Úvod
Olovo (Pb) je těžký, toxický a velmi měkký kov, který lidstvo zná již od starověku. Jeho protonové číslo je 82 a v periodické tabulce prvků se řadí do 14. skupiny, mezi kovy. Čerstvě naříznuté olovo má stříbřitý, modrobílý lesk, ale na vzduchu rychle oxiduje a získává matně šedou barvu. Průmyslově se získává především z rudy zvané galenit (sulfid olovnatý). Díky své vysoké hustotě a odolnosti vůči korozi se využívá například při výrobě akumulátorů, střeliva nebo jako ochrana před rentgenovým zářením.
Vlastnosti
Olovo (Pb), s protonovým číslem 82, je typickým těžkým kovem. Vyznačuje se charakteristickou modrošedou barvou, vysokou hustotou 11,34 g/cm³ a značnou měkkostí, kujností a tažností. Jeho teplota tání je poměrně nízká, dosahuje pouhých 327,5 °C. Na čerstvém řezu je lesklé, ale na vzduchu se rychle pokrývá tenkou, matnou pasivační vrstvou oxidu, která ho účinně chrání před další korozí. Je amfoterní, tudíž reaguje jak s kyselinami, tak se silnými zásadami. Vede špatně elektrický proud. Vykazuje stálé oxidační stavy +2 a +4, přičemž sloučeniny olovnaté jsou stabilnější.
Vznik názvu
Český název „olovo“ pochází z praslovanského slova *olovo. Mezinárodní chemická značka Pb je odvozena z latinského názvu *plumbum*. Tento termín souvisí s vodovodním potrubím, které se z tohoto měkkého kovu kdysi vyrábělo, a dal tak vzniknout například anglickému slovu pro instalatéra („plumber“).
Objev
Olovo patří mezi sedm kovů známých již od starověku, a to díky snadné dostupnosti a nízké teplotě tání, která umožňovala jeho jednoduché zpracování. Starověcí Římané ho masivně využívali pro výrobu vodovodních potrubí, nádobí, mincí a závaží, ačkoliv si byli vědomi jeho toxických účinků. V alchymii bylo spojováno s planetou Saturn. Středověk přinesl jeho uplatnění v kostelních vitrážích a jako střešní krytina katedrál. Klíčovou roli sehrálo v Gutenbergově knihtisku jako součást liteřiny. Později se stalo základem pro barviva, munici a desky olověných akumulátorů.
Výskyt v přírodě
Olovo se v zemské kůře vyskytuje převážně ve formě svých sloučenin, nikoliv jako ryzí kov. Jeho nejdůležitějším a nejrozšířenějším zdrojem je ruda galenit, což je sulfid olovnatý (PbS). Tento minerál se často nachází ve společných ložiscích s rudami zinku, stříbra a mědi. Průmyslové získávání olova začíná pražením koncentrované rudy, při kterém se sulfid přemění na oxid olovnatý. Následuje redukce tohoto oxidu uhlíkem (koksem) v šachtových nebo rotačních pecích za vysokých teplot. Vzniklé surové olovo se dále rafinuje, aby se odstranily cenné i nežádoucí příměsi.
Využití
Olovo, těžký a kujný kov, nachází široké uplatnění v průmyslu. Jeho nejvýznamnější využití je v olověných akumulátorech pro automobily, kde tvoří elektrody a umožňuje startování motorů. Díky své vysoké hustotě skvěle pohlcuje radiaci, proto se používá jako stínění v lékařství proti rentgenovému záření a v jaderném průmyslu. Je součástí střeliva, závaží pro vyvažování kol nebo rybářských olůvek. V minulosti bylo klíčové pro výrobu vodovodního potrubí a jako antidetonační přísada do benzínu. V přírodě se olovo vyskytuje v zemské kůře v minerálech jako galenit a nemá žádnou známou biologickou funkci.
Sloučeniny
V přírodě se olovo nejčastěji vyskytuje vázané ve sloučeninách, především v minerálu galenitu, což je sulfid olovnatý. Zvětráváním galenitu vznikají další minerály jako cerusit (uhličitan olovnatý) a anglesit (síran olovnatý). Člověk vyrábí širokou škálu syntetických sloučenin pro specifické účely. Mezi nejdůležitější patří oxid olovnatý, používaný při výrobě olovnatého skla a keramických glazur, a oxid olovičitý, který tvoří kladnou elektrodu v akumulátorech. Dříve byly velmi rozšířené pigmenty, například olovnatá běloba nebo chromová žluť, které jsou dnes kvůli své toxicitě nahrazovány bezpečnějšími alternativami.
Zajímavosti
Olovo je nejtěžším stabilním prvkem, jelikož je konečným produktem tří ze čtyř hlavních rozpadových řad radioaktivních prvků, jako jsou uran a thorium. Některé jeho sloučeniny, například octan olovnatý, mají paradoxně sladkou chuť, což v minulosti vedlo k jejich používání jako sladidla, zejména ve starověkém Římě k doslazování vína, a způsobovalo chronické otravy. Toxicita olova spočívá v jeho schopnosti napodobovat v těle jiné kovy, zejména vápník a zinek, a narušovat tak funkci klíčových enzymů, což vede k poškození nervového systému, krvetvorby a dalších orgánů.
