Úvod
Bismut (Bi) je těžký, křehký a narůžovělý stříbřitě bílý kov, který je známý svou nízkou toxicitou. Na povrchu vytváří tenkou vrstvu oxidu, jež způsobuje jeho charakteristickou duhovou barvu. Jeho protonové číslo je 83 a v periodické tabulce se řadí do 15. skupiny mezi pniktogeny. V přírodě se vyskytuje ryzí, ale většinou je získáván jako vedlejší produkt při rafinaci olova, mědi a cínu. Hlavní naleziště a producenti bismutových rud se dnes nacházejí především v Číně, Laosu a Mexiku.
Vlastnosti
Bismut (Bi), prvek s protonovým číslem 83, je křehký, krystalický a těžký kov stříbrnobílé barvy s charakteristickým růžovým nádechem, který často přechází v duhové barvy kvůli tenké oxidační vrstvě. Dlouho byl považován za nejtěžší stabilní prvek, avšak dnes je známo, že jeho jediný přírodní izotop je extrémně slabě radioaktivní. Vyniká jako nejsilnější přírodní diamagnetikum, což znamená, že aktivně odpuzuje vnější magnetické pole. Má velmi nízkou tepelnou i elektrickou vodivost. Unikátní vlastností je jeho expanze asi o 3,3 % při tuhnutí. Je pozoruhodně netoxický.
Vznik názvu
Původ názvu bismut není zcela jasný, ale pravděpodobně pochází z němčiny. Předpokládá se, že je odvozen od starých německých výrazů jako „wissmuth“ nebo „weiße Masse“, což v překladu znamená „bílá hmota“. Tento název odkazoval na jeho stříbřitě bílý vzhled v čerstvém řezu.
Objev
Přestože byl bismut znám již od starověku, byl často zaměňován s jinými kovy, především s olovem, cínem a antimonem kvůli podobnému vzhledu a nízkému bodu tání. Jeho název pravděpodobně pochází z německých výrazů „weisse masse“ nebo „Wissmuth“, což odkazovalo na jeho bílou barvu. Alchymisté ho ve středověku znali a studovali, ale stále ho nepovažovali za samostatný prvek. Průlom nastal až v roce 1753, kdy francouzský chemik Claude François Geoffroy přesvědčivě demonstroval jeho unikátní chemické a fyzikální vlastnosti, čímž ho definitivně odlišil od olova a potvrdil jeho status svébytného prvku.
Výskyt v přírodě
Bismut je v zemské kůře poměrně vzácný prvek, jeho hojnost je přibližně dvakrát větší než u zlata. V přírodě se může vyskytovat v ryzí formě nebo ve svých rudách, z nichž nejvýznamnější je sulfid bismutitý neboli bismutinit (Bi₂S₃). Drtivá většina světové produkce bismutu však nepochází z jeho vlastních dolů, ale získává se jako vedlejší produkt při rafinaci jiných kovů, zejména olova, mědi, cínu, wolframu a stříbra. Z těchto rud se bismut odděluje různými metalurgickými procesy, například pražením rudy na oxid a následnou redukcí uhlíkem za vysoké teploty.
Využití
Bismut je pro člověka všestranně užitečný kov. Jeho slitiny s nízkým bodem tání se používají v automatických hasicích systémech a elektrických pojistkách. V medicíně je klíčovou složkou léků na zažívací potíže, jako je subsalicylát bismutitý, a má i antiseptické účinky. Kosmetický průmysl využívá oxychlorid bismutitý pro perleťový lesk v očních stínech a make-upu. Slouží jako netoxická náhrada olova ve střelivu, pájkách či rybářských olůvkách. V přírodě se bismut vyskytuje v ryzí formě nebo v minerálu bismutinitu, často doprovází rudy olova, mědi a cínu.
Sloučeniny
V přírodě bismut tvoří různé minerály, nejčastěji sulfid bismutitý známý jako bismutinit, nebo oxid bismutitý zvaný bismit. Člověk však cíleně vyrábí širokou škálu jeho sloučenin. Mezi nejznámější patří subsalicylát bismutitý, aktivní látka v lécích proti průjmu, a oxychlorid bismutitý, který dodává kosmetice perleťový třpyt. Vanadičnan bismutitý se používá jako stabilní a netoxický žlutý pigment v barvách. V oblasti moderních technologií je klíčový telurid bismutitý, polovodič s vynikajícími termoelektrickými vlastnostmi, využívaný například v přenosných chladicích zařízeních nebo pro generování elektřiny.
Zajímavosti
Ačkoliv byl bismut dlouho považován za nejtěžší stabilní prvek, je ve skutečnosti extrémně slabě radioaktivní. Jeho poločas rozpadu je však více než miliardkrát delší než dosavadní stáří vesmíru, takže je pro praktické účely naprosto bezpečný. Je to nejvíce diamagnetický kov, což znamená, že je odpuzován magnetickým polem; slabý magnet se nad ním může vznášet. Při tuhnutí vytváří nádherné duhové krystaly se schodovitou strukturou, jejichž barva je způsobena tenkou vrstvou oxidu. Podobně jako voda expanduje při tuhnutí, což je u kovů velmi neobvyklá vlastnost.
