůstem a klíčovým znakem na plodech: má dva typy nažek – vnější bez zobánku a vnitřní s dlouhým zobánkem, zatímco prasetník má všechny nažky shodné, dlouze zobánkaté.
Zákonný status/ochrana: V České republice je zařazena v Červeném seznamu cévnatých rostlin do kategorie ohrožených druhů – zranitelný (kategorie C3), což odráží její ústup z krajiny v důsledku intenzifikace zemědělství, eutrofizace a zániku písčitých a suchých stanovišť. Není však chráněna zákonem jako zvláště chráněný druh. Na mezinárodní úrovni není vedena v úmluvě CITES a v globálním Červeném seznamu IUCN je hodnocena jako málo dotčený druh (Least Concern, LC) díky svému velmi širokému světovému rozšíření a hojnému výskytu v mnoha částech světa.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Hypochoeris“ pochází z řečtiny, kde „hypo“ znamená „pod“ a „choiros“ „prase“, protože se tradovalo, že prasata s oblibou vyrývají a požírají její kořeny. Druhové jméno „glabra“ je latinský výraz pro „hladký“ či „lysý“ a odkazuje na skutečnost, že rostlina je ve srovnání s příbuznými druhy jen málo chlupatá nebo zcela lysá. Fascinující biologickou adaptací je heterokarpie, tedy tvorba dvou tvarově i funkčně odlišných typů nažek v jednom úboru: vnější, těžší, srpovitě zahnuté a bez zobánku, které vypadávají v blízkosti mateřské rostliny a zajišťují tak udržení populace na vhodném místě, zatímco vnitřní, lehčí a opatřené chmýrem na dlouhém zobánku, jsou uzpůsobeny pro efektivní šíření větrem na delší vzdálenosti a kolonizaci nových, vzdálených míst.
