📖 Úvod
Tento stálezelený keř původem z Madeiry dorůstá 1,5–3 metrů. Má lesklé, tmavě zelené listy s možným bronzovým nádechem. Větve jsou trnité. Na jaře kvete žlutými, vonnými květy. Následují podlouhlé, tmavě fialové bobule, které jsou jedlé a vhodné na džemy. Rostlina je ceněna pro okrasný vzhled, odolnost suchu a přizpůsobivost. Používá se do živých plotů, preferuje slunce.
🌱 Botanická charakteristika
Růstová forma: Keř, trvalka, dosahující výšky až 2 metry, s hustým, rozkladitým až polokulovitým tvarem koruny; celkově jde o kompaktní, stálezelený a bohatě větvený ostnitý keř.
Kořeny: Silný, dřevnatý, bohatě větvený kořenový systém s hlavním kořenem a četnými postranními kořeny; vnitřní dřevo kořenů je charakteristicky žluté kvůli obsahu berberinu.
Stonek: Dřevnaté, silně větvené a hranaté stonky; mladé větve jsou načervenalé až purpurově hnědé, starší mají šedohnědou, podélně rýhovanou borku; v uzlinách jsou přítomny mohutné, ostré, obvykle trojdílné trny, které jsou botanicky přeměněnými listy.
Listy: Listy jsou uspořádány střídavě, ale nahloučené ve svazečcích, jsou krátce řapíkaté až téměř přisedlé, kožovité, s tvarem obvejčitým až eliptickým a ostnitě zubatým okrajem; barva je na líci tmavě zelená a lesklá, na rubu světlejší, žilnatina je zpeřená a síťnatá, povrch listu je bez trichomů (lysý).
Květy: Květy mají zářivě žlutou až oranžovo-žlutou barvu, jsou drobné, miskovitého tvaru, uspořádané v krátkých, převislých hroznech či svazečcích vyrůstajících z paždí trnů; kvetou v období od května do června.
Plody: Plodem je podlouhlá až elipsoidní bobule, která je v plné zralosti modročerná a pokrytá zřetelným šedomodrým voskovým ojíněním; dozrává na konci léta a na podzim.
🌍 Výskyt a stanoviště
Přírodní rozšíření: Původním areálem je ostrov Madeira, kde roste jako endemit, což znamená, že se přirozeně nevyskytuje nikde jinde na světě; patří tedy do evropské flóry v rámci Makaronésie. V České republice není původní, je zde považována za zavlečený druh, přesněji za velmi vzácně pěstovaný neofyt, který se ve volné přírodě nevyskytuje a nezplaňuje. Její světové rozšíření je omezeno na vysokohorské oblasti ostrova Madeira, zatímco v ČR je její výskyt omezen pouze na několik botanických zahrad a specializovaných sbírek.
Stanovištní nároky: Preferuje vysokohorské prostředí, konkrétně roste ve vavřínových lesích (Laurisilva) a na horských vřesovištích, často na skalnatých svazích a hřebenech v nadmořských výškách nad 1300 metrů. Co se týče půdních nároků, vyžaduje dobře propustné, často vulkanické půdy, které jsou typicky kyselé až neutrální; nesnáší vápnité podloží a zamokření. Je to světlomilná až polostinná dřevina, která prosperuje na otevřených stanovištích, ale snese i lehký polostín na okrajích lesních porostů. Je přizpůsobena mírným srážkám, ale díky svému původu snáší i občasné přísušky.
🌺 Využití
V léčitelství se historicky mohla lokálně využívat podobně jako jiné dřišťály díky obsahu berberinu, a to zejména kořen a kůra pro své antimikrobiální a protizánětlivé účinky, avšak kvůli její vzácnosti je moderní využití nulové. V gastronomii jsou její zralé plody (bobule) jedlé, i když velmi kyselé, a lze z nich připravit džemy, sirupy či želé; ostatní části rostliny jsou nepoživatelné. Technické využití je minimální, ačkoliv dřevo a kůra obsahují žluté barvivo, pro její vzácnost se k barvení nevyužívá. Jako okrasná rostlina je pěstována jen velmi zřídka, a to především v botanických zahradách a sbírkách specialistů jako botanická rarita; neexistují žádné specifické komerční kultivary. Ekologický význam spočívá v tom, že v domovině její květy poskytují potravu místním opylovačům, plody slouží jako potrava pro ptáky, kteří rozšiřují semena, a husté trnité keře poskytují úkryt pro drobnou faunu.
🔬 Obsahové látky
Klíčovými chemickými sloučeninami jsou isochinolinové alkaloidy, z nichž nejvýznamnější je berberin, který způsobuje charakteristickou žlutou barvu vnitřních pletiv (dřeva, kůry) a je nositelem hlavních farmakologických vlastností, jako jsou antibakteriální, antifungální a protizánětlivé účinky. Dále lze předpokládat přítomnost dalších příbuzných alkaloidů typických pro tento rod, například palmatinu, jatrorrhizinu a berbaminu.
☠️ Toxicita a status
Toxicita: S výjimkou zralých plodů je celá rostlina mírně jedovatá pro lidi i pro zvířata, a to kvůli obsahu alkaloidů. Požití listů, kůry nebo kořenů může vyvolat gastrointestinální potíže, jako je nevolnost, zvracení, průjem a podráždění sliznic. Možnost záměny v české přírodě je prakticky nulová, protože zde neroste. V kultuře by mohla být zaměněna s jinými stálezelenými druhy dřišťálů, například s dřišťálem Juliiným (*Berberis julianae*) nebo Darwinovým (*Berberis darwinii*). Odlišit se dá na základě detailních morfologických znaků, jako je tvar a otrnění listů, uspořádání květů a celkový habitus keře, přičemž klíčovým rozlišovacím znakem je její unikátní geografický původ.
Zákonný status/ochrana: V České republice není chráněna zákonem, jelikož se nejedná o původní druh. Na mezinárodní úrovni je však zařazena na Červený seznam ohrožených druhů IUCN v kategorii „Zranitelný“ (Vulnerable – VU), a to z důvodu velmi malého a specifického areálu rozšíření (endemit Madeiry), který je ohrožen invazními druhy a potenciálně i klimatickými změnami. Na seznamu CITES uvedena není.
✨ Zajímavosti
Rodové jméno „Berberis“ pochází z arabského slova „barbaris“, což je název pro plod dřišťálu. Druhové jméno „maderensis“ je latinského původu a přímo odkazuje na místo jejího jediného přirozeného výskytu – ostrov Madeira (“madeirský“). Zajímavostí je, že se jedná o reliktní druh, pozůstatek třetihorní flóry vavřínových lesů Makaronésie. Její speciální adaptací na horské větrné podmínky jsou tuhé, kožovité a trnité listy, které omezují ztrátu vody a chrání ji před býložravci.
