Chemické prvky Archivy - Biologie-chemie.cz

Kopernicium (Cn) – chemický prvek

112

Úvod

Kopernicium (Cn) je supertěžký, uměle vytvořený a extrémně radioaktivní chemický prvek. Jeho protonové číslo je 112 a v periodické tabulce se řadí do 12. skupiny mezi přechodné kovy, hned pod rtuť. Vzhledem k jeho obrovské nestabilitě nebyl nikdy připraven v množství viditelném pouhým okem, a jeho vzhled je proto neznámý. Na základě jeho polohy se však předpokládá, že by mohlo jít o těkavý, možná i kapalný kov. V přírodě se vůbec nevyskytuje, získává se výhradně v laboratořích v částicových urychlovačích bombardováním těžších jader lehčími.

Vlastnosti

Kopernicium, s chemickou značkou Cn a protonovým číslem 112, je uměle připravený, extrémně radioaktivní prvek. V periodické tabulce se nachází ve 12. skupině, přímo pod rtutí, což předurčuje jeho očekávané vlastnosti. Ačkoliv experimentální data jsou velmi omezená kvůli jeho nestabilitě, teoretické modely předpovídají, že by mohlo být překvapivě těkavým kovem. Relativistické efekty silně ovlivňují jeho elektronovou konfiguraci, což by mohlo způsobit, že je za standardních podmínek kapalinou nebo dokonce plynem, podobně jako rtuť, ale ještě těkavější. Všechny známé izotopy mají extrémně krátké poločasy rozpadu.

Vznik názvu

Prvek byl pojmenován na počest slavného astronoma a matematika Mikuláše Koperníka. Objevitelé z Centra pro výzkum těžkých iontů v Darmstadtu tak chtěli ocenit jeho revoluční heliocentrický model vesmíru, který změnil pohled lidstva na svět a položil základy moderní vědy.

Objev

Objevení kopernicia je úspěchem moderní jaderné fyziky. Prvek byl poprvé syntetizován 9. února 1996 v Centru pro výzkum těžkých iontů (GSI) v německém Darmstadtu. Mezinárodní tým vědců pod vedením Sigurda Hofmanna vytvořil atom izotopu kopernicium-277 bombardováním olověného terče (²⁰⁸Pb) urychlenými ionty zinku (⁷⁰Zn). Tento experiment byl výsledkem dlouholetého výzkumu a technologického pokroku v oblasti částicových urychlovačů. Objev byl později potvrzen dalšími laboratořemi, například japonským institutem RIKEN. V roce 2010 Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC) prvek oficiálně pojmenovala na počest slavného astronoma Mikuláše Koperníka.

Výskyt v přírodě

Kopernicium se v přírodě vůbec nevyskytuje. Kvůli extrémní nestabilitě všech jeho izotopů a jejich velmi krátkým poločasům rozpadu nemohl tento prvek přežít od vzniku Země. Jeho jediným zdrojem jsou vysoce specializované laboratoře vybavené částicovými urychlovači. Získává se procesem jaderné fúze, při které se terč z těžkého prvku, například olova, ostřeluje svazkem urychlených iontů lehčího prvku, jako je zinek. Tento proces je nesmírně neefektivní a nákladný; za týdny či měsíce experimentů se podaří vytvořit a identifikovat pouze několik jednotlivých atomů. Z tohoto důvodu nemá kopernicium žádné praktické využití.

Využití

Vzhledem ke své extrémní nestabilitě a výrobě v počtu pouhých několika atomů nemá kopernicium absolutně žádné praktické využití. Jeho jediný význam spočívá v oblasti základního vědeckého výzkumu. Studium jeho vlastností pomáhá vědcům ověřovat a zpřesňovat modely atomového jádra a chování hmoty za extrémních podmínek. Umožňuje zkoumat vliv relativistických efektů na chemii supertěžkých prvků, které mění jejich očekávané vlastnosti. V přírodě se kopernicium nevyskytuje; je to čistě umělý prvek, jehož existence je omezena na zlomek minuty v laboratoři, což vylučuje jakékoli komerční či průmyslové aplikace.

Sloučeniny

V přírodě se sloučeniny kopernicia nenacházejí, protože prvek samotný v ní neexistuje. Ani uměle nebylo nikdy připraveno makroskopické množství jakékoli jeho sloučeniny. Chemické experimenty probíhají na úrovni jednotlivých atomů, kde se zkoumá jejich interakce s jinými látkami, například se zlatým povrchem. Teoretické modely předpovídají, že by kopernicium mohlo tvořit sloučeniny v oxidačních stavech +2 a možná i +4. Experimentální data však naznačují, že je mimořádně inertní a těkavé, chováním se podobá spíše vzácnému plynu radonu než svému lehčímu příbuznému, rtuti.

Zajímavosti

Jednou z největších zajímavostí kopernicia je jeho chemické chování, silně ovlivněné relativistickými efekty. Přestože se nachází ve skupině s kovy, jako jsou zinek a rtuť, experimentálně se jeví jako extrémně těkavé a chemicky inertní, podobně jako vzácný plyn. Předpokládá se, že by za standardních podmínek mohlo být dokonce plynné, což je pro kov zcela unikátní. Jeho nejstabilnější známý izotop, kopernicium-285, má poločas přeměny přibližně 29 sekund. Studium jeho vlastností je klíčové pro hledání takzvaného „ostrova stability“, tedy hypotetické oblasti mnohem stabilnějších supertěžkých prvků.

Nihonium (Nh) – chemický prvek

113

Nihonium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Nihonium (Nh) je supertěžký, uměle vytvořený chemický prvek, který je extrémně radioaktivní. Jeho protonové číslo je 113 a v periodické tabulce se řadí do 13. skupiny, mezi kovy. Vzhledem k jeho extrémní nestabilitě a velmi krátkému poločasu rozpadu, který se počítá v milisekundách, bylo připraveno jen několik málo atomů. Jeho běžný vzhled proto není znám, ale předpokládá se, že by měl podobu pevného, stříbřitého kovu. V přírodě se vůbec nevyskytuje. Získáváme ho výhradně v laboratořích v částicových urychlovačích pro vědecké účely.

Vlastnosti

Nihonium (Nh), transaktinoid s protonovým číslem 113, je extrémně radioaktivní, synteticky připravený prvek. Patří do 13. skupiny a 7. periody, což jej řadí pod thallium. Předpokládá se, že za standardních podmínek bude v pevném skupenství s kovovým vzhledem. Všechny jeho fyzikální vlastnosti, jako je hustota, teplota tání a varu, jsou pouze teoreticky předpovězeny, jelikož bylo syntetizováno jen několik atomů. Jeho nejstabilnější známý izotop, ²⁸⁶Nh, má poločas přeměny přibližně deset sekund. Kvůli silným relativistickým efektům se očekává, že jeho chemie bude dominována stabilnějším oxidačním stavem +1 oproti +3.

Vznik názvu

Název prvku je odvozen od slova „Nihon“ (日本), což je jedno z japonských pojmenování pro Japonsko. Byla tak uctěna země původu jeho objevitelů z japonského výzkumného institutu RIKEN. Jedná se o první prvek, který byl objeven a pojmenován výzkumníky z asijské země.

Objev

Historie nihonia je příběhem vytrvalosti a přesnosti. První atomy byly syntetizovány v japonském institutu RIKEN týmem vedeným Kósukem Moritou. Dne 23. července 2004 poprvé úspěšně bombardovali terč z bismutu-209 urychlenými jádry zinku-70, což vedlo ke vzniku jádra prvku 113. Cesta k potvrzení však byla dlouhá a vyžadovala opakované experimenty. Až v roce 2012 se podařilo spolehlivě detekovat celý rozpadový řetězec, který jednoznačně potvrdil existenci nového prvku. Mezinárodní unie IUPAC objev oficiálně uznala v roce 2015, čímž připadlo právo na pojmenování japonským objevitelům.

Výskyt v přírodě

Výskyt nihonia v přírodě je nulový. Jedná se o čistě umělý prvek, který na Zemi ani ve vesmíru přirozeně neexistuje. Vzhledem k extrémně krátkým poločasům přeměny všech jeho izotopů by jakékoli množství, které mohlo hypoteticky vzniknout při nukleosyntéze ve hvězdách, okamžitě zaniklo. Získávání nihonia probíhá výhradně v laboratořích pomocí částicových urychlovačů. Připravuje se metodou studené fúze, kdy jsou ionty zinku-70 urychleny na vysokou energii a následně narážejí do terče z bismutu-209. Tento proces je nesmírně náročný a produkuje pouze jednotlivé atomy pro výzkumné účely.

Využití

Nihonium v přírodě neexistuje a nemá žádné komerční ani praktické využití. Jeho existence je omezena na laboratoře, kde bylo syntetizováno jen několik atomů. Jediným „využitím“ tohoto supertěžkého prvku je tedy základní vědecký výzkum. Studium jeho vlastností pomáhá vědcům lépe porozumět chování atomových jader s extrémně vysokým počtem protonů a neutronů. Tvorba a detekce nihonia slouží k ověřování teoretických modelů jaderné struktury a k prozkoumávání hranic takzvaného „ostrova stability“, tedy předpovídané oblasti stabilnějších supertěžkých izotopů. Je to prvek existující čistě pro poznání.

Sloučeniny

Stejně jako samotný prvek, ani žádné sloučeniny nihonia se v přírodě nenacházejí a dosud nebyly uměle připraveny v makroskopickém množství. Veškeré informace o jeho chemii pocházejí z teoretických výpočtů. Jako člen 13. skupiny by mělo tvořit sloučeniny v oxidačních stavech +1 a +3. Kvůli silným relativistickým efektům se však předpokládá, že stav +1 bude výrazně stabilnější než +3, což je rozdíl oproti lehčím prvkům v této skupině. Teoreticky by mohlo existovat například jako fluorid nihonný (NhF) nebo hydroxid nihonný (NhOH), jejich syntéza je ale mimo současné technické možnosti.

Zajímavosti

Nejstabilnější známý izotop nihonia, ²⁸⁶Nh, má poločas přeměny pouhých deset sekund, což znemožňuje jakékoli chemické experimenty ve větším měřítku. Jeho chemické vlastnosti jsou dramaticky ovlivněny relativistickými efekty. Obrovský náboj jádra způsobuje, že se vnitřní elektrony pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla, což následně ovlivňuje energii a tvar orbitalů vnějších, valenčních elektronů. Předpokládá se, že je to za standardních podmínek pevná látka s vysokou hustotou, pravděpodobně přes 16 g/cm³. Jeho atomy vznikají jako produkt radioaktivního rozpadu ještě těžších prvků, například tennessinu, a slouží tak jako důkaz jejich existence.

Flerovium (Fl) – chemický prvek

114

Flerovium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Flerovium (Fl) je transuran, supertěžký a extrémně radioaktivní chemický prvek. Jeho protonové číslo je 114, což ho řadí do 14. skupiny periodické tabulky, mezi kovy. V přírodě se vůbec nevyskytuje, jelikož je nestabilní. Získává se výhradně umělou syntézou v urychlovačích částic, kde vzniká srážkami jader lehčích prvků. Vzhledem k tomu, že bylo připraveno jen nepatrné množství atomů s poločasem rozpadu v řádu sekund, jeho běžný vzhled není znám. Teoretické modely předpovídají, že by se mohlo jednat o těkavý kov.

Vlastnosti

Flerovium, s chemickou značkou Fl a protonovým číslem 114, je supertěžký umělý prvek. V periodické tabulce se řadí do 14. skupiny a 7. periody, čímž formálně náleží do skupiny uhlíku. Jde o extrémně radioaktivní látku; nejstabilnější známý izotop má poločas přeměny pouhých několik sekund. Jeho fyzikální a chemické vlastnosti jsou převážně teoretickými predikcemi, neboť bylo syntetizováno jen zanedbatelné množství atomů. Očekává se, že za standardních podmínek bude pevným kovem s vysokou hustotou, ale zároveň bude neobvykle těkavý. Silné relativistické efekty mohou způsobit jeho chemickou inertnost, podobnou vzácným plynům.

Vznik názvu

Název prvku flerovium je poctou ruskému jadernému fyzikovi Georgiji Fljorovovi a jeho laboratoři ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně. Právě zde byl tento prvek poprvé syntetizován. Fljorov byl významnou postavou sovětského jaderného programu a objevitelem spontánního štěpení.

Objev

Objevení flerovia je výsledkem spolupráce vědeckých týmů. Poprvé bylo syntetizováno v prosinci 1998 ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně v Rusku, pod vedením Jurije Oganessiana, ve spolupráci s americkou Lawrence Livermore National Laboratory. Vědci bombardovali terčík z plutonia-244 urychlenými ionty vápníku-48. Tento experiment vedl k detekci jediného atomu nového prvku. Po potvrzení objevu dalšími experimenty dostal prvek dočasný název ununquadium (Uuq). V roce 2012 byl Mezinárodní unií pro čistou a aplikovanou chemii (IUPAC) oficiálně pojmenován flerovium na počest slavné Fljorovovy laboratoře jaderných reakcí.

Výskyt v přírodě

Flerovium se v přírodě vůbec nevyskytuje. Jedná se o čistě umělý prvek, jehož existence na Zemi je podmíněna laboratorní syntézou. Kvůli své extrémní nestabilitě a velmi krátkým poločasům přeměny se nemůže nikde v přírodním prostředí nahromadit. Získává se výhradně v cyklotronech nebo lineárních urychlovačích procesem jaderné fúze. Cílový terčík, například z izotopu plutonia-244, je bombardován svazkem urychlených iontů, typicky vápníku-48. Tato metoda je nesmírně nákladná a neefektivní, produkující pouze jednotlivé atomy, které existují jen na zlomky sekundy. Slouží výhradně pro účely základního vědeckého výzkumu.

Využití

Flerovium v současné době nemá absolutně žádné praktické využití člověkem mimo základní vědecký výzkum. Vzhledem ke své extrémní nestabilitě a velmi krátkému poločasu rozpadu, měřenému ve zlomcích sekundy, je nemožné ho vyrobit v makroskopickém množství pro jakékoliv komerční, průmyslové nebo medicínské aplikace. Jeho jediným účelem je studium vlastností supertěžkých jader a ověřování teoretických modelů atomové struktury, zejména hypotézy o takzvaném ostrově stability. V přírodě se flerovium vůbec nevyskytuje; je to čistě syntetický prvek, který vzniká výhradně v urychlovačích částic při jaderných fúzích.

Sloučeniny

Doposud nebyly připraveny ani pozorovány žádné sloučeniny flerovia. Kvůli jeho extrémně krátkému poločasu rozpadu a skutečnosti, že bylo syntetizováno pouze několik desítek atomů, neexistuje dostatek času ani materiálu pro uskutečnění chemických reakcí a vytvoření stabilních sloučenin. Veškeré znalosti o jeho chemickém chování jsou proto založeny čistě na teoretických výpočtech a extrapolacích. Předpokládá se, že by se mohlo chovat jako těkavý kov, podobný olovu, a teoreticky by mohlo tvořit například oxid flerovnatý (FlO). V přírodě se žádné jeho sloučeniny přirozeně nevyskytují.

Zajímavosti

Flerovium je považováno za prvek ležící uprostřed hypotetického ostrova stability. Tato teorie předpovídá, že určité izotopy supertěžkých prvků by měly být výrazně stabilnější než jejich okolí. Právě izotop flerovium-289 s poločasem rozpadu kolem 1,9 sekundy je jedním z hlavních důkazů podporujících tuto myšlenku. Další zajímavostí jsou silné relativistické efekty, které ovlivňují jeho elektronový obal. Tyto efekty pravděpodobně způsobují, že se flerovium chemicky chová spíše jako vzácný plyn než jako kov, což je v příkrém rozporu s jeho postavením ve 14. skupině.

Moscovium (Mc) – chemický prvek

115

Moscovium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Moskovium (Mc) je supertěžký, uměle vytvořený a extrémně radioaktivní chemický prvek. Jeho protonové číslo je 115 a v periodické tabulce se řadí do 15. skupiny mezi pniktogeny, pod bismut. Předpokládá se, že jde o pevný, post-tranzitní kov, ale jeho skutečný vzhled není znám, protože bylo připraveno jen několik atomů s velmi krátkým poločasem rozpadu. V přírodě se vůbec nevyskytuje a nelze ho nikde nalézt. Získává se výhradně bombardováním lehčích prvků v částicových urychlovačích, což z něj činí jeden z nejvzácnějších prvků.

Vlastnosti

Moskovium, s protonovým číslem 115 a symbolem Mc, je supertěžký, extrémně radioaktivní a uměle připravený prvek. Jeho fyzikálně-chemické vlastnosti jsou převážně teoreticky předpovězené, jelikož bylo vytvořeno pouze několik atomů s velmi krátkými poločasy rozpadu, typicky v řádu desítek až stovek milisekund. Očekává se, že bude za standardních podmínek pevným kovem s vysokou hustotou, pravděpodobně přesahující 13,5 g/cm³. V periodické tabulce se řadí do 15. skupiny pod bismut, což naznačuje podobné chemické chování. Předpokládají se oxidační stavy +1 a +3, přičemž stav +1 by mohl být stabilnější kvůli silným relativistickým efektům.

Vznik názvu

Název moskovium je odvozen od Moskevské oblasti v Rusku, aby uctil místo objevu prvku. Právě zde, ve městě Dubna, sídlí Spojený ústav jaderných výzkumů (SÚJV), kde mezinárodní tým vědců prvek poprvé úspěšně syntetizoval. Jméno tak vzdává hold vědeckému centru zodpovědnému za jeho přípravu.

Objev

Objev moscovia je výsledkem dlouhodobé mezinárodní spolupráce mezi Spojeným ústavem jaderných výzkumů v ruské Dubně a Lawrence Livermore National Laboratory v USA. První úspěšné experimenty, které vedly k jeho syntéze, proběhly v Dubně v srpnu 2003. Vědecký tým pod vedením Jurije Oganessiana bombardoval na cyklotronu terč z americia-243 urychlenými ionty vápníku-48. Podařilo se detekovat čtyři atomy izotopu moscovium-288, které se následně rozpadly na nihonium. Objev byl potvrzen v dalších letech a oficiálně uznán organizací IUPAC v prosinci 2015. Název byl schválen v listopadu 2016.

Výskyt v přírodě

Moscovium se v přírodě vůbec nevyskytuje. Jedná se o výhradně umělý prvek, jehož existence je omezena na vysoce specializovaná laboratorní prostředí a extrémně krátkou dobu po jeho syntéze. Veškeré známé atomy byly vytvořeny v částicových urychlovačích. Získává se procesem jaderné fúze, konkrétně bombardováním terče z americia-243 vysoce energetickými ionty vápníku-48. Tato jaderná reakce je mimořádně neefektivní; na vytvoření jediného atomu jsou potřeba týdny až měsíce nepřetržitého bombardování. Produkce tak má výhradně vědecký charakter pro základní výzkum supertěžkých jader a hranic periodické tabulky.

Využití

Moscovium je prvek, který se v přírodě vůbec nevyskytuje kvůli své extrémní nestabilitě. Jeho veškeré známé izotopy jsou silně radioaktivní a mají velmi krátké poločasy rozpadu, měřené v zlomcích sekundy. Z tohoto důvodu nemá žádné praktické ani komerční využití, ať už v průmyslu, medicíně, nebo jiných odvětvích. Jediný význam moscovia spočívá výhradně ve fundamentálním vědeckém výzkumu. Jeho příprava v laboratořích umožňuje vědcům studovat vlastnosti supertěžkých jader, testovat hranice stability hmoty a ověřovat teoretické modely popisující strukturu atomových jader a chování prvků na konci periodické tabulky.

Sloučeniny

Vzhledem k extrémně krátké životnosti a výrobě pouze několika atomů nebyly dosud experimentálně připraveny ani pozorovány žádné makroskopické sloučeniny moscovia. V přírodě se z logiky věci také nevyskytuje. Chemické vlastnosti jsou proto předpovídány pouze teoreticky na základě jeho pozice ve skupině pniktogenů. Předpokládá se, že by mohlo vykazovat stabilní oxidační stavy +1 a +3, podobně jako lehčí bismut. Mezi hypotetické sloučeniny patří například fluorid moscovný (McF) nebo oxid moscovitý (Mc₂O₃). Významnou roli v jeho chemii by však hrály silné relativistické efekty ovlivňující elektronové orbitaly, což jeho chování činí obtížně předvídatelným.

Zajímavosti

Tento transuran s protonovým číslem 115 je jedním z nejtěžších uměle vytvořených prvků. Nachází se na předpokládaném okraji takzvaného „ostrova stability“, což je hypotetická oblast v tabulce nuklidů, kde by supertěžká jádra mohla vykazovat výrazně delší poločasy rozpadu. Jeho známé izotopy se rozpadají sérií alfa rozpadů, čímž vznikají postupně jádra lehčích prvků, například nihonia. Teoretické výpočty naznačují, že by se v pevném stavu mohlo chovat jako velmi hustý, těkavý kov. Jeho atomová struktura je silně ovlivněna relativistickými efekty, které modifikují chování jeho valenčních elektronů.

Livermorium (Lv) – chemický prvek

116

Livermorium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Livermorium (Lv) je syntetický, supertěžký a extrémně radioaktivní prvek, jehož všechny známé izotopy jsou vysoce nestabilní. Jeho protonové číslo je 116 a v periodické tabulce se řadí do 16. skupiny mezi chalkogeny, pod polonium. Vzhledem k výrobě pouhých několika desítek atomů a jejich okamžitému rozpadu nebyl nikdy pozorován v makroskopickém měřítku. Jeho běžný vzhled je tedy neznámý, ale teoreticky se předpokládá, že by se jednalo o pevný kov. V přírodě se vůbec nevyskytuje; získává se výhradně uměle v částicových urychlovačích bombardováním terčíků těžších prvků.

Vlastnosti

Livermorium (Lv), prvek s protonovým číslem 116, je extrémně radioaktivní, uměle připravený supertěžký prvek. Patří do 16. skupiny periodické tabulky, mezi takzvané chalkogeny, a nachází se v 7. periodě. Jeho vlastnosti nebyly přímo změřeny, jsou pouze teoreticky předpovězeny kvůli jeho extrémní nestabilitě a výrobě v počtu jednotlivých atomů. Předpokládá se, že se jedná o pevný kov s vysokou hustotou. Všechny jeho známé izotopy se rozpadají v řádu desítek milisekund, což znemožňuje detailní chemické studium. Nejstabilnější izotop ²⁹³Lv má poločas přibližně 60 ms. Kvůli relativistickým efektům se očekává, že bude vykazovat odlišné chování než lehčí chalkogeny.

Vznik názvu

Název prvku, livermorium, byl schválen v roce 2012. Je odvozen od Lawrence Livermore National Laboratory v Kalifornii v USA, která se na jeho objevu podílela společně s laboratoří v ruské Dubně. Jméno tak vzdává hold jak významnému výzkumnému centru, tak i městu Livermore, v němž sídlí.

Objev

Historie livermoria je spojena s mezinárodní vědeckou spoluprací. Prvek byl poprvé připraven v roce 2000 ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně, Rusko, týmem vedeným Jurijem Oganessianem. Na tomto významném experimentu se podíleli také vědci z Lawrence Livermore National Laboratory z Kalifornie, USA. Nový prvek vznikl v cyklotronu bombardováním terče z curia-248 urychlenými ionty vápníku-48. Samotné atomy livermoria nebyly pozorovány přímo, ale byly identifikovány na základě detekce produktů jejich následného alfa rozpadu. Objev byl oficiálně potvrzen v roce 2011 a v roce 2012 dostal prvek jméno na počest americké laboratoře.

Výskyt v přírodě

Výskyt livermoria v přírodě je nulový. Jedná se o výhradně umělý prvek, který na Zemi přirozeně neexistuje. Jakékoliv atomy, které mohly teoreticky vzniknout při dávných kosmických událostech, se kvůli extrémně krátkému poločasu rozpadu dávno přeměnily na jiné prvky. Způsob získávání je omezen na několik špičkových světových laboratoří s částicovými urychlovači. Připravuje se procesem jaderné fúze, kdy se terč vyrobený z curia-248 ostřeluje svazkem iontů vápníku-48. Celkově bylo připraveno jen několik desítek atomů, které existovaly zlomky sekundy. Nemá žádné komerční ani praktické využití, slouží výhradně pro základní vědecký výzkum.

Využití

Livermorium, jakožto uměle vytvořený supertěžký prvek, v současnosti nemá žádné praktické využití člověkem a v přírodě se vůbec nevyskytuje, jelikož jeho izotopy jsou extrémně nestabilní. Veškerý význam tohoto prvku spočívá výhradně v oblasti základního vědeckého výzkumu, kde jeho syntéza pomáhá vědcům lépe porozumět hranicím stability atomových jader a testovat teoretické modely chování hmoty. Bylo vyrobeno jen několik desítek atomů, které existovaly pouhé zlomky sekundy, což znemožňuje jakékoliv komerční, průmyslové nebo lékařské aplikace a činí jeho existenci čistě akademickou záležitostí.

Sloučeniny

Vzhledem k extrémně krátkému poločasu rozpadu livermoria nebyly dosud experimentálně připraveny ani pozorovány žádné jeho sloučeniny, a to ani uměle, ani se nevyskytují v přírodě. Není možné nashromáždit dostatečný počet atomů pro uskutečnění chemické reakce. Veškeré znalosti o jeho potenciální chemii pocházejí výhradně z teoretických výpočtů. Předpokládá se, že by se jako člen 16. skupiny mohl chovat podobně jako polonium. Teoretické modely naznačují možnou existenci oxidu livermoritého (LvO) nebo fluoridu livermoritého (LvF₂), avšak tyto hypotetické látky zůstávají čistě v rovině výpočetní chemie.

Zajímavosti

Předpokládá se, že livermorium je těkavý kov, jehož vlastnosti jsou silně ovlivněny relativistickými efekty. Tyto efekty, způsobené vysokou rychlostí elektronů v blízkosti těžkého jádra, pravděpodobně způsobí, že se jeho chemie bude výrazně lišit od lehčích prvků v jeho skupině, jako je síra. Jeho nejstabilnější známý izotop, livermorium-293, má poločas rozpadu přibližně 60 milisekund. Během svého rozpadu alfa se mění na flerovium-289. Jeho syntéza je součástí snahy dosáhnout takzvaného „ostrova stability“, hypotetické oblasti supertěžkých prvků s delšími poločasy rozpadu.

Mendelevium (Md) – chemický prvek

101

Mendelevium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Mendelevium (Md) je syntetický, vysoce radioaktivní transuran. Jeho protonové číslo je 101 a v periodické tabulce se řadí mezi aktinoidy, což jsou těžké a nestabilní kovy. Jelikož bylo připraveno pouze nepatrné množství atomů, jeho běžný vzhled v makroskopickém měřítku není znám. Odborníci však předpokládají, že by se jednalo o stříbřitě bílý či šedý kov. V přírodě se tento prvek vůbec nevyskytuje. Získává se výhradně uměle v cyklotronech, a to bombardováním lehčích prvků, například einsteinia, přičemž existuje jen velmi krátkou dobu.

Vlastnosti

Mendelevium, značka Md a protonové číslo 101, je vysoce radioaktivní syntetický prvek patřící mezi aktinoidy. Vzhledem k tomu, že se připravuje pouze v nepatrných množstvích, nebyly jeho makroskopické fyzikální vlastnosti, jako je hustota nebo teplota tání, nikdy experimentálně stanoveny. Předpokládá se, že by mělo podobu stříbřitě bílého nebo šedého kovu. Všechny jeho izotopy jsou nestabilní, přičemž nejdelší poločas rozpadu má izotop ²⁵⁸Md, a to přibližně 51,5 dne. Chemicky se nejčastěji vyskytuje v oxidačním stavu +3, což je typické pro pozdní aktinoidy, ale na rozdíl od sousedních prvků vykazuje i překvapivě stabilní stav +2.

Vznik názvu

Prvek byl pojmenován na počest ruského chemika Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva, tvůrce periodické tabulky prvků. Jeho objevitelé tak chtěli ocenit jeho geniální schopnost předpovědět vlastnosti dosud neobjevených prvků a vytvořit systém, který se stal základem moderní chemie. Bylo to poprvé, co byl prvek pojmenován po žijící osobě.

Objev

Prvek byl poprvé připraven v roce 1955 v Lawrence Berkeley National Laboratory týmem vědců pod vedením Alberta Ghirsa. Mezi další členy patřili Glenn T. Seaborg, Bernard Harvey a Gregory Choppin. Objev byl přelomový, protože mendelevium se stalo prvním prvkem syntetizovaným a identifikovaným doslova atom po atomu. Vzniklo bombardováním terčíku z einsteinia-253 alfa částicemi (jádry helia) v 60palcovém cyklotronu. Během prvního úspěšného experimentu bylo detekováno pouhých 17 atomů. Pojmenování na počest Dmitrije Mendělejeva, tvůrce periodické tabulky, bylo významným gestem uznání v období vrcholící studené války.

Výskyt v přírodě

Mendelevium se v zemské kůře ani v přírodě obecně vůbec nevyskytuje. Jedná se o čistě umělý prvek. Kvůli velmi krátkým poločasům rozpadu všech jeho známých izotopů by se jakékoli množství, které mohlo teoreticky vzniknout při formování sluneční soustavy, již dávno přeměnilo na jiné prvky. Získává se výhradně v laboratořích pomocí částicových urychlovačů. Produkce probíhá ostřelováním terčů z těžkých prvků, například einsteinia nebo bismutu, lehkými nabitými částicemi. Vytvořené množství je extrémně malé, často jen několik atomů, a slouží výhradně pro základní vědecký výzkum.

Využití

Mendelevium, jakožto syntetický a extrémně radioaktivní prvek, postrádá jakékoliv praktické komerční nebo průmyslové využití. Veškerý jeho význam spočívá výhradně v oblasti základního vědeckého výzkumu. Vědci jej vyrábějí v urychlovačích částic v nepatrném množství, doslova atom po atomu, aby studovali jeho jaderné a chemické vlastnosti. Tyto experimenty pomáhají ověřovat a rozšiřovat teorie o struktuře a stabilitě atomových jader nejtěžších prvků. V přírodě se mendelevium přirozeně nevyskytuje. Jeho izotopy mají příliš krátké poločasy rozpadu, takže jakékoliv množství, které by hypoteticky mohlo vzniknout, by se okamžitě rozpadlo.

Sloučeniny

Vzhledem k extrémní nestabilitě a nepatrnému množství vyrobeného mendelevia neexistují jeho makroskopické sloučeniny. Veškeré poznatky o jeho chemii pocházejí z experimentů s jednotlivými atomy v roztocích. Vědci prokázali, že ve vodném prostředí tvoří mendelevium nejčastěji ionty s oxidačním číslem +3, podobně jako ostatní aktinoidy. Bylo však také zjištěno, že může existovat v neobvykle stabilním stavu +2. V přírodě se žádné sloučeniny mendelevia nenacházejí, protože prvek samotný v ní neexistuje. Jeho pomíjivá existence, trvající zlomky sekundy až desítky dní, znemožňuje jakoukoliv přirozenou chemickou interakci.

Zajímavosti

Jednou z nejvýraznějších chemických vlastností mendelevia je jeho překvapivě stabilní oxidační stav +2, což je u pozdních aktinoidů poměrně neobvyklé. Zatímco se očekávala dominance stavu +3, podobně jako u jeho lehčích sousedů, mendelevium snadno přechází do dvojmocné formy. Tento jev je studován pomocí komplexních radio-chromatografických metod, které sledují chování jednotlivých atomů. Veškeré experimenty musí probíhat extrémně rychle, jelikož nejstabilnější známý izotop má poločas rozpadu jen asi padesát jedna dní. Celkové množství mendelevia, které bylo kdy na světě syntetizováno, je odhadováno na pouhých několik tisíc atomů.

Tennessin (Ts) – chemický prvek

117

Tennessine | Periodická tabulka prvků

Úvod

Tennessin (Ts) je supertěžký, uměle připravený chemický prvek. Je extrémně radioaktivní a nestabilní, s poločasy rozpadu nejstabilnějších izotopů v řádu desítek milisekund. Jeho protonové číslo je 117, čímž se řadí do 17. skupiny periodické tabulky mezi halogeny, jako jejich nejtěžší známý zástupce. Jelikož bylo připraveno jen několik atomů, jeho skutečný vzhled není znám. Předpokládá se však, že by na rozdíl od ostatních halogenů mohl být tmavou pevnou látkou s kovovými vlastnostmi. V přírodě se nevyskytuje, získáváme ho výhradně v laboratořích v částicových urychlovačích.

Vlastnosti

Tennessin, s protonovým číslem 117 a značkou Ts, je supertěžký syntetický prvek, který uzavírá 7. periodu a patří do skupiny halogenů. Vzhledem k jeho extrémní radioaktivitě a nestabilitě jsou jeho vlastnosti převážně teoreticky předpovídány. Očekává se, že bude za standardních podmínek v pevném skupenství a na rozdíl od lehčích halogenů by mohl vykazovat spíše polokovové nebo dokonce kovové vlastnosti. Tento jev je přisuzován silným relativistickým efektům ovlivňujícím jeho valenční elektrony. Jeho elektronegativita by měla být nejnižší v celé skupině a jeho chemické chování je zcela neprozkoumané.

Vznik názvu

Název prvku je odvozen od amerického státu Tennessee. Toto jméno bylo zvoleno na počest tamních výzkumných institucí, které se na jeho objevu významně podílely, především Oak Ridge National Laboratory, Vanderbiltovy univerzity a University of Tennessee. Uznává tak přínos celého regionu k výzkumu prvků.

Objev

Objevení tennessinu je výsledkem rozsáhlé mezinárodní spolupráce mezi ruskými a americkými vědeckými týmy. První atomy byly úspěšně syntetizovány v roce 2010 ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v ruské Dubně. Vědci bombardovali speciálně připravený terč z berkelia-249 urychlenými ionty vápníku-48, což vedlo ke vzniku několika málo atomů izotopů Ts-293 a Ts-294. Experiment potvrdil teoretické předpovědi o existenci prvku 117 a zaplnil mezeru v periodické tabulce. Objev byl následně potvrzen. V roce 2016 byl prvek oficiálně pojmenován tennessin (Ts) na počest státu Tennessee.

Výskyt v přírodě

Tennessin se v přírodě vůbec nevyskytuje. Všechny jeho izotopy jsou extrémně nestabilní s poločasy rozpadu v řádu milisekund, takže jakékoli atomy, které mohly existovat při vzniku Země, se dávno rozpadly. Získává se výhradně umělou syntézou ve špičkových jaderných laboratořích s částicovými urychlovači. Proces výroby je nesmírně náročný, nákladný a vyžaduje vzácné materiály. Jeho příprava spočívá v bombardování terče z vysoce radioaktivního berkelia-249 svazkem iontů vápníku-48. V jednom experimentu se podaří vyprodukovat jen několik jednotlivých atomů, což znemožňuje jakékoliv praktické využití.

Využití

Tennessin, jakožto supertěžký syntetický prvek, nemá v současnosti žádné praktické využití člověkem. Jeho extrémní nestabilita a poločas rozpadu v řádu milisekund znemožňují jakékoliv komerční nebo průmyslové aplikace. Jeho existence, omezená na pouhých několik vyrobených atomů, slouží výhradně pro účely základního vědeckého výzkumu. Vědci jeho studiem ověřují teorie o struktuře atomových jader a posouvají hranice známé periodické tabulky. V přírodě se tennessin na Zemi přirozeně nevyskytuje. Předpokládá se, že takto těžké prvky nemohou vzniknout v běžných hvězdných procesech a pokud by vznikly, okamžitě by se rozpadly.

Sloučeniny

Vzhledem k extrémní nestabilitě a okamžitému rozpadu nebyly dosud žádné sloučeniny tennessinu experimentálně připraveny ani pozorovány člověkem. Veškeré znalosti o jeho potenciální chemii pocházejí výhradně z komplexních teoretických výpočtů a počítačových modelů. Jako nejtěžší člen 17. skupiny by měl vykazovat vlastnosti halogenů, avšak se značnými odchylkami způsobenými relativistickými efekty. Předpokládá se, že by mohl tvořit například hydrid (TsH) nebo fluorid (TsF), ale mohl by vykazovat i polokovové vlastnosti. V přírodě se jeho sloučeniny nevyskytují, jelikož zde není přítomen ani samotný prvek.

Zajímavosti

Tennessin je druhý nejtěžší prvek, jaký byl kdy vytvořen, hned po oganessonu. Jeho atomové jádro je tak masivní, že u něj dochází k extrémně silným relativistickým efektům. Tyto efekty způsobují, že se jeho valenční elektrony pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla, což dramaticky mění jeho předpokládané chemické i fyzikální vlastnosti. Na rozdíl od lehčích halogenů, jako je plynný chlor nebo kapalný brom, se předpokládá, že tennessin bude za standardních podmínek těkavá pevná látka s polokovovým charakterem. Jeho existence také poskytuje důležité údaje pro teorii „ostrova stability“.

Nobelium (No) – chemický prvek

102

Nobelium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Nobelium (No) je vysoce radioaktivní, uměle připravený chemický prvek. Jeho protonové číslo je 102 a v periodické tabulce se řadí mezi aktinoidy. Jelikož bylo připraveno jen nepatrné množství v řádu jednotlivých atomů, jeho vzhled v makroskopickém měřítku není znám. Předpokládá se však, že by se jednalo o stříbřitě bílý nebo šedý kov. V přírodě se vůbec nevyskytuje, získává se výhradně v urychlovačích částic ostřelováním terčů z těžších prvků. Pro svou nestabilitu a krátký poločas rozpadu nemá žádné praktické využití mimo vědecký výzkum.

Vlastnosti

Nobelium (No) je syntetický radioaktivní prvek s protonovým číslem 102, patřící mezi aktinoidy. Jeho nejstabilnější známý izotop, ²⁵⁹No, má poločas rozpadu přibližně 58 minut, což extrémně komplikuje jeho studium ve větším množství. Předpokládá se, že v pevném stavu je to těžký, stříbřitě bílý nebo šedý kov, ale kvůli jeho nestabilitě a produkci jen v řádu atomů nebyly jeho makroskopické vlastnosti nikdy pozorovány. Unikátní chemickou vlastností nobelia je neobvykle stabilní oxidační stav +2 ve vodných roztocích, což ho odlišuje od ostatních aktinoidů, pro které je typičtější stabilnější stav +3.

Vznik názvu

Prvek byl pojmenován na počest Alfreda Nobela, švédského chemika, vynálezce dynamitu a zakladatele slavných Nobelových cen. Název navrhl tým vědců ze stockholmského Nobelova institutu, který jako první ohlásil jeho syntézu. I přes pozdější spory o prvenství objevu se jméno nobelium ujalo a bylo mezinárodně přijato.

Objev

Historie objevu nobelia je spjata s desetiletí trvající kontroverzí mezi vědeckými týmy. První, avšak později zpochybněné, ohlášení přišlo v roce 1957 z Nobelova institutu ve Švédsku, který navrhl název po Alfredu Nobelovi. Jejich výsledky se ale nepodařilo zopakovat. V následujících letech si objev nárokovaly i laboratoře v Berkeley v USA a Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně v tehdejším Sovětském svazu. Až práce ruského týmu pod vedením Georgije Fljorova z poloviny 60. let byla nakonec uznána jako první přesvědčivý a reprodukovatelný důkaz existence prvku 102.

Výskyt v přírodě

Nobelium se v přírodě vůbec nevyskytuje; je to čistě syntetický prvek. Všechny jeho známé izotopy mají velmi krátké poločasy rozpadu, přičemž ten nejstabilnější se rozpadne za necelou hodinu. Jakékoli atomy, které mohly teoreticky vzniknout při dávných kosmických událostech, jako jsou supernovy, se proto již dávno přeměnily na jiné prvky. Získává se výhradně v laboratořích pomocí částicových urychlovačů. Produkce probíhá bombardováním terčíků z těžkých prvků (např. kalifornium) svazky lehčích iontů (např. vápník). Tento proces je extrémně neefektivní, vzniká jen několik atomů, které slouží výhradně pro vědecký výzkum.

Využití

Nobelium nemá žádné praktické komerční využití, a to především kvůli své extrémní nestabilitě a velmi krátkému poločasu rozpadu nejstabilnějších izotopů. Jeho jediný význam tak spočívá výhradně v oblasti základního vědeckého výzkumu. Vědci jej vyrábějí v urychlovačích částic v nepatrných množstvích, často jen několik atomů najednou, aby studovali chování supertěžkých jader a posouvali hranice našeho poznání o hmotě. V přírodě se nobelium vůbec nevyskytuje, jelikož se jedná o čistě syntetický prvek. Veškeré atomy, které by mohly teoreticky vzniknout při kosmických událostech, by se okamžitě rozpadly.

Sloučeniny

Vzhledem k tomu, že se nobelium v přírodě nevyskytuje, neexistují ani jeho přirozené sloučeniny. Chemické studie prováděné člověkem jsou extrémně obtížné kvůli okamžitému radioaktivnímu rozpadu. Vědci pracují pouze s jednotlivými atomy v roztocích. Bylo však experimentálně potvrzeno, že nobelium překvapivě preferuje tvorbu stabilního dvojmocného kationtu No²⁺, čímž se odlišuje od většiny ostatních aktinoidů a připomíná spíše chování prvků jako vápník nebo baryum. Předpokládá se i existence méně stabilního trojmocného stavu No³⁺. Žádné pevné, vážitelné sloučeniny nobelia nebyly nikdy připraveny.

Zajímavosti

Jednou z největších chemických zajímavostí nobelia je jeho neobvykle stabilní oxidační stav +2. Zatímco většina ostatních aktinoidů tvoří nejstabilnější ionty v oxidačním stavu +3, nobelium tuto tendenci porušuje. Důvodem je jeho elektronová konfigurace [Rn] 5f¹⁴7s², kde plně zaplněná elektronová slupka 5f činí ion No²⁺ (se ztrátou dvou 7s elektronů) energeticky velmi výhodným. Toto chování ho silně přibližuje k jeho lanthanoidovému analogu, ytterbiu, a činí z něj klíčový prvek pro pochopení komplexních relativistických efektů v nejtěžších jádrech periodické tabulky.

Oganesson (Og) – chemický prvek

118

Oganesson | Periodická tabulka prvků

Úvod

Oganesson (Og) je supertěžký, uměle vytvořený chemický prvek s protonovým číslem 118, což z něj činí nejtěžší známý prvek. V periodické tabulce se formálně řadí do 18. skupiny mezi vzácné plyny, ale jeho předpokládané chemické vlastnosti se od nich pravděpodobně výrazně liší. Je extrémně radioaktivní a nestabilní, s poločasem rozpadu kratším než milisekunda. Vzhledem k tomu, že bylo vytvořeno jen několik málo atomů, jeho běžný vzhled není znám. Teoretické modely však naznačují, že by na rozdíl od ostatních plynů mohl být pevnou látkou. V přírodě se nevyskytuje, získává se výhradně v urychlovačích částic.

Vlastnosti

Oganesson, se značkou Og a protonovým číslem 118, je nejtěžší známý prvek periodické tabulky. Nachází se v 18. skupině, což jej formálně řadí mezi vzácné plyny. Na rozdíl od svých lehčích protějšků se však předpokládá, že za standardních podmínek nebude plynný, ale bude tvořit pevnou látku. Důvodem jsou silné relativistické efekty ovlivňující jeho elektrony. Jeho odhadovaná hustota je velmi vysoká. Jako supertěžký prvek je extrémně radioaktivní a nestabilní, s poločasem rozpadu v řádu milisekund. Teoretické modely naznačují, že by mohl být chemicky reaktivnější než xenon či radon a tvořit stabilní sloučeniny, například s kyslíkem.

Vznik názvu

Název oganesson byl zvolen na počest ruského jaderného fyzika Jurije Oganesjana, vedoucího vědeckého týmu ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně. Oganesjan a jeho spolupracovníci se zasloužili o objev několika nejtěžších prvků periodické tabulky. Je jedním z mála vědců, po kterých byl prvek pojmenován za jejich života.

Objev

Objevení oganessonu je výsledkem dlouhodobé mezinárodní spolupráce mezi Spojeným ústavem jaderných výzkumů v Dubně v Rusku a Lawrencovou národní laboratoří v Livermore v USA. První atomy prvku 118 byly úspěšně syntetizovány v roce 2002, ačkoli potvrzení a analýza dat trvaly několik let. Týmy pod vedením Jurije Oganesjana bombardovaly terč z kalifornia-249 ionty vápníku-48. Vzniklo pouze několik málo atomů s velmi krátkou životností. Objev byl oficiálně uznán Mezinárodní unií pro čistou a aplikovanou chemii (IUPAC) v prosinci 2015. Prvek byl pojmenován na počest profesora Oganesjana.

Výskyt v přírodě

Oganesson se v přírodě vůbec nevyskytuje. Jedná se o výhradně uměle připravený, syntetický prvek. Jeho extrémní nestabilita a poločas rozpadu kratší než milisekunda znemožňují jeho existenci mimo laboratorní podmínky. Jakékoli atomy, které mohly vzniknout při dávných kosmických událostech, se již dávno rozpadly. Získává se výhradně v urychlovačích částic, konkrétně jadernou fúzí. Proces zahrnuje bombardování terče z vysoce radioaktivního kalifornia-249 urychlenými ionty vápníku-48. Tato metoda je nesmírně nákladná a neefektivní, jelikož za několik měsíců experimentů vznikne jen pár jednotlivých atomů pro vědecké studium.

Využití

Oganesson v současnosti nemá žádné praktické využití člověkem, a to z důvodu jeho extrémní nestability a poločasu rozpadu v řádu milisekund. Bylo syntetizováno jen několik málo atomů pro účely základního vědeckého výzkumu, který testuje hranice periodické tabulky a fyzikálních modelů. Jakékoli komerční nebo průmyslové aplikace jsou tak zcela vyloučeny. V přírodě se tento prvek vůbec nevyskytuje, jelikož i kdyby hypoteticky vznikl při extrémních vesmírných událostech, jako je srážka neutronových hvězd, okamžitě by se rozpadl na lehčí prvky. Jeho existence je omezena výhradně na laboratorní podmínky.

Sloučeniny

Doposud nebyly experimentálně připraveny ani pozorovány žádné sloučeniny oganessonu, neboť jeho atomy existují příliš krátce. Veškeré znalosti o jeho potenciální chemii pocházejí výhradně z teoretických výpočtů a počítačových simulací. Tyto modely naznačují, že na rozdíl od ostatních vzácných plynů by mohl být chemicky reaktivní a tvořit relativně stabilní sloučeniny, například s fluorem (OgF₄) nebo kyslíkem. Předpovídá se i existence dvouatomové molekuly Og₂. Jde však o čistě hypotetické látky. Jelikož se samotný prvek v přírodě nenachází, neexistují ani žádné jeho přirozeně se vyskytující sloučeniny.

Zajímavosti

Ačkoliv je oganesson řazen mezi vzácné plyny, předpokládá se, že za standardních podmínek by nebyl plynem, ale pevnou látkou, což je pro tuto skupinu naprosto unikátní. Jeho předpokládané vlastnosti jsou silně ovlivněny relativistickými jevy, které způsobují, že se jeho elektrony chovají odlišně. V důsledku těchto jevů se jeho elektronové slupky „rozmazávají“ a valenční elektrony tvoří spíše jakýsi „elektronový plyn“, což by mu mohlo dodávat vlastnosti polovodiče. Oganesson by tak mohl být prvním polovodivým prvkem 18. skupiny, což je zcela v rozporu s chováním jeho lehčích protějšků.

Lawrencium (Lr) – chemický prvek

103

Lawrencium | Periodická tabulka prvků

Úvod

Lawrencium (Lr) je syntetický, vysoce radioaktivní chemický prvek s protonovým číslem 103. V periodické tabulce se řadí mezi aktinoidy a je posledním členem této skupiny. Kvůli extrémní nestabilitě a velmi krátkému poločasu rozpadu nebylo nikdy připraveno ve viditelném množství, proto je jeho skutečný vzhled neznámý. Předpokládá se však, že by šlo o pevný, stříbřitě bílý kov. V přírodě se lawrencium vůbec nenachází. Získává se výhradně umělou cestou v částicových urychlovačích, a to bombardováním terčů z těžších prvků, například kalifornia, lehkými ionty boru.

Vlastnosti

Lawrencium, chemická značka Lr a protonové číslo 103, je syntetický radioaktivní prvek, který uzavírá řadu aktinoidů v periodické tabulce. Předpokládá se, že za standardních podmínek je to pevná látka stříbřitého, kovového vzhledu. Všechny jeho izotopy jsou extrémně nestabilní. Nejdelší poločas rozpadu má izotop ²⁶⁶Lr, a to přibližně 11 hodin, což zásadně omezuje možnost jeho detailního studia. Chemicky se očekává, že bude vykazovat vlastnosti podobné luteciu a bude tvořit stabilní trojmocné kationty (Lr³⁺) ve vodných roztocích. Jeho pozice jako posledního aktinoidu je klíčová pro pochopení transuranových prvků.

Vznik názvu

Svůj název nese prvek na počest amerického fyzika Ernesta Orlanda Lawrence, vynálezce cyklotronu. Tento typ částicového urychlovače byl naprosto zásadní pro objev a syntézu mnoha umělých transuranových prvků. Lawrencium bylo poprvé připraveno v laboratoři, která byla pojmenována právě po něm.

Objev

Objev lawrencia je datován do roku 1961 a je spojen s prací vědeckého týmu v Lawrence Radiation Laboratory v Berkeley, Kalifornie. Skupina vedená Albertem Ghiorsem, Torbjørnem Sikkelandem a dalšími použila těžkoiontový lineární urychlovač (HILAC) k bombardování terčíku složeného z izotopů kalifornia jádry boru. Tímto procesem se jim podařilo syntetizovat první atomy nového prvku s protonovým číslem 103. Prvek byl pojmenován na počest Ernesta Orlanda Lawrence, vynálezce cyklotronu a zakladatele laboratoře. Objev a pojmenování byly předmětem mezinárodních debat, zejména se sovětským institutem v Dubně.

Výskyt v přírodě

Lawrencium se na Zemi v přírodě absolutně nevyskytuje. Jedná se o čistě umělý, syntetický prvek. Vzhledem k extrémně krátkým poločasům rozpadu všech jeho známých izotopů se jakékoliv potenciální množství, které mohlo existovat v raných fázích vesmíru, dávno přeměnilo na stabilnější prvky. Jeho výroba je možná výhradně v laboratořích pomocí částicových urychlovačů. Proces zahrnuje bombardování těžkých terčových prvků, například berkelia nebo kalifornia, svazky lehkých iontů. Vznikají tak pouze stopová množství, často jen jednotlivé atomy, které slouží výhradně pro základní vědecký výzkum.

Využití

Lawrencium nemá žádné praktické využití člověkem, a to z důvodu své extrémní nestability a vysoké radioaktivity. Vyrábí se uměle v urychlovačích částic, a to pouze v množství jednotlivých atomů, které se rozpadají v řádu maximálně hodin. Jeho existence je tak pomíjivá, že jakékoli komerční, průmyslové či medicínské aplikace jsou zcela vyloučeny. Jeho jediný význam spočívá v základním vědeckém výzkumu, kde jeho studium pomáhá vědcům testovat modely atomového jádra a pochopit chemické a fyzikální vlastnosti na samé hranici periodické tabulky. V přírodě se lawrencium vůbec nevyskytuje.

Sloučeniny

Vzhledem k extrémně krátkému poločasu rozpadu a výrobě pouze jednotlivých atomů nebyly nikdy připraveny žádné makroskopické sloučeniny lawrencia. Veškeré poznatky o jeho chemii pocházejí z experimentů s jednotlivými atomy a teoretických výpočtů. Předpokládá se, že nejstabilnějším oxidačním stavem je Lr³⁺, což je typické pro pozdní aktinoidy. Tyto ionty by ve vodném roztoku tvořily hydratované komplexy. Některé výpočty naznačují i možnou existenci méně stabilního stavu Lr¹⁺, což by bylo pro aktinoid velmi neobvyklé. V přírodě se žádné sloučeniny lawrencia nevyskytují, protože prvek samotný není její součástí.

Zajímavosti

Lawrencium představuje chemický a fyzikální unikát, o jehož zařazení se vedou debaty, zda je posledním aktinoidem, nebo prvním přechodným kovem 7. periody. Důvodem je jeho anomální elektronová konfigurace, která se liší od teoretických předpokladů pro tuto pozici. Právě tato konfigurace by mohla umožňovat existenci neobvyklého oxidačního stavu +1. Všechny jeho fyzikální vlastnosti, jako je hustota, teplota tání nebo vzhled, jsou pouze teoreticky odhadovány, jelikož nikdy nebylo připraveno v takovém množství, aby bylo viditelné pouhým okem. Jde o prvek potvrzený experimentálně, ale známý převážně teoreticky.

Latinský název	Copernicium
Slovenský název	Kopernícium
Skupina	Skupina 12 (IIB)
Perioda	7
Skupenství (20°C)	Pevné
Barva	–
Rok objevu	1996

Protonové číslo	112
Elektronegativita	–
Oxidační čísla	2
Ionizační energie	?
Atomový poloměr	–
Kovalentní poloměr	–
El. konfigurace	[Rn] 5f¹⁴ 6d¹⁰ 7s²

Teplota tání	– °C
Teplota varu	– °C
Hustota	– g/cm³

Latinský název	Nihonium
Slovenský název	Nihónium
Skupina	Skupina 13 (IIIA)
Perioda	7
Skupenství (20°C)	Pevné
Barva	–
Rok objevu	2015

Protonové číslo	113
Elektronegativita	–
Oxidační čísla	4
Ionizační energie	?
Atomový poloměr	–
Kovalentní poloměr	–
El. konfigurace	?

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu

Základní údaje

Atomové vlastnosti

Fyzikální vlastnosti

Objev

Výskyt v přírodě

Využití

Sloučeniny

Zajímavosti

Úvod

Vlastnosti

Vznik názvu