Úvod
Rtuť (Hg) je těžký, stříbřitě bílý kov, který je jako jediný z kovů za standardních podmínek kapalný. Její protonové číslo je 80 a řadí se do 12. skupiny periodické tabulky mezi přechodné kovy. Vzhledem připomíná tekuté stříbro s vysokým povrchovým napětím, díky kterému tvoří typické kuličky. V přírodě ji najdeme nejčastěji v jejím nejdůležitějším minerálu, červené rumělce (cinabaritu), z níž se získává zahříváním. V ryzí podobě se vyskytuje jen vzácně. Pro svou vysokou toxicitu, zejména výparů, je její používání dnes značně omezeno.
Vlastnosti
Rtuť, chemická značka Hg a protonové číslo 80, je unikátní kov známý svou kapalnou formou za standardních podmínek, což je mezi kovy výjimečné. Je to stříbřitě bílý, lesklý a velmi hustý prvek. Její bod tání leží hluboko pod bodem mrazu, na -38,83 °C, zatímco bod varu dosahuje 356,73 °C. Velmi nebezpečné jsou její bezbarvé a nezapáchající páry, které jsou vysoce toxické. Vykazuje dobrou elektrickou vodivost a snadno tvoří slitiny s jinými kovy, známé jako amalgámy, například se zlatem, stříbrem či cínem. Díky vysokému povrchovému napětí se na neporézních površích formuje do charakteristických kuliček.
Vznik názvu
Český název „rtuť“ je odvozen od staročeského slovesa „rtútiť sě“, což znamenalo rychle se pohybovat či koulet, a dokonale tak vystihuje její tekutou a pohyblivou povahu. Chemická značka Hg pochází z latinského názvu *hydrargyrum*, který vznikl z řeckého slova *hydrargyros*, v překladu „vodní stříbro“.
Objev
Rtuť je lidstvu známa již od starověku, důkazy o jejím používání pocházejí ze starověkého Egypta, Číny i Indie. Její latinský název *hydrargyrum* znamená „vodní stříbro“, což odráží její vzhled a tekutost. Pro alchymisty byla klíčovou látkou, jedním ze tří základních principů, a věřili, že tvoří podstatu všech kovů. V lékařství ji nechvalně proslavil Paracelsus při léčbě syfilis, navzdory její toxicitě. Jako samostatný chemický prvek ji definitivně definoval až Antoine Lavoisier v 18. století. Díky svým unikátním vlastnostem se stala nepostradatelnou pro výrobu prvních přesných teploměrů a barometrů.
Výskyt v přírodě
V přírodě se rtuť vyskytuje poměrně vzácně, a to především ve formě svého hlavního minerálu, rumělky neboli cinabaritu (sulfid rtuťnatý, HgS). Tento minerál je charakteristický svou výraznou červenou barvou a nachází se v ložiscích spojených se sopečnou činností. Získávání kovové rtuti probíhá procesem zvaným pražení. Ruda se drtí a následně zahřívá v pecích na teplotu přibližně 600 °C za přítomnosti vzduchu. Během tohoto procesu se sulfid rtuťnatý rozkládá, síra se oxiduje na oxid siřičitý a rtuť se vypařuje. Vzniklé rtuťové páry jsou poté vedeny do chladicích systémů, kde kondenzují zpět na kapalný kov.
Využití
Rtuť, stříbřitý kov kapalný za běžných podmínek, nalezla historicky široké uplatnění. Byla nepostradatelná v teploměrech, barometrech a tlakoměrech díky své rovnoměrné tepelné roztažnosti. V elektrotechnice sloužila jako součást tichých spínačů a zářivek. Schopnost tvořit amalgámy se využívala v zubním lékařství pro výplně a při těžbě zlata, což mělo vážné ekologické dopady. V přírodě se rtuť uvolňuje sopečnou činností a zvětráváním hornin. Nemá žádnou známou prospěšnou biologickou funkci, naopak se prostřednictvím bakterií přeměňuje na toxickou metylrtuť, která se nebezpečně hromadí v potravních řetězcích.
Sloučeniny
Sloučeniny rtuti jsou stejně fascinující jako jedovaté. V přírodě se vyskytuje především jako sulfid rtuťnatý, známý jako minerál cinabarit neboli rumělka, který je hlavním zdrojem pro její výrobu. Z něj se získává charakteristický červený pigment vermilion. Člověk syntetizoval řadu dalších sloučenin s rozmanitým využitím. Chlorid rtuťnatý (sublimát) sloužil jako dezinfekce, zatímco méně toxický chlorid rtuťný (kalomel) se dříve používal v medicíně a elektrochemii. Extrémně nebezpečný je fulminát rtuťnatý, citlivá třaskavina do roznětek. V životním prostředí pak mikroorganismy vytvářejí vysoce toxickou organickou sloučeninu metylrtuť.
Zajímavosti
Rtuť se pyšní několika unikátními vlastnostmi. Díky extrémně vysokému povrchovému napětí tvoří téměř dokonalé kuličky, které nesmáčí povrchy. Její hustota je tak velká, že na ní plavou i těžké předměty jako železná koule. Ačkoliv ochotně rozpouští kovy jako zlato a stříbro za vzniku amalgámů, s železem nereaguje, proto se tradičně uchovává v železných nádobách. V alchymii byla považována za jeden ze základních principů hmoty, ztělesňující kovovost a proměnlivost. Historické otravy rtutí u kloboučníků, kteří ji používali při zpracování plsti, pravděpodobně stály za vznikem anglického úsloví „šílený jako kloboučník“.
