📖 Úvod
Hypericum salsugineum je vzácná a endemická třezalka pocházející z Turecka, kde roste na slaných půdách v okolí jezera Tuz Gölü. Tato vytrvalá bylina je halofyt, dokonale přizpůsobený vysoké koncentraci soli. Tvoří husté trsy s přímými, často načervenalými lodyhami a jednoduchými, přisedlými listy. Během léta kvete typickými, zářivě žlutými pětičetnými květy s mnoha nápadnými tyčinkami. Její unikátní adaptace z ní činí zajímavý objekt botanického studia.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Vytrvalá, nízká, polštářovitě rostoucí bylina s dřevnatějící bází (suffrutex), dosahující výšky 5-15 cm, s rozprostřeným až poléhavým habitem, tvořící husté, kompaktní, šedozelené trsy.
Kořeny: Dřevnatý, větvený kořenový krček nebo krátký oddenek, z něhož vyrůstají adventivní kořeny.
Stonek: Lodyhy jsou četné, tenké, poléhavé až vystoupavé, často načervenalé, lysé, s oblým průřezem, bez přítomnosti trnů, vyrůstající z dřevnaté báze.
Listy: Uspořádání vstřícné a křižmostojné; listy přisedlé; tvar eliptický až úzce podlouhlý; okraj celokrajný; barva šedozelená až namodralá (sivá) s průsvitnými tečkovitými a někdy černými žlázkami; žilnatina nezřetelná; povrch lysý, bez krycích či jiných trichomů.
Květy: Barva zlatožlutá; tvar pětičetný, hvězdicovitý, s četnými tyčinkami srostlými do svazečků; květy uspořádány jednotlivě na koncích lodyh nebo v chudých koncových vrcholících (1-3 květy); doba kvetení od května do července.
Plody: Typ plodu je trojpouzdrá, vejcovitá až podlouhlá tobolka s podélnými žláznatými kanálky; barva v době zralosti hnědá; dozrává v průběhu léta až časného podzimu.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původní areál zahrnuje především Turecko, Írán a oblast Kavkazu, kde roste na specifických slaných stanovištích. V České republice se v přírodě nevyskytuje, není zde tedy ani původním druhem, ani zavlečeným neofytem, a proto je její rozšíření v ČR nulové. Ve světě je její výskyt omezen na kontinentální slané stepi a polopouště a je typickým příkladem úzce specializovaného druhu vázaného na specifické edafické podmínky.
Stanovištní nároky: Jedná se o specializovaný halofyt, který preferuje extrémní stanoviště, jako jsou okraje slaných jezer, vysychající slaniska a slané stepní louky. Vyžaduje plně osluněná, suchá a teplá místa, je tedy výrazně světlomilná (heliofilní) a suchomilná (xerofilní). Z hlediska půdy je vázána na dobře propustné, písčité až štěrkovité substráty s vysokou koncentrací solí, tedy na půdy alkalické. Její fyziologie je dokonale přizpůsobena hospodaření s vodou v podmínkách vysokého osmotického tlaku v půdním roztoku.
🌺 Využití
V tradičním léčitelství nemá prakticky žádný význam a na rozdíl od příbuzných druhů, jako je třezalka tečkovaná, se pro farmaceutické účely nesbírá ani nevyužívá. V gastronomii je bezvýznamná, rostlina není považována za jedlou. Technické či průmyslové využití není známo. Pěstuje se velmi vzácně jako okrasná rostlina ve specializovaných sbírkách skalniček a v botanických zahradách, kde je ceněna pro své stříbřitě sivé listy, jasně žluté květy a především pro svou extrémní toleranci k suchu a zasolení půdy; specifické kultivary nebyly vyšlechtěny. Její ekologický význam spočívá ve schopnosti kolonizovat a stabilizovat zasolené půdy a v jejím přirozeném areálu květy poskytují potravu (pyl a nektar) pro místní druhy hmyzu, včetně včel.
🔬 Obsahové látky
Předpokládá se, že obsahuje chemické sloučeniny typické pro rod třezalka, zejména naftodiantrony jako je hypericin a pseudohypericin, které jsou zodpovědné za fototoxicitu, dále flavonoidy (např. hyperosid, rutin, kvercetin) a třísloviny. Přesné složení a koncentrace těchto látek však nebyly u tohoto konkrétního druhu detailně studovány, na rozdíl od hospodářsky významnějších druhů rodu.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: Rostlina je považována za jedovatou pro pasoucí se zvířata, zejména pro ty se světlou srstí a kůží (ovce, koně, skot). Obsažený hypericin způsobuje po požití a následném vystavení se slunečnímu záření primární fotosenzibilizaci, známou jako hypericismus, která se projevuje vážnými záněty kůže, otoky a puchýři. Pro člověka je riziko minimální, ale požití by mohlo vyvolat fototoxickou reakci. Záměna je možná s jinými druhy třezalek, ale její sivé, ojíněné listy a stonek a striktní vazba na slaniska ji odlišují například od třezalky tečkované (Hypericum perforatum), která má listy s průsvitnými tečkami (siličnými nádržkami) a roste na běžných loukách a pastvinách.
Zákonný status/ochrana: V České republice nemá žádný ochranný status, protože se zde přirozeně nevyskytuje. Podle Červeného seznamu ohrožených druhů IUCN je celosvětově hodnocena jako „Málo dotčený“ druh (Least Concern – LC), protože její populace v rámci rozsáhlého, i když specializovaného, areálu výskytu není považována za významně ohroženou.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno Hypericum pochází z řeckých slov „hyper“ (nad) a „eikon“ (obraz, ikona), což se váže ke starověkému zvyku věšet kvetoucí třezalky nad obrazy pro ochranu před zlem. Druhové jméno „salsugineum“ je odvozeno z latinského „salsus“ (slaný) a přesně vystihuje její ekologickou niku – růst na slaných půdách. Největší zajímavostí je její fyziologická adaptace na vysokou salinitu půdy, což je vlastnost, která je předmětem vědeckého zkoumání pro potenciální využití genů pro toleranci k zasolení při šlechtění zemědělských plodin. Její modrozelené, voskem potažené listy pomáhají snižovat odpar vody a odrážet intenzivní sluneční záření.
