📖 Úvod
Pískavice Jankova je vzácný třetihorní relikt a endemit, rostoucí pouze v severovýchodním Bulharsku a přilehlém Rumunsku. Tato vytrvalá bylina tvoří husté, polštářovité trsy a je dokonale adaptována na život ve štěrbinách vápencových skal. Vyznačuje se úzkými, jehlicovitými listy a od května do července kvete drobnými bílými květy s pěti okvětními lístky. Vzhledem ke svému extrémně omezenému areálu rozšíření a specifickým ekologickým nárokům je považována za kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Bylina, trvalka, vysoká 5–15 cm, tvořící volné polštářovité trsy, celkovým vzhledem nízká, jemná, rozkladitá rostlina s často poléhavými lodyhami, působící křehkým dojmem.
Kořeny: Tenký, plazivý a větvený oddenek, z něhož vyrůstají svazčité adventivní kořeny, umožňující vegetativní šíření.
Stonek: Lodyha je tenká, nitkovitá, poléhavá až vystoupavá, jednoduchá nebo v horní části chudě větvená, hustě pokrytá krátkými, vícebuněčnými žláznatými trichomy, bez přítomnosti trnů.
Listy: Listy jsou vstřícné, přisedlé, tvarem čárkovité až úzce kopinaté s ostrou špičkou, s celokrajným okrajem, barvy svěže zelené až šedozelené; žilnatina je nezřetelná, jednožilná; na okraji a na střední žilce jsou listy brvité, jinak lysé nebo s ojedinělými mnohobuněčnými žláznatými krycími trichomy.
Květy: Květy jsou bílé barvy, pravidelné, pětičetné, hvězdicovitého tvaru s korunními lístky delšími než kališní lístky, uspořádané v chudokvětém květenství typu řídký vidlan (typicky 1-5 květů) na konci lodyh; doba kvetení je od června do srpna.
Plody: Plodem je vejcovitá až téměř kulovitá tobolka, která je o něco delší než kalich, barvy slámově žluté až světle hnědé, pukající 6 zuby a obsahující drobná semena s masíčkem; doba zrání je od července do září.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Jedná se o stenoendemický druh, jehož původní areál je velmi úzce omezen na Balkánský poloostrov, konkrétně na severovýchodní Bulharsko a přilehlou oblast Dobrudža v jihovýchodním Rumunsku. V České republice není původní, neroste zde ve volné přírodě a není ani považována za zavlečený neofyt; její výskyt je omezen výhradně na pěstování ve specializovaných sbírkách botanických zahrad a u některých skalničkářů. Její celosvětové rozšíření je tedy extrémně malé a fragmentované, což ji činí velmi vzácnou.
Stanovištní nároky: Preferuje stinná až polostinná stanoviště na vápencových nebo dolomitických skalách, sutích a v kamenitých půdách v lesích. Je to typický chazmofyt, což znamená, že je specializovaná na růst ve skalních štěrbinách. Vyžaduje zásadité až neutrální, humózní, ale vždy výborně propustné, skeletovité půdy. Je přizpůsobena spíše sušším podmínkám, avšak prosperuje při mírné, ale stabilní vlhkosti bez rizika přemokření. Jedná se tedy o stínomilnou, kalcifilní (vápnomilnou) rostlinu vázanou na velmi specifický typ biotopu.
🌺 Využití
Vzhledem ke své extrémní vzácnosti a omezenému areálu nemá absolutně žádné využití v léčitelství, gastronomii ani v technickém či průmyslovém odvětví; nejsou dostupné žádné informace o její jedlosti a sběr v přírodě je vyloučen. Její jediný význam je okrasný, kde je vysoce ceněna jako sbírková skalnička pro stinné partie alpin a přírodních zahrad, pěstují ji však pouze specialisté a neexistují žádné specifické komerční kultivary. Ekologický význam spočívá v tom, že je součástí unikátních a zranitelných společenstev skalních štěrbin, květy mohou poskytovat potravu pro lokální specializovaný hmyz, ale nejedná se o včelařsky významný druh.
🔬 Obsahové látky
Detailní chemické analýzy této konkrétní vzácné rostliny jsou velmi omezené, ale jakožto zástupce čeledi hvozdíkovitých (Caryophyllaceae) lze předpokládat přítomnost biologicky aktivních látek, jako jsou flavonoidy (např. deriváty kvercetinu a kempferolu), fenolické kyseliny a případně triterpenoidní saponiny, které jsou pro tuto čeleď charakteristické a hrají roli v obraně rostliny proti patogenům a herbivorům.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Nejsou dostupné žádné informace o tom, že by rostlina byla jedovatá pro lidi nebo zvířata a zástupci rodu Moehringia obecně nejsou považováni za toxické. Záměna je možná s jinými drobnými, bíle kvetoucími druhy z čeledi hvozdíkovitých, například s jinými písečnicemi (Moehringia), pískomilkami (Arenaria) nebo ptačinci (Stellaria). Spolehlivým rozlišovacím znakem od většiny podobných rodů je přítomnost charakteristického bílého, dužnatého přívěsku na semenech, tzv. masíčka neboli elaiosomu, který slouží k lákání mravenců. Od ptačinců se liší nečleněnými, celokrajnými korunními lístky, zatímco ptačince je mají typicky hluboce dvouklané, až to vypadá, že jich je deset.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zvláštním zákonem, protože se zde v přírodě nevyskytuje. Na mezinárodní úrovni je však situace zcela odlišná. Vzhledem ke svému velmi malému areálu a zranitelnosti je zařazena na Červený seznam IUCN, obvykle v kategorii zranitelný (Vulnerable, VU) nebo téměř ohrožený (Near Threatened, NT). Je rovněž chráněna národní legislativou v Bulharsku a Rumunsku a je uvedena jako prioritní druh v přílohách Směrnice o stanovištích Evropské unie (Habitats Directive), což vyžaduje ochranu jejích lokalit.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno Moehringia bylo dáno na počest německého lékaře, botanika a ornitologa Paula Heinricha Gerharda Möhringa (1710–1792). Druhové jméno jankae je poctou významnému maďarskému botanikovi Viktoru Jankovi von Buda (1837–1890), který se intenzivně věnoval výzkumu flóry Balkánského poloostrova. Největší botanickou zajímavostí je její specializovaná adaptace na šíření semen, tzv. myrmekochorie. Semena jsou vybavena výživným přívěskem (elaiosomem), který slouží jako potrava pro mravence. Mravenci semena odnesou do svých hnízd, kde elaiosom zkonzumují a nepoškozené semeno následně vynesou do odpadní komůrky nebo ven, čímž ho efektivně zasejí do nového, na živiny bohatého a chráněného prostředí.
