📖 Úvod
Tento stálezelený poloparazit tvoří v korunách jehličnatých stromů husté kulovité keře. Vyznačuje se kožovitými listy a bílými, lepkavými bobulemi dozrávajícími v zimě. Čerpá vodu a minerály z hostitele, ale fotosyntetizuje si sám. Jeho šíření zajišťují ptáci pojídající plody. Roste primárně na jedlích, což je typické pro tuto formu. Má historii v lidových pověrách a bylinkářství, avšak celá rostlina je jedovatá. Může oslabit hostitelskou dřevinu.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Stálezelený, dvoudomý polokeř, trvalka, poloparazit rostoucí na jedlích, dosahující průměru 20-50 cm, tvořící husté, pravidelně vidličnatě větvené, kulovité až polokulovité trsy žlutozelené barvy.
Kořeny: Modifikovaný kořenový systém tvořený primárním haustoriem, které proniká do vodivých pletiv hostitele, a systémem druhotných kortikálních provazců šířících se pod kůrou větve.
Stonek: Stonek je tvořen dřevnatějícími, křehkými, mírně zploštělými články, které jsou v uzlinách ztlustlé, pravidelně vidličnatě větvené, hladké, lysé, žlutozelené barvy a bez trnů.
Listy: Listy jsou vstřícné, přisedlé, kožovité, obkopinaté až lopatkovitého tvaru, s celistvým okrajem, žlutozelené, se souběžnou, nevýraznou žilnatinou a jsou zcela lysé, bez trichomů.
Květy: Květy jsou drobné, jednopohlavné, nenápadné, žlutozelené barvy, přisedlé, uspořádané v trojkvětých vrcholících (vidlanech) v rozsochách větví, kvetou od února do dubna.
Plody: Plodem je nepravá, kulovitá, jednosemenná bobule o průměru 6-10 mm, která je v plné zralosti bílé až nažloutlé barvy, obsahuje silně lepkavou dužninu (viscin) a dozrává v listopadu až prosinci.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál tohoto poloparazitického keříku zahrnuje střední a jižní Evropu, přičemž v České republice je původním druhem, nikoli neofytem. Jeho celosvětové rozšíření je úzce vázáno na výskyt hostitelské dřeviny, jedle bělokoré (*Abies alba*) a dalších druhů jedlí, a proto se vyskytuje především v horských a podhorských oblastech Evropy, od Pyrenejí po Balkán a Karpaty. V České republice roste roztroušeně až vzácně v oblastech s přirozeným či pěstovaným výskytem jedle, například na Šumavě, v Beskydech, Novohradských horách a na Českomoravské vrchovině, přičemž jeho populace spíše klesá v souvislosti s historickým ústupem jedle z lesních porostů.
Stanovištní nároky: Jedná se o obligátního poloparazita rostoucího vysoko v korunách jedlí, tudíž jeho preferovaným prostředím jsou jedlové a smíšené horské lesy. Nemá přímé nároky na půdu, neboť nezasahuje do země, ale jeho existence je podmíněna ekologií hostitele, který obvykle preferuje hluboké, vlhké, živinami bohaté a dobře provzdušněné půdy, často mírně kyselé až neutrální. Je to výrazně světlomilná rostlina, která pro efektivní fotosyntézu vyžaduje dostatek slunečního záření v horních částech korun stromů a zároveň prosperuje v prostředí s vyšší vzdušnou vlhkostí, která je typická pro horské a podhorské lesní ekosystémy.
🌺 Využití
V léčitelství má dlouhou historii a i dnes je vysoce ceněné, sbírá se celá olistěná nať (*Herba visci*), obvykle v zimních měsících. Používá se ve formě extraktů, které mají prokázané imunomodulační, cytotoxické a hypotenzivní účinky, a proto se využívá zejména v doplňkové onkologické léčbě (např. přípravky Iscador, Helixor) ke stimulaci imunitního systému a ke snižování vysokého krevního tlaku. V gastronomii je nepoživatelné, celá rostlina, zejména bílé bobule, je jedovatá. Historicky se lepkavá hmota z bobulí (viscin) používala k výrobě lepu na ptáky. Jako okrasná rostlina se využívá především v zimním období jako tradiční vánoční a novoroční dekorace, symbolizující věčný život; v zahradách se cíleně nepěstuje. Ekologický význam spočívá v tom, že jeho bobule jsou důležitou zimní potravou pro ptáky (např. drozd brávník, pěnice černohlavá), kteří zajišťují jeho šíření trusem, a husté trsy poskytují úkryt hmyzu a místa k hnízdění ptáků; pro včelařství je bezvýznamné.
🔬 Obsahové látky
Jeho biologické vlastnosti definují především dvě skupiny klíčových chemických sloučenin: lektiny (glykoproteiny, např. viskumin), které mají cytotoxické a imunitu stimulující účinky, a viskotoxiny, což jsou malé toxické polypeptidy zodpovědné za cytotoxicitu a negativní vliv na srdeční činnost při předávkování. Dále obsahuje polysacharidy, flavonoidy, fenolické kyseliny a triterpeny, přičemž specifické složení a koncentrace těchto látek se mohou lišit v závislosti na hostitelské dřevině, ročním období a dalších faktorech.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Celá rostlina je pro lidi i pro mnohá domácí zvířata (psy, kočky) jedovatá, nejvyšší koncentrace toxinů je v bobulích. Příznaky otravy zahrnují nevolnost, zvracení, bolesti břicha, průjem, pokles krevního tlaku, zpomalení srdečního tepu a v těžkých případech mohou nastat křeče, halucinace až kardiovaskulární kolaps. Možnost záměny existuje s jinými poddruhy jmelí bílého – jmelím bílým pravým (*subsp. album*), které roste na listnatých stromech, a jmelím bílým borovicovým (*subsp. austriacum*), které roste na borovicích a má nažloutlé bobule. Klíčovým rozlišovacím znakem je tedy vždy hostitelská dřevina, v tomto případě výhradně jedle.
Zákonný status/ochrana: Podle české legislativy není zařazeno mezi zvláště chráněné druhy, jeho sběr se však řídí lesním zákonem a zákonem o ochraně přírody a krajiny, což znamená, že k jeho sběru ve větším množství či pro komerční účely je nutný souhlas vlastníka lesa. Není uvedeno v seznamu CITES. V Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky je hodnoceno v kategorii C4a, tedy jako vzácnější taxon vyžadující další pozornost, což odráží jeho vazbu na ustupující jedli bělokorou a potenciální ohrožení v budoucnosti.
✨ Zajímavosti
Latinské rodové jméno „Viscum“ znamená „lep“ a odkazuje na lepkavou dužninu bobulí, druhové „album“ znamená „bílý“ podle barvy bobulí a poddruhové „abietis“ přímo označuje hostitele, jedli („Abies“). V mytologii, zejména severské, hrálo jmelí klíčovou roli v příběhu o smrti boha Baldra, který mohl být zraněn pouze zbraní zhotovenou z této rostliny. U keltských druidů bylo považováno za posvátnou rostlinu s magickými a léčivými vlastnostmi, sklizenou zlatým srpem. Zajímavou adaptací je jeho poloparazitismus – provádí vlastní fotosyntézu, ale vodu a minerální látky získává od hostitelského stromu pomocí specializovaných kořenových útvarů zvaných haustoria. Zvyk líbání pod jmelím o Vánocích má pravděpodobně kořeny v antických rituálech plodnosti a oslavách zimního slunovratu.
